O Josephu Ratzingerovi bývá zvykem tvrdit, že jako papež Benedikt XVI. řídil osm let (2005-2013) víc než miliardu římských katolíků. Rozporovat se to nedá, pravda to ale také úplně není. Nebo alespoň ne celá. Ve skutečnosti měl totiž na chod - a především myšlení - nejpočetnější náboženské organizace na světě rozhodující vliv mnohem déle.
Jako relativně mladý univerzitní teolog už v přelomových 60. letech výrazně ovlivnil závěry II. vatikánského koncilu, jež od té doby v mnoha ohledech určují fungování nejstarší křesťanské církve. Od počátku 80. let pak jako kardinál vedl skoro čtvrt století Kongregaci pro nauku víry - klíčové vatikánské "ministerstvo". A nakonec se tedy stal i nástupcem apoštola Petra - jak se papežům občas také říkává.
Třebaže byl Joseph Ratzinger ztělesněním introvertního intelektuála, jemuž je bytostně cizí teatrální vystupování; a třebaže napsal řadu pozoruhodných a leckdy i myšlenkově brilantních textů, zapamatují si jej dějiny paradoxně především jako muže spektakulárního gesta: stal se prvním pontifikem v dějinách, který se svého úřadu zcela dobrovolně vzdal.
Přesvědčený tradicionalista po sobě jako odkaz zanechal revoluční čin. Nejdůležitější katolický úřad, v němž bylo zvykem umírat, zbavil magického mýtu neopustitelnosti.
Kvůli zcela nekompromisně konzervativním postojům se mu přitom svého času přezdívalo "Panzerkardinal". Okolí jej ale už tehdy znalo jako tichého muže, který se nejlépe cítí o samotě ve své rozsáhlé knihovně.
Zatímco ze své pozice "strážce víry" za Jana Pavla II. přes den vyhazoval z katolických univerzit významné teology, pokud se mu nezdáli dost pravověrní, po večerech se stahoval do soukromí, aby se mohl nerušeně věnovat hře Mozartových klavírních děl.
Tak jako jiní lidé byl zkrátka i Joseph Ratzinger člověkem minimálně dvou tváří. V jeho případě by se snad dalo říci, že ocelově chladnou vyvažovala jemná.
Běž domů, kamaráde
Narodil se v roce 1927 v rodině četníka v bavorském městě Marktl am Inn. Jeho otec poznal svou ženu až v pozdějším věku, když si ve třiačtyřiceti letech dal inzerát do Altöttinger Liebfrauenboten a napsal tam, že hledá "dobrou katolickou dívku, která umí dobře vařit a také trochu umí šít". Věno nebylo podmínkou. Také se žádné nekonalo, dívka, která se ozvala, byla chudé nemanželské dítě. Vzali se za čtyři měsíce.
Církevní kariéra Josepha Ratzingera začala už o pět let později, na jaře roku 1932, když coby malý chlapec spatřil černou limuzínu, v níž mnichovský arcibiskup Michael kardinál Faulhaber přijel na vizitaci farnosti. Josephův bratr Georg vzpomínal, že toho večera přišel jeho mladší sourozenec za otcem a řekl: "Chci být kardinálem." Podle bratra to ale nebylo ani tak tou limuzínou, nýbrž tím, jak kardinál vystupoval a vypadal. A jak působila jeho roucha. Joseph tak změnil své původní přání stát se malířem.
Rodiče jej později - stejně jako bratra - poslali do arcibiskupského semináře a navštěvoval také státní gymnázium. Sestra Marie se mu pak i jako kardinálovi starala o domácnost.
Média nikdy nepřestala připomínat, že Joseph v roce 1941 - ve svých 14 letech - vstoupil do řad Hitlerjugend. Faktem je, že to bylo podle zákona z roku 1939 povinné. Kdyby odmítl, hrozil mu koncentrační tábor.
