Zatím nejničivějším dopadem prezidentova výroku o případné abolici pro premiéra Andreje Babiše je, že jsme se rychle přestali zajímat o 90 stran usnesení, kterým městské státní zastupitelství v Praze zastavuje trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo. Z dokumentu tak ve veřejném prostoru zbylo jen pár memů, které parodují celé začerněné stránky (což je mimochodem zcela v pořádku).
Přitom rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha, orazítkované jeho nadřízeným Martinem Erazímem, lze přirovnat k atomovému výbuchu. I když totiž nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vrátí případ zpátky do rukou justice, doktor Šaroch už mezitím ukázal veřejnosti, jak zde končí ty nejpečlivěji prověřované kauzy: desítkami stran protiřečícího si formalismu a odehráním do autu.
Nelze samozřejmě zpochybňovat nezávislost státních zástupců a justice. Podstatou právního státu je ochota jeho občanů přijmout i ta rozhodnutí, která jim zrovna nevoní. Bavit se otevřeně o tom, co všechno atomovka doktora Šarocha napáchala a ještě napáchá, však samozřejmě můžeme.
A teď něco úplně jiného
Zastavené stíhání je samozřejmě primárně potravou pro právníky, ale na dokument by se určitě měli vrhnout i jazykovědci. Na desítkách stran doktor Šaroch pečlivě skládá důkaz za důkazem, že Babiš opravdu neomaleně podváděl. Obestavuje ho hradbami argumentů, z nichž vede ven jediná cesta - před tribunál, který by je měl zvážit a rozhodnout o nich.
A pak se to najednou v okamžiku zlomí. Jadrný slovník a místy i nepříliš skrývanou ironii vystřídá obrat "za takové situace je problematické dovodit". Za ním už následuje jen rychlý konec. Hradby se hroutí, jejich houževnatý stavitel se je rozhodl sám podminovat.
Připomeňme si, co je na celém případu absurdní, protože to zpravodajstvím proběhlo kvůli zatím zcela bezpředmětným řečem o abolici příliš rychle.
Doktor Šaroch velmi přesvědčivě popsal Babišův přímý vliv na plánování, financování a výstavbu Čapího hnízda. Pak se ale náhle rozhodl smést se stolu veškeré jeho machinace jako nezáměrné. Pozoruhodný je rozbor unijní definice, jak vypadá malý a střední podnik. Jde o pasáž, v níž čirý formalismus dosahuje výšin Mount Everestu. Pomíjí, že evropské dokumenty opakovaně zdůrazňují, jak nezbytné je poskytovat podporu jen opravdu malým a středním podnikům, které nemají vztah k nějakému velkému bratrovi.
Vrcholem je pak Šarochova závěrečná konstrukce, podle níž Agrofert neměl vliv na Čapí hnízdo, třebaže na předchozích stranách napsal, že farma byla na holdingu "v podstatě závislá".
Slova se po tak náhlém a kostrbatém obratu hledají jen těžko. Zvlášť když Evropský úřad pro boj proti podvodům (to je ten slavný OLAF) došel v kauze Čapí hnízdo k výkladu zcela opačnému. Sám doktor Šaroch ostatně popsal, jak fiktivní bylo opakované převádění farmy.
Nezatěžujme se teď dál detaily, snad jen vyslovme uznání slovní ekvilibristice, která dokázala vyvodit úplný opak z toho, co policie a doktor Šaroch předtím několik let shromažďovali.
Ten nejhorší konec prokurátorské republiky
Tak a teď co to znamená. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se možná neztotožní s pražským zastupitelstvím a pošle kauzu k soudu. Dá se říci, že by to bylo rozhodnutí, které by v posledku prospělo úplně všem aktérům případu. Na žalobu shromážděný materiál pravděpodobně stačí a premiérovi by se u soudu buď podařilo očistit, anebo ne.
