Bez větší pozornosti na poslanecké prebendy jinak háklivého tisku přiklepla vláda 100 milionů „kompenzace" dopravním firmám. Kompenzace za to, že některé pasažéry musí dopravci převážet zdarma. Seznam takových pasažérů zní: Děti do 6 let, žáci 6 až 15 let, senioři nad 60 let, invalidní důchodci, ZTP, ZTP/P, návštěvy rodičů v ústavech… a ústavní činitelé.
Neboli: Nestačí, že poslanci mají MHD zadarmo a ještě od státu pobírají tučný příspěvek na dopravu. Daňoví poplatníci se ještě navrch složí na ušlý výdělek přepravních společností. Chápeme, každá legrace něco stojí, a za takovou si rádi připlatíme.
Takže teď už skutečně ústavní činitele vozíme za své. Představte si třeba, jak vašemu oblíbenému zákonodárci kupujete lístek na tramvaj nebo se mu s přáteli složíte na Opencard.
My optimisté ve Zprávách o páté se to snažíme vidět z té lepší stránky. Celá věc je už tak do nebe volající, že jestli se něco s poslaneckým luxusem nestane teď, potom snad už nikdy. Anebo se občané, co za veřejnou dopravu platí, prostě vzbouří.
Čtěte také: Voliči se zlobí. Politici vypadají, že to pochopili
Dnes začala nová volební kampaň. U sociální demokracie. Její předák Bohuslav Sobotka s gustem zkritizoval na koaličních plánech všechno, co se zleva zkritizovat dalo. Tak to půjde pořád dál; sociální demokracie se už těší, jak se pravice domluví na vládnutí, takže sama bude moci jít do podzimních voleb z opozice.
Rozumět české justici je vážně těžké. Za ozbrojený únos a vydírání rozdal soud podmíněné tresty.
Polehčující okolností bylo, že zadlužení únosci, kteří přepadli a odvlekli právníka svého věřitele, prý kvůli dluhu „ztráceli v podstatě střechu nad hlavou". Přitěžující okolností bylo - nebo nebylo - to, že tři ze čtyř pachatelů už měli opletačky se zákonem (jeden podmínku, dva nepravomocně odsouzení za padělání peněz). A u soudu si vymýšleli pohádky.
Naše tribunály mají velmi nevypočitatelné sociální cítění. Tentokrát soud našel pochopení pro chudáky, kteří si jeli do Prahy „najít práci", a kromě občanky a strukturovaného životopisu si k tomu vzali pouta a revolver, a když tak míjeli dům kde advokát bydlí, napadlo je, že ho vezmou na malou projížďku…
Škoda, že střechu nad hlavou neztrácel třeba takový Vladimír Mlynář - s takovou polehčující okolností by možná dostal míň než památných 5 a půl roku natvrdo.
Na „tendrech", čili státních zakázkách, je zajímavé, jak rychle tuhnou s přívlastkem, který na ně lepí jejich cenu. Například tendr na domácí vězení (náramky) má visačku „dvoumiliardový", ekologická zakázka „stomiliardová", a podobně.
V pořádku, ať úřady vědí a my s nimi, kolik peněz na to padne. Ale když se pořád opakuje „dvoumiliardový tendr", vypadá to, jako by musel stát právě tolik. Jenže to je zakázka, o kterou se teprve začíná soutěžit! A kdo dá míň, měl by vyhrát.
Dvě miliardy (zrovna u náramků to tedy nevypadá jako skromný odhad) jsou jen nástřel spočítaný tím, kdo zakázku vypisuje. Proč by se ale nedala pořídit za polovinu? A hlavně - je vůbec správné, aby stát dopředu říkal konkrétní sumu, kterou hodlá utratit? Má hrát poker s takhle odkrytými kartami?
Když někdo před aukcí vytroubí, kolik je za něco ochoten zaplatit, zaplatí určitě nejméně právě tolik a nikdy míň. Ten, kdo prodává, vedle vás posadí přihazovače, který vás k té částce „kam až jste ochotni jít" bezpečně dopraví. A se státními zakázkami je to podobné.
Čtěte také: Zprávy o páté, archiv vydání
Slováci nás nejdřív nepustili na mistrovství světa, a teď nám to natrhli podruhé - ve volební kampani. Tedy, hlavně přítel Róbert příteli Jiřímu. Takhle se na volby musí. Podívejte se, samozřejmě hlavně na špílmachra s číslem 10:
Jenže Paroubek na rozdíl Fica neměl vládní reprefond, za který by se hřiště, na kterých si pak partia v národních dresech rozdá předvolební fotbálek, postavila.