Uplynulý týden byl ve Spojených státech ve znamení dvou odchodů. Být talentovanějším novinářem, napsal bych o tom smutném, protože definitivním a především zdaleka důležitějším. Ve čtyřiadevadesáti letech zemřel fotograf Robert Frank.
Ale omezen výrazovými prostředky politického reportéra a komentátora, odkázán na hřiště nižšího stupně představivosti, citlivosti a jazykové dovednosti, napíšu o tom druhém odchodu. Vůbec ne smutném, protože sedmdesátiletý John Bolton je živ a zdráv. Jen se mu přihodila nemilá věc: Donald Trump ho vyhodil z funkce svého poradce pro národní bezpečnost.
Ale přece jen ještě k Robertu Frankovi. K jeho fotografické knize Američané (The Americans) jsem se dostal během svého studijního pobytu na University of Georgia v městečku Athens v Georgii. Byl jsem tehdy, v roce 1993, poprvé v Americe. Neměl jsem ani načteno, ani nakoukáno, Frankovy fotografie pro mě byly zjevením. Počítám, že na mě tehdy zapůsobily podobně, jako ohromily Američany, když Frankova kniha v USA poprvé vyšla v roce 1959.
Jít a dívat se
"Ten bláznivý pocit z Ameriky, když v ulicích je horké slunce a když z jukeboxu nebo blízkého pohřbu zní muzika, to zachytil Robert Frank na svých úžasných fotografiích, pořízených na cestě po osmačtyřiceti (amerických) státech ve starém ojetém autě," začíná předmluva Jacka Kerouaca, kterou napsal do tohoto prvního vydání knihy.
"Robert Frank, Švýcar, nevtíravý, jemný, s tím malým foťákem, který zvedne jednou rukou a zmáčkne a nasaje smutnou báseň Ameriky na film. A Robertu Frankovi teď vzkazuju: Máš oko," pravil Kerouac.
Bez šance vymyslet něco podstatného zde už jen ocituji fotografku Annie Leibovitz, její slova pro deník New York Times. "Když jsem byla mladá fotografka, Robert Frank mi ukázal, že můžete jít, dívat se a vidět, jak lidé žijí, a že to může být vaše poslání. Podíval se na Ameriku způsobem jako nikdo před ním, i když to nebylo vždy hezké."
Jeden výtisk knihy Američané jsem si v roce 1993 koupil během návštěvy New Yorku v tamním knihkupectví a antikvariátu Strand a druhý v roce 2009, když vyšel (jako součást výstavy v Národní galerii ve Washingtonu) jubilejní výtisk u příležitosti padesátého výročí prvního amerického vydání. Obě knihy jsou častým listováním opotřebované.
A teď už k panu Johnu Boltonovi. Od jeho úterního odvolání americká média řeší, kdo ho nahradí ve funkci Trumpova poradce pro národní bezpečnost. Na jednu stranu je to pochopitelné, poradce pro národní bezpečnost je v americké politice mimořádně důležitý a exponovaný post, silná osobnost na tomto místě může mít klíčový vliv na zahraničně-bezpečnostní politiku USA. Jako měl například Henry Kissinger, když byl bezpečnostním poradcem Richarda Nixona (a mimochodem, vzpomene si dnes někdo na tehdejšího Nixonova ministra zahraničí Williama Rogerse?).
Konkrétně v případě Donalda Trumpa jsou ale odhady amerických novinářů, co může jméno příštího poradce pro národní bezpečnost napovědět o budoucí zahraniční politice Bílého domu, překvapivé. A upřímně řečeno, až trochu komické.
Copak jim právě příklad Johna Boltona neukázal, že je úplně jedno, koho si Trump k sobě vezme? V Trumpově Bílém domě se možná debatuje, přemýšlí se, jak na věc, zvažují se alternativy, ale ve výsledku je to beztak Trumpův instinkt, jeho vnitřní pocit (gut feeling), co rozhoduje.
Jinou logiku, nějaký jiný řád po dvou a půl letech Trumpova prezidentství už prostě nemá cenu hledat. A americké novináře snad může omluvit jen to, že pro ně musí být docela těžké tomu uvěřit.
