Řeč Petra Pitharta pronesená 12. dubna 2016 při slavnostním předávání cen soutěže Média na pomoc památkám v Praze. Výsledky soutěže si můžete přečíst zde.
O přednášku o Karlovi IV. jste mohli požádat některého z našich medievalistů, který toho o slavném panovníkovi ví jistě mnohem víc než já. Pozvali jsme však mne, a já tu tedy budu před vámi chvíli nahlas přemýšlet, proč asi jsme si svého času zvolili v reprezentativní anketě Karla IV. z rodu Přemyslovců a Lucemburků za největšího Čecha.
První, co mne napadá, v co chci věřit, že to bylo proto, že on byl zároveň naším daleko nejvýznamnějším Evropanem. Že nám to imponovalo a imponuje, protože jinak se většinou cítíme ještě menší, než doopravdy jsme. Říše, v jejímž čele po léta stál, byla tehdy a ještě na nadlouho potom zdaleka největším státním útvarem v Evropě. Byla to vlastně tehdejší Evropa, její jádro. Evropa bez západní části Francké říše (tedy větší části Francie) a bez evropských okrajů – bez Anglie se Skotskem, bez Skandinávie, a bez jižní Itálie a Balkánu.
My, Češi, Moravané a Slezané, dnešní obyvatelé České republiky, jsme žili v průběhu více než tisíciletí ve více takových velkých a větších státních domech, které více nebo méně, spíše však více, přesahovaly dnešní hranice naší země. Vždycky jsme v takových domech žili s jinými. Museli jsme s nimi nějak vyjít, někdy nám i jim to šlo lépe, jindy hůře. Někdy s takovým soužitím byly starosti, jindy, myslím si, že častěji, nás to obohacovalo. V dobách Karla IV. jsme žili v jednom státě ještě s Němci, Poláky, Židy, Slezany a Lužičany.
Teď už skoro čtvrt století žijeme v malém státním domě poprvé v dějinách docela sami. Od počátku 2. světové války jsme poztráceli všechny spolubydlící. Přišli jsme o naše Židy, Rusíny i s jejich zemí dal Beneš Stalinovi jako úplatek za to, že nás bude ten druhý chránit, Němce jsme vyhnali a Slovákům jsme řekli, ať si jdou. Když pořád nebyli s čímsi spokojeni. A s nimi jsme přišli o víc než půl milionu Maďarů. Vím, že leckomu nikdo z těch „cizinců“ nechybí. Někteří se přímo radují, že jsme konečně sami.
x x x
Vzpomínka na našeho Evropana Karla IV. je vzpomínkou na docela jiný dům. Velký, evropský, trvanlivý. S potomkem po přeslici našeho zakladatelského rodu v čele. To bylo, panečku, něco!
Evropa byla vždycky neklidná, nejistá, není jiná ani dnes. Evropa je stálé překonávání krizí. To je zároveň zdrojem její dynamiky, ale ovšemže to může být i ohrožením samé její existence. Evropa v době Karlově hledala, nacházela, ztrácela a znovu nalézala rovnováhu mezi mocí světskou a duchovní. Oddělení těchto mocí, a zároveň jejich vzájemné uznání a respektování, je vlastně definicí šťastné Evropy, evropských svobod a práv, míru a prosperity. Vždyť Karel IV. nebyl jen český král, německý král a uherský král, ale byl i císařem říše, římské říše, protože byl římským papežem intronizován, pomazán, dejme tomu požehnán. Papež mu tím požehnáním zprostředkoval pomoc a ochranu od Boha.
Kde ve světě toto oddělení a zároveň uznání oněch dvou mocí neznají, tam se nikdy nedaří tak, jak se občas dařilo Evropanům.
Toto věčné hledání rovnováhy dostalo záhy po Karlově smrti podobu krize – existenci dvou, ba dokonce tří papežů. Pro miliony lidí to byla doslova katastrofa a prožívali to velmi bolestně. Náhle jako by nic neplatilo – zhroutil se jim svět.
