Bývaly časy, kdy se říkalo, že jinde než v šílené Vídni snad ani psychoanalýza na svět přijít nemohla. Jsou pryč. Rakouská metropole dnes pravidelně obsazuje čelné příčky v soutěžích o nejlepší místo pro život a stala se žádanou adresou. Řečeno s českým klasikem: ve Vídni by chtěl žít každý.
Možná by konečně něco z její funkčnosti mohla pochytit i Praha. Pokusy už tady sice několikrát v minulosti byly, ale jak dopadly, může barvitě popsat každý, kdo se dnes v Praze pokouší udržet nebo sehnat střechu nad hlavou.
Teď přichází snaha zkusit to znovu. Magistrát koncem minulého týdne odsouhlasil smlouvu o vzájemné spolupráci a rád by se prý úspěchem hlavního města jižních sousedů inspiroval. Výměna zkušeností a vzájemná pomoc se má týkat celkem 13 oblastí. Nechybí mezi nimi odpadové hospodářství nebo zacházení s veřejným prostorem a zelenými plochami. Dominovat má ale téma, které dnes Prahu trápí nejvíc a v němž naopak Vídeň platí za globálního premianta: bytová politika.
Systém, který dnes budí všeobecný obdiv, se ale v rakouské metropoli nerodil snadno ani bez bolesti. Vyžadoval notnou dávku politické odvahy a nebyl levný.
Budete se stěhovat
Jeho kořeny jsou už sto let staré. Vznikat začal po první světové válce, když vídeňskou radnici ovládli sociální demokraté (mimochodem i díky volební účasti žen, které mohly v roce 1919 poprvé k urnám). Tou dobou se rakouské hlavní město nacházelo na pokraji kolapsu. Chudoba byla všudypřítomná, byty zoufale přeplněné a lidé žili v katastrofálních hygienických podmínkách.
Není divu, že v ulicích i domech řádily krom španělské chřipky také tuberkulóza a syfilis. Dětská úmrtnost dosahovala závratných cifer a střední třídu drtila hyperinflace. Vídeňským socialistům tak nezbývalo nic jiného než se pokusit o radikální zvrat.
Vsadili na to, že městu pomůže z propasti a bídy dostatek kvalitního bydlení za rozumnou cenu. Už v roce 1923 proto odsouhlasili plán na výstavbu pětadvaceti tisíc nových obecních bytů v průběhu pouhých pěti let. V následujících letech pokračovali v podobném tempu, takže na konci roku 1934 už radnice disponovala 64 tisíci novými bytovými jednotkami.
Nešlo přitom o žádnou nouzovou zástavbu. Na jejím vzniku se podílely špičky tehdejší evropské architektury a nové obytné komplexy podle toho také vypadají. Charakterizují je vnitrobloky s kvalitně navrženým veřejným prostorem, vybavené dostatkem školek, kulturních center, knihoven, obchodů, veřejných provozoven i dětských hřišť.
Éra rudé Vídně sice už patří minulosti, její dědictví ale pomáhá městu dodnes. Radnice vlastní více než čtvrtinu bytového fondu a dalších skoro 200 tisíc bytů spravují obecně prospěšné společnosti či družstva.
Jako silný hráč si tak vedení rychle se rozvíjející Vídně před časem poradilo i s nemovitostními spekulacemi. Podle jeho rozhodnutí nesmí nájem ve dvou třetinách nově postavených domů přesáhnout pět eur za metr čtvereční. Povinně a bez výjimek. Za byt o sto metrech čtverečních tak Vídeňané v regulovaných bytech zaplatí v přepočtu asi třináct tisíc korun. Tedy zhruba jen třetinu sumy, kterou dnes za stejnou plochu platí chudší Pražané.
V sociálně dostupných bytech přitom žije více než 60 procent obyvatel rakouské metropole. A co je podstatné: město se snaží předcházet vzniku ghett a vyloučených čtvrtí, takže nájemní smlouvy rozděluje podle detailně promyšleného plánu, který promíchává sociální vrstvy na celém území. Nadto město pořád staví a do svých plánů efektivně započítává i takové faktory, jako je například klimatická změna. Něco takového je v dnešní Praze de facto nepředstavitelné.
Copak nám tu postavíte?
Bude tedy zajímavé sledovat, jaké konkrétní poučení si chce z vídeňského modelu odnést Praha. Debaty tady se totiž často zaseknou na konstatování, že se u nás prostě málo staví. Čísla ale říkají něco jiného. Aktuálně se staví dost, nejvíce od roku 2008. Jenže ne dostupné bydlení. Pokud něčeho přibývá, jsou to kanceláře a obchodní plochy. A když už vznikají byty, pak většinou v luxusních rezidencích. Kdo hledá jádro pražského bytového problému, měl by začít přímo tady.
Soukromí developeři si rádi najímají velká architektonická jména, jenže za pozlátkem v lepším případě extravagantních staveb se skrývá další ohrožení vymísťováním. Agresivita výstavby mění celé městské čtvrti k nepoznání. A nejsou to změny, o které je radno stát. Obyvatelé s nižšími platy, nebo lidé v nájmech, si po nich totiž často mohou rychle hledat novou adresu.
Děje se tedy přesný opak toho, oč usiluje obdivovaná bytová politika rakouského hlavního města. Vídeňský příklad ukazuje, že má-li se v tomto ohledu něco pohnout kupředu, je třeba, aby byty ve velkém začalo stavět právě město. Jenže kde, když se v předchozích letech s takovým gustem zbavovalo pozemků? Praze tedy nezbývá nic jiného než se naučit to, co jí dosud nejde: vyjednávat s developery podobně efektivně jako Vídeň.
Jsou to totiž oni, kdo dnes zajišťuje drtivou většinu výstavby. A rozhodně na tom netratí. Podle loňské analýzy bytové situace v Praze se jejich marže v posledních letech zdvojnásobily z deseti na dvacet procent.
Třebaže tedy na městě slušně vydělávají, radnice dnes jejich práci prakticky nijak nekoriguje a neumí z ní těžit. V případě problémů se naopak skrze svůj vlastní Institut pro plánování a rozvoj města leckdy snaží chránit jejich veřejný obraz před vlastními voliči - jak ukazují například spory o projekt finanční skupiny Penta na pozemcích kolem Masarykova nádraží.
Podepsala-li Praha partnerskou smlouvu právě s Vídni, jistě si radní u jižních sousedů všimli, že motivovat privátní stavební investory k větší zodpovědnosti lze různě: třeba dohodu o uvolnění části výstavby do obecního fondu, aby nevznikaly jen soukromé rezidence pro zahraniční kapitál, ale i byty pro běžné obyvatelstvo. Nebo výše zmíněným stropováním cen. Další možnost představuje třeba pronájem, nikoliv prodej pozemků developerům - dává totiž šanci kontrolovat, co na nich vzniká.
Pražské výchozí podmínky jsou dnes samozřejmě úplně jiné, než za jakých se pouštěla před sto roky do záchrany města Vídeň. Někde se začít ale musí a je možná podstatné si uvědomit, že dnes tolik opěvovaní Vídeňané čelili před sto lety situaci mnohonásobně komplikovanější.
Autorka je dokumentaristka a redaktorka serveru A2larm.
