Tohle není jen obyčejné přepřahání v jedné evropské straně. Kdo vede německé křesťanské demokraty, má velkou šanci obsadit kancléřské křeslo. A kdo je německým kancléřem, ten sám - či v tandemu s francouzským prezidentem - hraje první evropské housle.
Náhlá pondělní rezignace Annegret Krampové-Karrenbauerové (příznivci přezdívané AKK, protivníky spíše Minimerkel) tak odhalila, kdo napříště Evropu určitě nepovede.
Ne že by dnes již bývalá šéfka CDU byla neschopná. Dělala, co mohla. Jenže se zkrátka před dvěma roky vydala na prakticky nesplnitelnou misi. V čele nejsilnější německé strany se měla stát jakousi omlazenou verzí Angely Merkelové. Ženy, z níž jsou dnes Němci - navzdory všem jejím úspěchům - mimořádně unaveni. Jedním dechem ale měla Karrenbauerová také dodat křesťanským demokratům nový elán. A to vše samozřejmě bez toho, aniž by měla k dispozici kancléřskou kancelář.
Není divu, že kvadratura kruhu skončila, jak to u korunních princů a princezen bývá. Osudem AKK se stala jízda ve vyjetých kolejích po sestupné dráze zemských i celostátních preferencí, až v minulých dnech v Durynsku skončila nárazem do zdi.
Odkvetlé Durynsko
Proč právě tam? Nejde jen o to, že právě v této spolkové zemi teď spojila CDU proti vůli své šéfky síly s krajní Alternativou pro Německo. Problém je hlubší. Právě Durynsko totiž sloužilo spolu se Saskem třicet let jako důkaz, že křesťanští demokraté jsou opravdu celoněmeckou stranou. A že na východě lze občas najít také kousky "kvetoucí krajiny" ze slavného sjednocovacího projevu Helmuta Kohla.
Dnes už to zní podivně, ale ještě před pár lety se v Německu vážně debatovalo o tom, že dělicí linie západ versus východ zmizela a nahradila ji nová, táhnoucí se mezi severem a jihem. Přičemž lépe se žije na jihu a k tamním úspěšným zemím se přidaly i bohatnoucí a spokojené Durynsko se Saskem, kterým vládli křesťanskodemokratičtí premiéři.
To vše už je pryč. Zelené srdce Německa Durynsko sice ekonomicky prosperuje, ale politicky se propadá stále hlouběji. Veškeré minusy středové politiky CDU jako by se zde koncentrovaly. V zemi, kde 25 let premiérovali křesťanští demokraté, od roku 2014 vládne první (a jediný) premiér z řad postkomunistické Levice Bodo Ramelow. Už to byla pro místní CDU rána. Jak se ukázalo, moc poučení si z to ale křesťanští demokraté nevzali, takže se pro ně první porážka nakonec stala jen předehrou k mnohem horší potupě, již přinesly volby loňské.
Po těch se stal postkomunista Ramelow jedinou zárukou durynské stability, protože druhou příčku u uren vybojovala ostře nacionální AfD, již zase pro změnu řada tamních voličů dnes vnímá jako jedinou skutečnou politickou alternativu k stávající vládě.
Výsledek fiaska durynské CDU už známe - pat, který prakticky neumožňoval sestavení vlády a nekonečné mnohaměsíční dohadování, které teď skončilo fraškou. Ta začala tím, že se durynští spolustraníci vzbouřili proti své partajní šéfce Krampové-Karrenbauerové, a navzdory jejímu přání spojili hlasy s AfD. Chtěli tak vyšachovat ze hry vítězného postkomunistu Ramelowa a pomoci do čela zemské vlády liberálovi Thomasi Kemmerichovi z FDP. Ten ale hned druhý den rezignoval, protože s podporou krajní pravice vládnout nechtěl. Nyní ho tedy následovala ponížená Karrenbauerová. A v zákulisí si zoufá i Merkelová.
Ani tak, ani tak, ale tak nějak
Vraťme se tedy znovu k AKK. Respektive ke sjezdu, na němž v roce 2018 vedení CDU převzala od své předchůdkyně Angely Merkelové. Protikandidáti AKK tehdy přicházeli s celkem jasnými představami, jak by si strana měla v postmerkelovské éře počínat.
Někdejší šéf křesťanskodemokratických poslanců Friedrich Merz se chtěl od kancléřčiny linie radikálně odstřihnout, nasměrovat stranu doprava, vsadit na bezpečnost a začít lákat zpět někdejší věrné voliče, kteří si odskočili k AfD. Když to hodně zjednodušíme, šlo by o pokus v Německu okopírovat model rakouského Sebastiana Kurze. Jen s o dost starším zasloužilým straníkem v čele.
Ministr zdravotnictví Jens Spahn proti tomu navrhoval výrazný úkrok do liberálního spektra (což podtrhl i tím, že se v tradiční konzervativní straně přestal jakkoli tajit se svou menšinovou sexuální orientací). Chtěl vyprávět příběh o silné ekonomice a energickém Německu. Ani on však neopomněl zdůraznit, že bez sázky na bezpečnostní témata CDU neuspěje.
Nakonec pohořeli oba a strana dala přednost paní "Minimerkel". Jakkoliv byla snaha AKK zůstat se svou patronkou zadobře pochopitelná, nyní vidíme důsledky. Karrenbauerová nenabídla žádnou novou vizi pro německou ekonomiku, ani evropskou či světovou politiku. A neuspěla ani v tom nejdůležitějším - nutností vypořádat se s rostoucí silou AfD.
Ta už je příliš velká, než aby ji CDU mohla ignorovat. Pochopili to ostatně už i lídři sesterské CSU, kteří se po počátečním váhání rozhodli na alternativce ostře zaútočit.
AKK se však neodhodlala k ničemu, takže ve všech zemských volbách na východě Německa AfD výrazně posílila.
Poučení z krizového vývoje
Vracíme se tak vlastně do roku 2018, jen má teď CDU ještě o trochu horší výchozí podmínky než tenkrát. Šance, že se podaří vybrat a vychovat nástupce Angely Merkelové, který by pro stranu mohl udržet kancléřské křeslo i v postmerkelovské době, opět o něco klesla.
Lze očekávat, že se do boje zase přihlásí konzervativec Merz a asi i liberál Spahn. K tomu nejspíš i premiér Severního Porýní-Vestfálska Armin Laschet. A až dojde na výběr kancléřského kandidáta, hlasitý jistě bude i bavorský premiér Markus Söder ze sesterské CSU.
Jména však nyní nejsou až tak podstatná. Podstatné je poučení z tragického osudu AKK. Tedy ze zjištění, že kohlovská a merkelovská tradice problémy vysedět dnes už ničemu nepomůže. Ani Německu a tím méně Evropě.