Karel byl aktivní součástí řešení této nadcházející krize. To ho mnohokrát a na mnoho týdnů, ba měsíců vzdalovalo vlastnímu království, Čechám a Moravě, hlavně však Praze, na které mu vždycky mimořádně záleželo. Karel IV. se svým dvorem a řekněme kanceláří, čítající spíše stovky než desítky lidí, trávil mnoho času cestováním mezi evropskými městy a sídly vlivné šlechty. Příliš se dosud nepřipomínalo, že v letech 1356 až 1362 dokonce na celých šest let svěřil správu českého státu Braniboru Dětřichovi z Portic, vlastně protektorovi. Byl to biskup a Karlův nejbližší rádce, ale z neurozeného rodu, z východní části dnešního Německa. Karel IV. měl tehdy starosti na mnoha jiných místech říše než jen v Čechách. Protektor za něj spravoval veškeré královské finance, nemovitosti a rozhodoval o obsazování nejvyšších úřadů.
O karlovskou Evropu bylo třeba se bez ustání starat, neustále ji křižovat cestami řekněme služebními, státnickými, nikoli cestami za zábavou či poučením, ale proto, aby znovu a znovu propukající spory nepřerostly ve války, což se stejně čas od času dělo. Například v severní Itálii, kde Karel ještě jako velmi mladý muž řešil silou spory věčně rozhádaných obyvatel. Připomínám to i dnes, kdy odpovědní našinci – politici – často v Bruselu jako v sídle Unie pauzírují, nebo tam posílají své zástupce. Ačkoli cesta tam je dnes otázkou o něco víc než hodiny. Mluví pak o Bruselu jako o něčem cizím, o tamějších rozhodnutích jako o rozhodnutích „tamtěch“. Udržet tehdy velkou říši, dnes velkou Unii, vyžaduje maximální nasazení.
O Evropu a její svazky bylo a je třeba se neustále starat. I fyzickou přítomností. Je to svobodný svazek pestřejší než jakýkoli jiný kout naší planety – v tom je její bohatství. Drží pohromadě neustálým dohadováním a hledáním a vesměs i nalézáním kompromisů. Není to zkrátka carství, které drží hrubou silou a neomezenou mocí. Karel IV. na cestách po říši proto strávil velkou část svého panování. Dovedeme si představit, jak to muselo být – třebas i tehdejšími kočáry a nosítky – namáhavé.
x x x
Karel je zkrátka naším největším Čechem, protože byl i naším největším Evropanem.
Naši předkové ho nazvali „Otcem vlasti“, nikoli otcem národa. Co tím asi chtěli říci? Vlast je cosi širšího než národ. Národu je v naší části světa rozuměno jako společenství vlastně přírodního rázu, jako něčemu danému tím, komu se kdo narodil a jakou řeč ho maminka naučila. Národ, to je vlastně rozlehlé pokrevní příbuzenstvo. Vlast, to je zpravidla o dost širší okruh lidí, takových, kteří žijí na daném území bez ohledu na to, jakým jazykem mluví a k jaké víře či nevíře se hlásí, a kteří to území, tu zemi, zvelebují, protože se k ní z nejrůznějších důvodů vztahují jako k něčemu vlastnímu. Mají to tam rádi. Jsou tam doma. Slova „vlast“ a „vlastní“, „vlastnit“, patří k sobě. Jako k vlastnímu se chováme, když k něčemu takovému cítíme odpovědnost a jsme k němu loajální. To jest věrní, i když to momentálně nic nevynáší.
To už se blížíme pojetí národa občanů, národa prožívaného politicky, nikoli kmenově. Vlastenectví jako pozitivní cit, který se obejde bez nepřátel, je zkrátka širší než národovectví, širší než nacionalismus.
Vlastenectví Karlovo navíc nepochybně souvisí s jeho hlubokou katolickou zbožností. Katolický univerzalismus je v zásadním rozporu s partikularismem, s jednostrannostmi všech nacionalismů. Nezapomeňme, že Karel se podle svědectví někdy i několik hodin denně modlil… Tak nějak asi svoji příslušnost k vlasti cítil náš Karel IV. A tak to bohužel přestal cítit jeho syn Václav IV.
x x x
Budeme nejspíše v příštích dnech, týdnech a měsících slyšet spory o tom, zda byl on spíše Lucemburčanem než Čechem, anebo zda nakonec nebyl jakýmsi Němcem, ačkoli žádné Německo tehdy neexistovalo.
