Petrohrad/Praha - Bolševický vůdce Vladimir Iljič Lenin žil od roku 1900 v exilu v různých evropských zemích. Když byl v březnu 1917 svržen ruský car a moci se ujala prozatímní vláda, pobýval zrovna ve Švýcarsku. Lenin hned věděl, že se musí vrátit do Ruska. Vzhledem k tomu, že v Evropě zuřila první světová válka, zdálo se to nemožné. Před 100 lety, 10. dubna 1917, ale Lenin přesto vyrazil se skupinou dalších bolševiků vlakem do Ruska, kde nakonec v říjnu 1917 provedli revoluci. Na cestu se vydal díky podpoře Německa, které chtělo prostřednictvím bolševiků vyvolat v Rusku chaos. Carské impérium ve válce stálo na opačné straně barikády.
Klíčovou postavou a prostředníkem mezi Leninem a německou vládou byl Alexandr Parvus, který se narodil jako Izrail Gelfand v carském Rusku na území dnešního Běloruska. Tento revolucionář byl současně úspěšným obchodníkem a bolševiky finančně podporoval již několik let. Současně si získal důvěru německých politiků, kteří v bolševicích viděli naději na rozvrat Ruska, který by vedl k jeho porážce ve válce.
Historik Václav Weber uvádí v Dějinách Ruska, že z Německa přišlo do pokladny bolševiků v roce 1917 50 milionů říšských marek. To odpovídalo podle amerického historika Richarda Pipese až deseti tunám zlata. Proto mohli mít bolševici v červenci 1917 v Rusku 41 deníků a stovky placených agitátorů a rudogardistů.
Parvusovi se tak nakonec podařilo přesvědčit německou vládu i o nutnosti dostat Lenina zpátky do Ruska. Vlak s více než 30 bolševiky vyrazil 10. dubna z Curychu. Vagón, ve kterém pobýval Lenin, jeho žena Naděžda Krupská a další, byl částečně zapečetěný a na německém území ho doprovázeli němečtí vojáci. Poté, co vlak projel Stuttgartem, Frankfurtem a Berlínem, přesedli v Sassnitzu na Rujáně pasažéři na trajekt, který je převezl do švédského Trelleborgu, který leží na jižním pobřeží Švédska. Poté jeli vlakem přes celé Švédsko na sever přes Stockholm do dnešního švédsko-finského souměstí Haparanda-Tornio a přes Tampere se 16. dubna dostali do Petrohradu.
Situace v Rusku v té době byla napjatá. Po abdikaci cara se moc dostala do rukou prozatímní vlády. Kabinet, vedený knížetem Georgijem Lvovem a později Alexandrem Kerenským, usiloval o provedení demokratických změn, ale od počátku se musel potýkat s narůstající nespokojeností obyvatel i s vlivem sovětů, orgánů dělnických a vojenských zástupců, které později ovládli bolševici a které tvořily paralelní mocenské centrum.
Lenin měl hned po příjezdu na petrohradské Finském nádraží proslov ke svým spolustraníkům, které ohromil. Následně představil známé dubnové teze, jejichž jádrem bylo pověstné heslo "Všechnu moc sovětům!" Po neúspěšném červencovém pokusu bolševiků o převrat ale musel uprchnout do Finska a začal měnit strategii - na své kolegy začal naléhat, aby se věnovali přípravě ozbrojeného povstání.
V září se v řadě důležitých sovětů přesunul poměr sil ve prospěch bolševiků a v říjnu se sešlo ilegální zasedání ústředního výboru, které rozhodlo o puči. To už byl v Petrohradě Lenin, který vypracoval plán převratu. Organizaci měl na starosti Lev Trockij. Převzetí moci bolševiky bylo dokončeno 7. listopadu 1917, podle starého ruského kalendáře to bylo 25. října, a událost do dějin vstoupila jako Velká říjnová socialistická revoluce.
Bolševici svou moc stvrdili rozehnáním Ústavodárného shromáždění, znárodněním půdy, omezením soukromého sektoru a pomocí "rudého teroru" se začali vypořádávat s opozicí. Po vítězství v občanské válce v listopadu 1920 byl ale Lenin v důsledku ekonomického kolapsu nucen vyhlásit Novou ekonomickou politiku (NEP) omezeného soukromého podnikání, kterou v roce 1929 Stalin zrušil. V roce 1922, kdy byl ustaven SSSR, se na návrh Lenina stal generálním tajemníkem bolševiků Josif Stalin. Později Lenin marně varoval před Stalinovým hladem po moci i před jeho špatnými charakterovými vlastnostmi. Když v roce 1924 Lenin zemřel, rozhořel se o vedení strany boj. O tři roky později Stalin nad protivníky zvítězil a začala jedna z nejtragičtějších epoch v dějinách lidstva.
