Stovky metrů měsíční, vypálené krajiny. Na posledním kontrolním armádním stanovišti stál rozbombardovaný tank, jehož zdeformovaná věž se válela vedle. Za dalších několik desítek metrů stála vyhořelá benzinová pumpa, zkroucené stojany odletěly o kus dál. V ulicích města mnoho domů nemělo střechu nebo se úplně zřítily.
Většina obyvatel už tehdy odešla, zůstali spíše starší lidé. Průjezd tímto městem připomíná apokalyptické plátno jakéhosi značně depresivního malíře. Když na to vzpomínám, musím zopakovat, že tato válka, tato ruská agrese opravdu nezačala až 24. února 2022. Lidé umírali a přicházeli o své domovy už od roku 2014.
V lesích u města ukrajinští vojáci a příslušníci praporu Ajdar bránili tehdy nejvzdálenější ukrajinskou výspu, obleženou nepřáteli. Na hranici samozvané Luhanské lidové republiky, ovládanou Moskvou, to odtud byly tři kilometry, na ruskou hranici v opačném směru pět. Rusové už tehdy pálili jako šílení, ukrajinští obránci se zakopávali do podzemních bunkrů.
Tam jsem poznal Sašu Vyšivského Chmela. Doprovázel mě se svým samopalem, vysvětloval, říkal, co mohu a nemohu fotit. Toleroval, že nemluvím ukrajinsky (už jsem to částečně napravil) a nevadilo mu bavit se rusky. Saša se dal k Ajdaru, aby bránil svoji zemi v Luhanské oblasti, na tehdejším ukrajinském dalekém severovýchodě.
Ukazoval, kde padli jeho kamarádi, kde další při výbuchu miny přišel o nohu. Ukazoval i opevnění Čečenců za řekou, kde číhali, aby někoho mohli zastřelit. "Zjišťují si naše jména a vypisují odměny za naše hlavy," říkal Saša.
Ukrajinský vlastenec, ale také trochu zklamaný. Stěžoval si, že vedení ukrajinské armády distribuuje mezi vojáky mizerné potraviny a že ne každý bojuje tak, jak se má. "Drželi jsme pozice v Luhansku ve městě, udrželi bychom je, ale pak přišel rozkaz se stáhnout," vyprávěl o létě 2014.
Výcvik měl. Studoval na vojenské škole a dosáhl hodnosti praporečníka. Na uniformě měl znak Ajdaru a jeho heslo: Рабів до раю не пускають (Otroky do ráje nepouštějí).
Zůstali jsme v kontaktu i po roce 2015. Přes Facebook a Instagram, občas si psali. A plánovali, že se někdy uvidíme. Saša se ale v roce 2018 vrátil zpět do civilu a kolem jeho rodné Šepetivky západně od Kyjeva jsem nikdy na reportážích neměl cestu.
Pak vtrhla ruská armáda na Ukrajinu z východu, jihu i severu 21. února 2022. "Táta se přihlásil jako dobrovolník. Štvalo ho, že není dost zbraní a že veteráni nemají uplatnění," řekl mi jeho syn Jevhen, se kterým jsem mluvil tento týden. Zavolal jsem přes Messenger i Sašově sestře Halině, která kdysi pracovala v Česku v Plané nad Lužnicí. Snažila se mluvit, ale většinu času, co jsme byli ve spojení, plakala.
Ano, další z mnoha rodin, z tisíců rodin, která na Ukrajině přišla o bojovníka, který bránil svoji zemi. Saša zemřel 9. ledna, bylo mu devětačtyřicet let. Nedávno si splnil sen, když si koupili se ženou dům se zahradou, ale už si ho moc nestačil užít.
Pochovali jej ve městě Slavuta na Aleji hrdinů. Čestném hřbitově, vyhrazeném těm, kteří bránili Ukrajinu se zbraní v ruce. Odpočívej v pokoji.