Karel IV. mluvil francouzsky, německy, lombardsky, latinsky, vychován byl na francouzském dvoře Karla Sličného, řešil spory a potíral je i silou v Itálii, po návratu do Čech se znovu naučil česky, a to velmi dobře. Jenomže s tím vším si dnes nedovedu představit, jak by na naši otázku, kým vlastně je, odpověděl. Zřejmě by položil nějakou protiotázku, možná by jich položil víc, aby pochopil, na co se ho vlastně ptáme. Naše dnešní někdy až příliš naléhavé tázání zrodila doba romantického, vzrušujícího, ale nebezpečně výbušného, rozpínavého nacionalismu 19. století. Ve střední a východní Evropě to byla doba etnického, vlastně kmenového národovectví, plného zášti a nepřátelství. Bylo a dosud leckde to je tázání naléhavé, zahrocené proto, že je v něm vždy i podezřívavý osten: nemůžeš být přece Čech i Němec, nebo dokonce i Lucemburk zároveň! Ale co když to možné bylo? Třeba právě v dobách vzpomínaného panovníka? Co když právě nám chybí slovo Bohemus, pro vlastenecké Čechy i Němce! Co když lidé vůbec nemysleli tak, jak myslíme my? Je pokrok, že my jsme tady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku po sto padesát let mávali národními prapory a pod nimi jsme se zapíchávali a vyháněli? Co když Karlu IV. vnucujeme otázky, kterým by on sám a lidé kolem něj nerozuměli?
Karlova říše vlastí, ne národů, vydržela hodně dlouho. Končí až s Napoleonovým vítězstvím u Slavkova v roce 1805. O rok později se poražený rakouský císař sám přestal nazývat císařem „Svaté říše římské národa německého“ a zůstal už jen císařem rakouským, později rakousko-uherským. Pak Rakousko pod německým vlivem prohrálo válku a rozpadlo se. Pak se dvakrát zmenšilo Československo a nakonec se rozpadlo i ono. Dnes se možná začíná rozpadat Evropská unie. Je to nejspíše proto, že se ptáme pořád příliš naléhavě a sugestivně, kdo je Čech, kdo Vlám, kdo Bretonec, kdo Němec, kdo Bavorák…
x x x
V rámci říše měl však Karel IV. k české zemi a k jejím dějinám zcela jistě mimořádně silný vztah. Narodila se tu jeho matka Eliška Přemyslovna, poslední z prastarého rodu, a mluvila na něj do jeho čtyř let česky. Vrátil se sem, Prahu si nepochybně velmi oblíbil, učinil ji středem říše a věnoval jí mnoho sil a prostředků. A také tvůrčí fantazie urbanisty.
To on nechal zhotovit jako dar svatému Václavovi svatováclavskou korunu, ale nejen to. Obdařil ji ve světě zcela neobvyklou ideou o věčném panování svatého knížete Václava v Čechách, jehož koruna je jeho následníkům pouze – propůjčována! Takto sám sebe i své následovníky hodlal zavázat ke ctnostem knížete Václava.
Sám také sestavoval pravidla obřadů, jejichž středem byla koruna našeho světce. Usiloval jimi, aby kontinuita české státnosti od prvních knížectví až po jeho císařství byla dostatečně názorně a přesvědčivě předváděna doslova pro každého. Složitá, názorná korunovační ceremonie byla jeho dílem. Měla svoji řeč, svoje obrazy a zvuky. I Královská cesta v Praze, dnes zpustošená komercí, byla jeho ideou, patřila k ceremoniálu korunovace. Není se co divit, že jeho vlastní pohřeb pak trval celých jedenáct dní. Rovněž třeba připomenout, že to po něm zůstal útvar nazvaný „Země koruny české“.