Dva roky po vstupu byl pak poslán s dalšími spolužáky jako pomocník k protiletecké baterii. V Gilchingu, kde konal službu v telefonní ústředně, přežil v roce 1944 přímý útok na budovu a na samém sklonku téhož roku byl 13. prosince povolán k wehrmachtu. To už se ale válka chýlila ke konci a po Hitlerově smrti Ratzinger ze služby utekl.
Byl to risk. Mnoho dezertérů bylo zastřeleno nebo pověšeno na lucerně, pokud je armáda chytila. Joseph měl štěstí a přežil. "Díky Bohu existovali i tací, kteří už měli války dost a nechtěli se stát vrahy," vzpomínal později na chvíli, kdy jej dva vojáci zastavili, ale nechali jít, když viděli, že má ruku zavěšenou v obvazu. "Kamaráde, jsi zraněný. Běž domů," řekli mu. Domů se skutečně dostal, tam jej ovšem sebrali příslušníci amerických ozbrojených sil a odvedli s rukama nad hlavou. Ze zajetí se ale dostal brzo - 19. června 1945.
Dál od bouří
Znovu se tak mohl vrhnout do studia. Po maturitě na mnichovském Maxmiliánově gymnáziu se pustil do teologie a v roce 1951 byl vysvěcen na kněze. Promoval v Mnichově a začal vyučovat ve Freisingu. Důležitými autory se pro něj stali klasičtí teologové Augustin a Bonaventura, kteří jej ovlivnili víc než Tomáš Akvinský.
Postupně působil také na univerzitách v Bonnu, Münsteru a staroslavném Tübingenu. Jeho věhlas zvýšilo i to, že se stal poradcem kolínského kardinála Fringse na II. vatikánském koncilu (1962-1965), který usiloval o reformu církve a snažil se odpovědět na problémy doby. Ratzinger sám měl talent vyjadřovat se jiným jazykem, než bylo tehdy obvyklé. Velkou pozornost získala jeho kniha Úvod do křesťanství z roku 1968. Vychází v ní z myšlenky, že rozum a víra si navzájem neodporují.
Konec šedesátých let vnímá řada Ratzingerových životopisců jako čas zlomu, kdy se z budoucího papeže stal výrazně konzervativnější teolog. Není zas tak těžké si představit, že pro introvertního myslitele nebylo období studentských bouří úplně příjemným a vítaným zážitkem. Při ukřičených diskusích většinou mlčel. Když byl ale jednou přece jen "vyhmátnut" dotazem, co si o věci myslí, pronesl dlouhou řeč, v níž podrobil názory kolegů zdrcující kritice.
Zapůsobila jako nádoba oleje chrstnutá do plamenů a nedlouho poté následoval v roce 1969 jeho odchod z Tübingenu (kam jej paradoxně kdysi pozval jeho pozdější protipól Hans Küng) do Regensburgu. Nezřídka bývá tento krok vykládán jako únik, jindy ale coby prostý návrat do rodného Bavorska.
Aktovka a oschlé sendviče
Každopádně se pole Ratzingerova působení zásadním způsobem proměnilo. Na církevní poměry se v relativně nízkém věku - pouhých padesáti letech - stal mnichovským arcibiskupem a záhy se dočkal i kardinálského purpuru.
O několik let později, v roce 1982, jej pak Jan Pavel II. povolal do Říma, aby řídil jeden z nejdůležitějších vatikánských úřadů - Kongregaci pro nauku víry.
Postavení Josepha Ratzingera mezi ostatními vatikánskými hodnostáři ale vždycky zůstalo zvláštní. Neúčastnil se velkých veřejných slavností a nejezdíval s polským papežem na jeho vyhlášené cesty, byť si jinak oba lidsky velmi rozuměli.
Své bydliště opouštěl každý den ve stejný čas a s aktovkou v levé ruce mířil přes Svatopetrské náměstí do úřadu. Dokázal prý psát dvanáct hodin denně v jednom kuse, aniž pomyslel na jídlo. Řeholnice mu pokládaly na stůl sendviče, ale on se jich často nedotkl.
