Už je to tu zase. „Experti" budou „posuzovat", jestli se přece jen nemá zem pod Horním Jiřetínem vybagrovat, protože v ní spočívá uhlí. Protože jde o experty přes průmysl, je výsledek expertizy předem znám. Topit se musí, nebo jak to teď řekl v televizi ministerský náměstek.
Přitom naznačil, že problém je palčivější proto, že se chystá zdražení DPH (ve Zprávách o páté říkáme zdražení, ne zvýšení). Která prý zdraží, aby bylo na penze. Takže jestli tomu správně rozumíme, kvůli důchodové reformě musíme třítisícové historické městečko proměnit v uhelnou jámu.
Vítejte v zemi expertů.
Vládní postoj k velkolomům pod Krušnými horami je zásadově-licoměrný. Jiřetín se bourat nebude, limity neprolomíme. Zároveň se ale nedělá nic proto, aby se nemuselo pálit tolik uhlí. Jede se postaru. Takže problém se nechá uležet, až dojde na otázku: Chcete zmrznout, nebo těžit? A bude.
Když se na to díváte z kanceláří ministerstva průmyslu, nemůže být - dřív, nebo později - odpověď jiná. Prostě vám to tak vyjde, ta křížovka teplárenství-energetická bilance-výhřevnost-stále cennější surovina-dobývací prostor a tak dále. Uhlí „potřebujeme". Nebo snad ne?
Otázka je ale špatně položená. Měla by znít: Co musíme udělat proto, aby Horní Jiřetín zůstal stát? A tomu přizpůsobit energetickou politiku. Měřítkem nemá být "výhodnost těžby", ale "úcta".
Korunovou hodnotu se zemí srovnaných měst a obcí, nejen v Severočeské pánvi, žádná expertní komise nevypočítá. A to hlavní nesečtete už vůbec - totiž škodu, jakou takové barbarství způsobilo ve společenském myšlení. Za komunistů to byly spojené nádoby. Odstřelit kostel nebyl žádný problém, vztah k minulosti se promítal do vztahů k lidem, a naopak.
Pohled na ruiny a vědomí, že to patří k věci, protože staré musí ustoupit novému - k nezaplacení.
Horní Jiřetín se nesmí bourat. Ne proto, že by někdo spočítal, že se to nevyplatí (což věru nevyplatí). Ale hlavně kvůli nevyčíslitelné mravní škodě.
Komu to přijde moc patetické a málo přízemní, má smůlu. Alespoň u nás. Zprávy o páté, to je kultůrní rubrika. Ceny komodit sledujeme, ale barokní kostel je víc.
Naposledy takhle zrušili Libkovice. Bylo to před 18 lety a dodneška se tam můžete zajet podívat, uvidíte zemi nikoho, žádná uhelná jáma, dost možná se tu ani nikdy těžit nebude.
Dlouholetý „standard" - ve jménu údajné budoucnosti ničit minulost - se dodneška odráží v desítkách jiných věcí, nesmyslným bořením industriální architektury počínaje a budováním velkoskladišť na zelené louce konče. V zemi, kde mají úctu k místům, by vám před okny nezakořenil obrovský otáčecí billboard.
Změňme téma. Utahování opasků, respektive zvyšování daní a škrty na jedné, a korupce na druhé straně, má jeden nepříjemný aspekt. Dvě za normálních okolností mocné kontrolní instituce nepracují dobře. Řeč je o nejvyšším kontrolním a antimonopolním úřadě.
NKÚ úspěšně paralyzoval spor poslanců s prezidentem Dohnalem, jedna žaloba stíhá druhou. Antimonopolní úřad zase poznamenává působení slabého předsedy Rafaje, vyzdviženého bez kvalifikace rovnou z poslaneckých lavic sociální demokracie.
Šance, že si tito hlídací psi došlápnou na skutečně velkou rybu, se blíží nule. Ve chvíli, kdy by stát měl - a voliči budou muset - obracet každou korunu.
Václav Klaus se zastal Ladislava Bátory, bývalého lídra extrémně pravicové Národní strany, propíraného médii coby neuvěřitelného adepta na náměstka ministra školství. Prý to na Bátoru byla „malá česká hilsneriáda". Přirovnání k hilsneriádě považujeme za nevkusné, místo Klause si už čítáváme Janu Bobošíkovou, ale přesto si dovolíme malou analýzu.
Prezidentův mandát za dva roky končí a je bohužel stále jasnější, s jakými názory a jakým spřízněným názorovým okolím bude Hrad opouštět. Považujeme za pravděpodobné, že Klaus zůstane v politice, z čehož vyplývají dvě možnosti: buď své myšlenky vloží do ODS, nebo jimi obohatí nějakou novou, případně dosud okrajovou stranu.
V obou případech to vidíme maximálně na 15 procent hlasů. Lidí, co nesnáší „Havlův mravní pelech" a mají radši „jihočeskou selku" než „pražskou intelektuálku" (citován Klausův oblíbenec Bátora) je asi dost; ale voliče je potřeba utahovat i na hmotnějších, méně efemérních vařených nudlích.
Ceny v parlamentním bufetu jsou lidové. Ovšem zprávu, za co utrácejí senátoři vaše peníze, prodává Kancelář Senátu za 27 840 korun. Obáváme se, že po zdražení DPH podraží i parlamentní informace, takže jestli chcete ještě něco vědět, měli byste si pospíšit.