Karel také koncipoval Zlatou bulu, tentokráte jasnější listinu, než byla ta sicilská z roku 1212. Je to svým způsobem svod zásad, podle kterého funguje císařství, volba římského krále, když pak pomazaného papežem, tak tedy císaře. Při volbě císaře má český volitel – český kurfiřt, kterým byl ze své funkce český král, privilegované postavení. Je nejdůležitějším z kurfiřtů.
Ano, své sídelní zemi, českému království, dával přednost. Postaral se o jeho všestranné povznesení.
Málo se zdůrazňuje Karlovo úsilí prosadit duchovní, tedy církevní samostatnost české a moravské země. Ty konečně přestaly být v duchovním, tehdy ve zcela podstatném smyslu, závislé na Mohuči v Porýní – Falcku. Odtud, ze sídla arcibiskupova, bylo do té doby ovládáno české biskupství v Praze a moravské v Olomouci. Byla to v té době nápadná anomálie a stojí za to právě v těchto dnech a týdnech připomenout, co bylo její příčinou.
Jinak nepochopitelné zpoždění českých zemí co do církevní autonomie v rámci střední Evropy má na svědomí jedna příhoda, jedna, ale tehdy velmi významná. Šlo o porušení práva azylu někdy těsně po roce 880. Tehdy se do Čech vrátil po prvním útěku náš první český biskup Vojtěch, poději svatý. Nechal se přemluvit v Římě papežem i císařem Otou I. v Magdeburku, že jeho povinností je přes všechna zklamání a hořkost a nevděk setrvat ve funkci a neopustit zemi, ve které byl ustanoven biskupem (druhým v pořadí, prvním však českým), jakkoli byly polopohanské Čechy tehdy zemí vskutku drsných mravů.
Vojtěch po dlouhém váhání poslechl, vrátil se, ale pak se stalo, že byl očitým svědkem lynčování a usmrcení prý cizoložné ženy, snad šlechtičny, vyvlečené z chrámu svatého Jiří na Hradčanech, kde hledala ochranu. Právo azylu na církevní půdě bylo už tehdy právo základní, neporušitelné!
Vojtěch byl tou příhodou zřejmě znovu těžce otřesen a zhnusen odešel ze země podruhé a definitivně. Mimo jiné podílet se osobně na zakládání arcibiskupství v polském Hnězdně a svými lidmi i v uherské Ostřihomi.
Bez arcibiskupství jako způsobu stvrzení spořádanosti pokřesťanštěné země nemohly Čechy pro svá knížata obdržet titul krále. Toho se nakonec dostalo i nám, ale byl to titul jen na jedno použití, až se dvousetletým zpožděním, roku 1086. Natrvalo dědičný titul získali čeští králové až v roce 1158! Poláci a Maďaři už dávno své krále měli, my dlouho jen knížata.
Právo na vlastní arcibiskupství jsme tedy získali s více než třísetletým zpožděním po Polácích a Maďarech zásluhou právě Karla IV. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Karel IV. vzpomíná, jak se mu předtím kterýsi ze sousedních králů posmíval: Ty nejsi král, ty jsi jen králík, vždyť nemáš v zemi arcibiskupa… Ano, kvůli neuznání, porušení práva na azyl se vývoj u nás osudově zpomalil. Mysleme na to i dnes. Právo na azyl je v samých základech evropské civilizace, která byla původně přece křesťanskou civilizací. Být dnes ve vrcholné politice, s azylovým právem a jeho příliš volnou interpretací bych si nezahrával.
x x x
Vrátím se k oné anketě o největšího Čecha. V ní by podle všeho nezvítězil rozmnožitel státu Karel, ale Jára Cimrman. Nemyslím si, že by tou volbou našinci chtěli anketu shodit a ukázat, že ji neberou vážně. Mysleli to vážně. I já tuto volbu beru vážně. Řekli jsme jí mnoho o nás, o tom, jací jsme.
