Když si jedna britská celebritka nemohla v televizním kvízu vzpomenout na jméno mladé švédské ekologické aktivistky a vyhrkla zkusmo "Sharon", Greta Thunbergová si s pobavením změnila jméno na Twitteru právě na Sharon. Kdyby tušila, co se teď děje v Česku, přejmenovala by se možná na Počerady. Tady se totiž odehrává ta pravá tragikomedie a nic jiného než nesmlouvavá urputnost ve stylu mladé Švédky už asi nepomůže.
Přitom to na počátku vypadalo na jasný konsenzus - umírnění energetici i ekologové se shodovali, že prodlužování životnosti největšího emitenta skleníkových plynů v Česku prostě nedává smysl. Přesto se polostátní gigant nyní rozhodl na základě předchozích smluv uhelnou elektrárnu poslat ještě do dalšího kola a prodat ji za dvě miliardy skupině Se.ven Energy miliardáře Pavla Tykače.
Třicáté výročí "roku zázraků", který v Československu odstartoval hesly "Chceme čistý vzduch" a "Nechte nás dýchat" jsme tak oslavili umělým prodlužováním života nejšpinavější elektrárny ze 70. let.
Samé ztráty
Když minulý rok vrcholilo obecné uhranutí Gretou, chvíli to vypadalo, že se Počerady přece jen zavřou. Idealismus se tu potkával s reálpolitikou, protože šlo o celkem jednoduchý krok, jak pomoci klimatu odstavením elektrárny, která sama zvládne vyprodukovat tolik emisí jako všechna nákladní auta za rok. A která je navíc stejně před smrtí.
Klimatických stávek se lekli i politici a začali v zákulisí tlačit na ČEZ, kde má stát majoritu, aby dohodnutý prodej Počerad Tykačovi přehodnotil. Jenže pak se z toho stala ve veřejné sféře typicky česká emoce - málo faktů a racionality, zato hodně mravního rozhořčení na Facebooku - a Tykač byl znovu na koni. Dohoda politicky jištěná z Hradu zvítězila nad bezradnou pravdou a láskou, takže za nicotné dvě miliardy budou od roku 2024 Počerady patřit Tykačovi.
Nikdo z politiků přitom Čechům dosud nevysvětlil, jak moc je to bude ve výsledku stát.
Tak tedy: jednou věcí je samotné pálení uhlí. Tykač vlastní lom Vršany, který má zásoby na dalších třicet let. Nyní k tomu dostal i elektrárnu. Ta se mu ale bude vyplácet už jen proto, že bude odebírat jeho komoditu. To jde proti státním plánům na utlumování uhlí, jenže zatímco Počeradům ve vlastnictví polostátního ČEZ bylo možné leccos jednoduše přikázat, soukromníkovi ne.
Druhým problémem je samotné místo. Tykač si je nepochybně dobře vědom toho, že dlouhodobě se mu pálení uhlí nejspíš nepodaří udržet, a možná už ve svých plánech počítá s přechodem na plyn. Byla by to logická sázka. Pokud totiž erár nedokáže dostavět jaderné Dukovany (což se jeví u státu, který není schopen ani odstranit billboardy u silnic, téměř jako nevyhnutelné), řešením budou právě plynové elektrárny. Počerady přitom leží kilometr od klíčového plynovodu Net4Gas. Takže místo aby v lokalitě ČEZ vybudoval velký moderní energetický uzel, přenechá výhodně situovaný zdroj raději nevyzpytatelnému soukromníkovi.
Celý tento postup je proti zájmům státu. Andrej Babiš sice minulý rok slavně zavelel, aby se ČEZ ze zahraničí stáhl a investoval v Česku, zjevně ale nemá dost síly, aby své přání dokázal v praxi prosadit. Sotva by jinak ČEZ prodal Počerady Tykačovi.
Absurdním vrcholem současné janusovské české energetické politiky se pak nepochybně stane tento rok zpráva nové komise, která má naplánovat odklon země od uhlí. Někde na prvních stranách se jistě objeví povzdech, že prodej Počerad byl chybou, s níž už ovšem bohužel nelze nic udělat. Čtenář se bude moci jen ptát: Byl to omyl, nebo záměr?
Nic do zeleného mariáše
A to pořád ještě nejsme s placením za Počerady u konce. Elektrárna byla totiž i velmi dobrým trumfem do zeleného mariáše s Bruselem.
Trochu kontextu: na prosincovém summitu se evropští lídři shodli na uhlíkové neutralitě klubu do roku 2050. Andrej Babiš se nakonec podřídil a vyměnil svůj souhlas za nicneříkající větu, že "některé státy využívají jadernou energetiku".
Jak jinak k věci přistupují třeba sousední Poláci! Ti také nad bezuhlíkovou budoucností brblají, k uhlíkové neutralitě se zatím nepřipojili a doslova vydírají Brusel, aby jim na zelenání přiklepl co nejvíce peněz z nového fondu pro uhelné regiony.
Nikdo přitom polskou vládu ale nemůže obvinit, že se klimatu nevěnuje. Premiér Mateusz Morawiecki zřídil dokonce i ministerstvo pro otázky klimatu (to by v Česku asi vyvolalo občanskou válku). Zároveň ale tvrdě vyjednává s Bruselem a má do licitace co nabídnout. Třeba odstavení opravdu špinavých elektráren - například hnědouhelného Bełchatówu -, které jsou ve vlastnictví státu.
O bezskrupulózním postupu Poláků si můžeme myslet své, ale má svou logiku a v Bruselu zase dobře vědí, co mohou od polského státu výměnou za podporu uhlíkové neutrality chtít a dostat.
Jak ale mají rozumět Česku? To je ten stát, který prodal nejšpinavější elektrárnu soukromníkovi, a nemá tak co nabídnout do licitace? Stát, který prodává výhodnou energetickou infrastrukturu do soukromých rukou, i když má za cíl v Česku posilovat? Stát, kde vůbec není jasné, kde končí jaderné snění a začíná reálná energetická politika, která myslí na budoucnost?
Situace je dnes v jistém ohledu vlastně ještě horší než v listopadu 1989, kdy začali Tepličtí neodbytně žádat čistý vzduch. Komunistická energetická politika zabíjela přírodu i lidi, ale měla alespoň nějakou jasnou linii. Absurdní kauza Počerady dokazuje, že současná energetika žádnou logiku nemá, myslí jen na dnešek a budoucnost ať se o sebe postará sama.
