Dva měsíce trvá nejistota kolem odvolání ministra Antonína Staňka. O kultuře a jejích zásadních problémech ale téměř nepadlo slovo. Nikdo se neobtěžoval zhodnotit Staňkovo působení, vysvětlit důvody jeho neúspěchu ani shrnout vládní představu o tom, kam by kultura měla směřovat. Premiér, předseda ČSSD, opozice - nikdo! Ani prezident, který jinak mluví do všeho a do všeho také vidí. Nikde Nic. Jen mocenské tahanice a směšné lánské schůzky pro fotografy.
Kultura i její ministerský resort se staly nástrojem trapného mocenského vydírání (politics) a přestaly být zájmem jakékoliv odborné politiky (policy), která by vedla k něčemu pozitivnímu. Nesledujeme primárně krizi vládní koalice či krizi ústavní, nýbrž krizi politiky ve smyslu rozvojové práce směrem do budoucnosti.
Burleska na poušti
Není náhoda, že se prezident odhodlal k svéhlavému porušování ústavy právě v kulturní oblasti. Tady přece nebude politika ve smyslu rozvoje nikomu chybět, tady je možné dát si letní pauzu a posečkat, až hlava státu získá, co potřebuje. Kdyby se jednalo o finance, hospodářství či zdravotnictví, křičeli by nejen vládní politici a opozice, ale i odborná veřejnost. V kultuře je to jedno, protože hlas jejích lidí už třicet let nikdo neposlouchá a nakonec jej vždy novináři nebo politici shodí postkomunistickou nálepkou "kulturní fronta", která v české společnosti odpuzuje ještě víc než slovo "odbory".
Kultura ale nepočká. Možná že prezidentovi, který za šest let v úřadě nebyl v Národním divadle, nechodí do Národní galerie a jen jednou slyšel naživo české filharmoniky, kultura nechybí. Velká část společnosti ji ale potřebuje. Kultura není jen pofidérní zábava. Je to péče. Nejen o minulé, ale stejně - ne-li více - o budoucí. O to, co tu po sobě chceme zanechat. Nemá-li po nás zůstat poušť, kterou tak bolestně vyjadřují burlesky kolem Staňkovy demise, nemůže kultura postávat kdesi v koutě.
Antonín Staněk toho v tomto směru moc neudělal. Soustředil se na populární oblasti, velké instituce, posty a jména. Tu a tam jmenovat, tu a tam odvolat, bez ohledu na koncepce a plány. Vyfotit se s herci, známým mimo systém přidat. Vlastní mu byla zkrátka spíše politika mocenská než odborná. Ani jeho předchůdce Ilja Šmíd toho mnoho nezměnil. Neměl na to ani čas, ani mandát.
A ministr kultury Herman, který vydržel ve funkci na poměry úřadu dlouhé tři roky? Stabilizoval sice státní příspěvkové organizace a dosáhl mírného zvýšení mezd na lepší celostátní podprůměr. O nějaké systematičtější podpoře živé kultury se ale za jeho úřadování dá mluvit jen těžko. Pokud by mu opravdu ležel na srdci její rozvoj, snažil by se jí zajistit podstatně lepší právní, daňový i finanční rámec. Schválení autorského zákona, který v podstatě autorům v ničem nepomohl (zejména ne těm začínajícím), žádný velký výsledek nepředstavuje. Nebyla jím ani rezignace na proměnu právní subjektivity kulturních organizací, kterou měla vláda v původním programu a která by mimo jiné posílila možnost investování soukromých peněz vedle těch veřejných.
Co tedy ministři Hanáková či Besser? Pouhá běžná správa plus šoupání s posty a jmény. Na poli kultury v posledních deseti letech zkrátka panuje úhor. A Antonín Staněk k němu po sobě nádavkem zanechává zmatek v olomoucké galerii, chaos v Národní galerii (která jede v provizoriu) a časovanou pumu v Národním divadle, kde se velká část opery bouří proti novému vedení.
Jedno velké nic
Bude snad tedy konečně poslem dobrých zpráv navrhovaný Staňkův nástupce, ministr kultury v očekávání Michal Šmarda? Nevíme. Žádný nápad, žádný záměr, žádný koncept, žádnou strategii, žádnou veřejnou úvahu ale zatím nenabídl.
Ať už na křeslo ministra kultury po obstrukčních představeních Miloše Zemana nakonec dosedne kdokoli, nemělo by se po tom všem vytratit z povědomí, že prvořadým úkolem ministryně či ministra v tomto úřadě je rozvíjet českou kulturu a společnost. Krize politiky skončí, až když se její mocenská podoba zase začne scházet s její podobou odbornou. Ostatně přesně to přece vždy prosazoval i Miloš Zeman. Proč s tím tedy pořádně a důsledně nezačít právě na kultuře?