Vzhlédli jsme nejdříve vzhůru a uviděli a zvolili Otce vlasti, velkého Evropana. Podívali se pak ale kolem sebe a na sebe a zvolili jsme Járu. V anketě dokonce ten druhý vedl, až do chvíle, kdy autoři a majitelé tohoto televizního formátu, BBC, vzkázali do Čech: To se nesmí. Vyškrtněte ho. Anketa je naše, vy jste si ji jako hotovou formu od nás koupili a musíte dodržovat její pravidla. Mezi ně patří, že fiktivní osobnosti nemají v anketě co dělat. Museli jsme i doma v Británii vyškrtnout krále Artuše, který by u nás anketu vyhrál. Artuš neexistoval, stejně tak jako ten váš Cimrman.
Jeho volbu vedle volby Karla oceňuji a nevidím v ní zdaleka jen smysl pro vtip, nějakou švejkovinu. Myslím si, že o nás mnoho vypovídá. O naší touze po velikosti, světovém uznání, ale i o naší střízlivosti, realismu, o tom, jak se dokážeme uzemnit. Nikoli cynicky, negativisticky, ale jemně, s humorem. Cimrman se také snaží oslovit svět, ohromit ho výkony ve všech sférách lidské činnosti, ale skoro nic se mu nedaří. Má zavilé nepřátele, kde jinde než ve zlé Vídni, odkud ho zlomyslný profesor Fiedler neustále napadá… Svět Cimrmanovi nerozumí, neuznává ho. On se ale nevzdává a zkouší to znovu, pořád něco jiného.
Volbou Cimrmana říkáme: my si vlastně toho Karla celými našimi dějinami zase tak moc nezasloužíme. Leda oba dva. Karlovi IV. nejsme zdaleka vždycky právi, nelžeme si do kapsy. Už nepodařený synáček Václav to dokázal, když otcovo dílo promrhal, propil na loveckých hrádcích v hlubokých lesích kolem Berounky. Dokonce musel strpět, jak mu potupně odebrali císařský titul. Společenská krize za jeho panování vrcholila. Vláda Karla IV. byla vlastě na dlouhou dobu poslední vládou nad prosperující zemí.
Volbou Cimrmana vedle volby Karla IV. jako kdybychom chtěli říci: ono to s námi není zas taková sláva, jak by oslnivé dílo našeho rozmnožitele státu naznačovalo. Postavme se na pevnou zem a připusťme to. Karel IV. byl mezi námi výjimka. Však byl také jen napůl Čech, i když si Čechy jako království a Prahu nepochybně oblíbil. S tím státem a naší státotvorností to předtím i potom nebylo „nic moc“. Když jsme vlastní, samostatný stát konečně měli, postupně jsme ho sice nepropili, ale politicky prohospodařili. Stát se zmenšil na minimum, dané přírodními hranicemi, a etnicky se snad až moc vyčistil.
To by se Karel divil, co z jeho středoevropské velmoci, z tehdejší Unie, zbylo. Poprvé v našich dějinách žijeme v našem státním domě sami a ještě se z toho pošetilci radují a volají Čechy Čechům.
Proto rád ukončím tuto česko-evropskou úvahu, inspirovanou letošním jubilantem, připomenutím, že za Karlem IV. se umístili v roce pořádání ankety tři další – Češi, respektive Moravané – Evropané. Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Amos Komenský a Václav Havel. Každý jinak, někdo osudem, jiný orientací, ale všichni programově překračovali naše geografické, jazykové či etnické češství. Koneckonců i pátý v pořadí odejel obhájit svoji pravdu do středu Evropy, do Kostnice. Před soudem prelátů ji sice neobhájil, před námi Čechy ji obhájil, před evropskou reformací tam dokonce slavně zvítězil.
Myslím tedy na všech těch pět našich velkých Evropanů s Karlem IV. v čele dnes, kdy to unijní Evropa u mnoha našich lidí má nahnuté, a mnozí dokonce cítí s Viktorem Orbánem, že "vítr vane z východu". Naši velcí, ba největší, nechť jsou nám připomenutím našeho lepšího já, lepšího my.
Doufám, že letošní připomínání narození hlavy Evropy, jejího císaře z české matky prastarého rodu, ba vůbec prvního rodu knížecího královského, bude nám připomenutím, povzbuzením. Že dokážeme být také někým jiným než těmi, kdo si neustále reptají, stěžují, kazí společné evropské dílo.