Traduje se, že byl milovníkem koček. Kardinál Bertone po jeho zvolení řekl italskému tisku, že pokaždé, když Ratzinger nějakou potkal, pozdravil ji, mluvil s ní, a to někdy i velmi dlouze. Kočky bývaly tak ohromené, že kardinála následovaly. Jednou to údajně došlo tak daleko, že se jich na něj pověsila celá desítka a ve vstupu do srdce katolického ústředí jim zabránila až švýcarská garda se slovy "Eminence, hleďte, kočky berou Vatikán útokem."
Volba Josepha Ratzingera hlavou římských katolíků nebyla v roce 2005 úplným překvapením. Byl zřejmě vybrán jako papež "přechodu" - období, v němž církev čas od času hledá svůj nový kurs. V době, kdy se kolegium kardinálů rozhodlo jej převléct z purpurové kleriky do bílé, mu bylo již 78 let. O pouhé dva roky později by se tak už kvůli věkovému limitu konkláve ani nemohl účastnit.
Skalní katoličtí tradicionalisté si od jeho pontifikátu zřejmě slibovali více. Vyšel jim vstříc rozšířením možnosti sloužit mše podle starého obřadu, který byl po II. vatikánském koncilu nahrazen novou podobou. Žádný návrat do "starých dobrých časů" se ale jinak nekonal. Coby Benedikt XVI. se Joseph Ratzinger snažil především o sblížení s východními ortodoxními církvemi a dialog s judaismem i islámem.
Jako vůbec první papež v dějinách vstoupil v roce 2009 do mešity Al-Aksá. Stalo se tak v době, kdy si mnozí ještě pamatovali, jakou vlnu rozhořčení vyvolala v roce 2006 jeho přednáška na univerzitě v bavorském Regensburgu, kde mluvil o vztahu víry a rozumu, přičemž citoval kritiku islámu z úst byzantského císaře. V islámském světě obratem vypukly nepokoje, během nichž lehlo popelem několik křesťanských kostelů. Návštěva mešity tak měla dát najevo, že papežovi šlo tři roky předtím o iracionální fundamentalismus, který proniká do náboženství, nikoli o nepřátelský postoj k učení Proroka.
Nepřehlédnutelný
Ačkoliv římskou kurii znal Joseph Ratzinger velmi dobře, tamní poměry se mu po nástupu na papežský stolec celkem rychle vymkly z rukou. Brzy měl pocítit, že na jejich nápravu už nemá energii. Právě za jeho pontifikátu totiž začaly ve velkém vyplouvat na světlo sexuální skandály katolických duchovních po celém světě. Kořeny těchto kauz přitom sahaly často až desítky let do minulosti - a jak se ukázalo, nejvyšší místa v církvi je dlouho úspěšně zametala pod koberec.
Aby toho nebylo málo, znásobila v roce 2012 jejich ničivou sílu aféra známá pod názvem Vatileaks - únik korespondence auditora, který měl na starost vatikánské finance. Z dokumentů vyplývalo podezření, že zaměstnanci katolického ústředí zpronevěřili v přepočtu bezmála 11 miliard korun.
Nakolik to všechno - spolu se zdravotním stavem - přispělo k rozhodnutí papeže Benedikta XVI. opustit úřad, je předmětem spekulací. Každopádně byl ale nakonec za svůj krok široce oceněn jako člověk, který nelpí na funkci a moci. Jeden z německých komentátorů, kteří jinak byli vůči "vlastnímu člověku" na papežském stolci velmi kritičtí, napsal: "Ratzinger nakonec ukázal, že je velký muž."
Každopádně byl vždy v první řadě velkým teologem. Podle některých soudů se mu dokonce v tomto ohledu žádný z římských biskupů za poslední dvě století nevyrovnal. Odešel tedy člověk, který si nepochybně zaslouží být zapamatován jako nepřehlédnutelná postava druhé poloviny 20. století. Bouřlivé éry, již - podobně jako život Josepha Ratzingera - charakterizovaly protiklady a nečekané zvraty. Možná ji právě proto navzdory vší své plachosti a uzavřenosti nakonec celkem věrně odrážel.
Autor je novinář. Vystudoval sociologii a katolickou teologii.