Problém je, že všichni lidé v zastupitelské i justiční soustavě si už usnesení doktora Šarocha nepochybně dobře prostudovali. A pochopili, že jedna velká party, započatá 13. června 2013 slovy bledého premiéra Petra Nečase "Konejte svou povinnost", končí. Tehdy policisté vtrhli na Úřad vlády a od té doby sledujeme, jak se oni i justice snaží najít tu správnou nezávislost na exekutivě.
Někdy to jde hodně ztuha a kritici přezdívají Česku "prokurátorská republika". To kvůli leckdy opravdu svévolnému chování státních zástupců (právě dosti divoký zásah na Úřadu vlády je nejčastěji uváděným příkladem). Je ovšem nezpochybnitelné, že několik let se zde policie a justice opravdu nebála stíhat a soudit politiky, kteří zapomněli na službu veřejnosti.
Po přečtení 90 stran doktora Šarocha je ale jasné, že tahle etapa nejspíš spěje ke svému konci. A jak už to tak po velkolepých party bývá, rána jsou obvykle hodně trapná.
Může se už zase krást?
Není to ovšem jediný důsledek zbraně hromadného ničení doktora Šarocha. Usnesení si nepochybně pečlivě přečetli také ve všech velkých firmách, které čerpají evropské peníze. Stejně jako si je prostudovali politici, kteří o evropských penězích rozhodují. A v neposlední řadě i vykukové, kteří u nás s eurofondy kouzlí.
Otázky, které si teď kladou, jsou jistě prakticky stejné. Firmy se ptají: Takže když si vedle velkého podniku vytvořím pár satelitů - a ani se tím moc nebudu tajit -, můžu vysát peníze určené pro ty opravdu malé? Politici se táží: Pokud středočeský exhejtman Petr Bendl přežil bez úhony skandální rozdělování regionálních dotací, znamená to, že teď můžeme vesele v krajích a na ministerstvech kráčet v jeho šlépějích? Vykukové dumají: Nemusím už tedy svou fiktivní malou firmu kvůli dotaci držet v anonymitě? Můžu se k ní bez obav přiznat a začlenit ji zpátky do holdingu?
Čas na protiatomový sarkofág
Ne, tímto usnesením to nemůže skončit. Jedna věc je politický osud Andreje Babiše - o to se postarají společnými silami oba Zemanové. Pavel může poslat věc k soudu, Miloš nabídnout abolici. Celkově jde ale o mnohem víc.
Doktor Šaroch měl na svůj malý atomový výbuch jistě právo, nyní je ale třeba rychle postavit kolem jeho spisu sarkofág, aby se kontaminace nešířila dál mezi ostatní zástupce, do soudních budov a policejních služeben.
Co tím jinotajem máme na mysli? Má-li naše soustava Šarochův výbuch přežít bez větších následků, potřebujeme, aby skončily letité politické kauzy, které začaly propukat po červnu 2013. Právě tehdy státní zástupce excitoval spektakulární zásah na Úřadu vlády natolik, že napříště jim už stačil třeba jen křivý pohled obecního politika na nějakou místní ruinu - a neváhali jej stíhat za zanedbání povinností řádného hospodáře (liberecký hejtman Půta, vláčený dodnes nesmyslně po soudech, by mohl vyprávět).
Zároveň by bylo fajn najít kompromis nad novou podobou zákona o státním zastupitelství. Na jedné straně je zjevné, že musí naordinovat dietu exekutivě, jejíž apetit směrem k justici očividně roste. Na straně druhé by se ale i lidé jako Ivo Ištvan mohli smířit s faktem, že sedí-li někdo na nějaké židli od dob Klausových vlád, neznamená to ještě, že mu už musí patřit napořád.
Neméně podstatné je pak vrátit řád a právo do rozdělování eurodotací, skrz něž k nám ještě pořád proudí desítky miliard korun. Mluví-li se v pravidlech o malých podnicích, pak to překvapivě znamená, že se tím myslí podniky opravdu malé…
To by jako provizorní sarkofág kolem usnesení doktora Šarocha mohlo pro začátek stačit. Že bude držet, není samozřejmě zaručené. Mnohem palčivější je ovšem otázka, zda vůbec najdeme ochotu jej vybudovat.