Američtí žurnalisté teď poctivě vypočítávají, v čem všem měl Bolton jiný názor než Trump. Ohledně jednání s Kim Čong-unem, ohledně politiky vůči Íránu, ve věci Ruska či dalšího amerického angažmá v Afghánistánu. A tak dále… Jenže Bolton a Trump se přece zásadně lišili a liší v samotných principech americké zahraniční politiky, v pohledu na postavení a roli USA ve světě.
Give me a break
Bolton vzešel z administrativy prezidenta Ronalda Reagana, z intervenční, silové obhajoby amerických zájmů a hodnot ve světě, aktivní role Spojených států v mezinárodní politice. Samozřejmě, i pro Boltona platí "Amerika na prvním místě", ale je to zásadně jiný způsob "prvenství", než jak to chápe Trump.
Ten to ostatně řekl poprvé jasně právě za administrativy Ronalda Reagana. U příležitosti vydání své knihy Art of the Deal si v několika velkých amerických listech v září 1987 zaplatil celostránkový inzerát, v kterém pod titulkem "Americkému lidu" vysvětloval, jak marná a špatná je americká zahraniční politika.
Už tehdy postuloval, s čím pak o bezmála třicet let později v lednu 2017 přišel do Bílého domu. Amerika doplácí na své spojence, stará se ve světě o věci, do kterých jí nic není, a cizí země se jí za to ještě smějí. Tomuto vidění světa se říká izolacionismus, a kdyby byl jeho vyznavačem Ronald Reagan, nejspíš bychom zde stále měli sovětské impérium.
Trump je k tomu navíc přesvědčen - a v tom je opravdu naprostý originál -, že americká zahraniční politika je ve výsledku o jedné jediné věci - o něm. O jeho "umění dealu", o instinktu a chytrosti lišáka, který si se svým protějškem sedne za jednací stůl a v partii jeden na jednoho věci vyřeší. Nebo se rozejdou. A tahat se s nějakým rozvleklým diplomatickým procesem? Give me a break…, to je pro lúzry, jako byli Obama nebo Bush.
Pokud je něco překvapivé, pak to, že Bolton dostal padáka až teď. Opakovaně s Trumpem nesouhlasil a opakovaně své odlišné postoje vědomě pouštěl do médií. V čemž byl zásadní rozdíl mezi ním a Trumpovým ministrem zahraničí Mikem Pompeem. Ten si evidentně také myslí své, a možná se i snaží Trumpa ovlivnit, ale když neuspěje, sklapne podpatky. Zatímco Bolton veřejně "kafral". A musel tak jít.
Přicházím vás spasit
Pro jeho nástupce je to celkem jasná zpráva. Buď bude poslušný a loajální jako Pompeo, nebo se ani nemusí obtěžovat místo Trumpova poradce pro národní bezpečnost brát. "Bez ohledu na to, kdo pana Boltona vystřídá, už nepůjde o důležitou pozici. Pod Trumpem o žádný rozhodovací proces nejde," vystihl situaci v komentáři pro deník Washington Post Eliot A. Cohen, který pracoval v týmu bývalé republikánské ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové. Ostatně před třemi roky už to řekl sám Donald Trump.
"Já sám to můžu napravit," oznámil v červenci 2016 na republikánském nominačním sjezdu v Clevelandu, že je odhodlán osobně vyléčit Ameriku ze všech jejích neduhů a problémů. Doma, v zahraničí, ve vesmíru. A že by k tomu snad potřeboval ještě nějaké poradce? Maximálně k přitakávání.
"I alone can fix it!" Tahle jedna věta k pochopení Trumpa prostě stačí. Bůh sestoupil z Trump Tower, pozřel na svůj lid a rozhodl se jej spasit. Ve skutečnosti je ale spíše tak trochu "fake news" prorok.
Pro svoji knihu The Americans Robert Frank nafotil přes 27 tisíc snímků. 83 z nich použil. Je to, jak řekla Annie Leibovitz, "bible". Skutečný obsah, v každém jednom obraze. A pro mě osobně důvod, proč si mě Amerika přitáhla a už nepustila.
