Krize bydlení svírá Česko už několik let. Nemovitosti během nich zdražily o třetinu. A v Praze se jejich ceny utrhly ze řetězu. Zatímco ve Vídni si koupíte 3+1 za devět ročních platů, v Bratislavě za jedenáct, v Praze už jich potřebujete čtrnáct.
Skokově nahoru stoupá i nájemné: za tři roky se v hlavním městě zvýšilo o pětinu. Právě debata o něm pak ukazuje, že v krizi není už jen bydlení, ale i schopnost o celé věci nějak rozumně uvažovat. Adorace berlínské radnice za to, že se rozhodla místní nájemné zastropovat, u nás zachvátila nejen revoluční levici, ale i velkou část lidí, kteří se dosud projevovali vcelku racionálně.
Jakmile začne diskutér větami "něco se musí dělat", "cokoliv, jen ne současný stav", "možná je to špatné, ale je to rychlé", je to neklamný signál toho, že se chystá přednést nehoráznost. Dá se čekat, že jich teď neuslyšíme zrovna málo, protože touha po špatných, ale rychlých opatřeních už opanovala i členy kabinetu. Ministryně práce Jana Maláčová začala žehrat na deregulaci nájemného, kterou se s velkými obtížemi podařilo dokončit teprve v roce 2012. A dává najevo, že by zemi v tomto ohledu zase ráda vrátila do starých dobrých kalných časů.
Bolí vás kotník, říkáte?
Ekonomové přitom už dávno v San Franciscu ověřili, že zastropování nájemného vede ke snížení nabídky, a ve výsledku tedy ke zdražení. Teď si to budou moci znovu potvrdit v Berlíně, protože ve vřavě ukřičené emotivní debaty klidný hlas věcné argumentace zaniká jako první.
K čemu asi tak povede plánované opatření v soukromých bytech postavených před rokem 2014 v německém hlavním městě? Zbožné přání napovídá, že ke stabilnějšímu a levnějšímu bydlení.
Před námitkami reality ale bohužel obstojí jen těžko. Nižší nájmy nevyhnutelně vybudí zájem o bydlení v metropoli, takže střecha nad hlavou se tam stane ještě nedostupnější než dnes. Mnozí vlastníci naštvaní regulací s nejasným pokračováním své investiční byty místo málo výnosného pronájmu raději rychle a se slušným ziskem prodají. Samozřejmě movitým, takže nabídka nájemního bydlení pro chudé ještě klesne. Sníží se také motivace majitelů stavby modernizovat. Řemeslníky tedy budou lidé potkávat zhruba stejně často jako za časů legendárních podniků bytového hospodářství.
Některé průzkumy sice předpokládají, že se proto cena berlínských nemovitostí časem sníží až o 40 procent Vtip je ale v tom, že zdaleka ne všech. Přetlak poptávky totiž logicky vytlačí vzhůru ceny nově postavených domů a bytů, na které se nájemní strop vztahovat nebude.
Chceme-li dostat v našich podmínkách stejný výsledek, můžeme si za berlínskou bytovou politiku dosadit znovuzavedení deregulace (mimochodem vzhledem k minulým nálezům konstitučního tribunálu prakticky jistě neústavní).
Léčba populismem má zkrátka svá zavedená pravidla: bolel vás kotník, tak jsme uřízli nohu a teď už vás nebolí. Gratulujeme.
Národ chalupářů
Politici většinou začínají debaty o bydlení konstatováním, že je to komplexní problém a že za jejich neschopných předchůdců se toho stalo strašně moc špatného, například se rozprodaly obecní byty. Tuto litanii si pro jednou odpusťme, protože vůbec ničemu nepomáhá.
Co tedy můžeme dělat? Je nepochybně čas si posvítit na nemovistostní daň. Ve srovnání s Evropou je u nás extrémně nízká. Historicky jsme dali přednost (zcela špatně) vysokému zdanění práce, aby národ chalupářů nemusel nic moc platit za často docela rozsáhlý majetek. To má samozřejmě své důsledky.
Když jsou peníze v Evropě levné a nic nevynášejí, začnou bohatí logicky investovat do nákupu nemovitostí. Není na tom nic špatného. Stejně tak ale není špatné, když proti tomu stát v bytové krizi ostře zasáhne. Jakmile se přestane pouhé držení investičního bytu vyplácet, motivuje to jeho majitele k prodeji či pronájmu. Jen v Praze bychom takto mohli dostat na trh rychle tisíce bytů.
Co nám v tom tedy brání? Ustrašenost populistických politiků, že úprava nemovitostní daně by rozčílila jejich voliče. Raději tedy nechávají stávající vlastníky platit jen pár set korun ročně a o statisíce dojí ty, kdo nemovitost teprve kupují. Sice to jen prohlubuje krizi bydlení, ale když něco takového člověk platí jen jednou dvakrát za život, u volebních uren na to spíš zapomene.
Guvernér České národní banky Jiří Rusnok radí alespoň kompromisní cestu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz navrhl vyšší nemovitostní daň pro druhé a další bydlení.
Chudší vlastníci by tedy platili za svůj byt dál stejně, kdo ale zainvestoval do dalších nemovitostí, připlatil by si. Motivovalo by ho to nedržet druhé a třetí byty jen pro své děti, ale protočit je v mezičase na nájemním trhu. A ulevit tak našponované poptávce.
Není tedy hned nutné po pirátsku kontrolovat elektroměry, abychom se dozvěděli, kolik je prázdných bytů.
Auta stojí, vlaky už jely
Dalším relativně rychlým řešením by bylo zlepšení dopravy. K bontonu na levicové scéně sice nyní patří žehrání, jak je těžké sehnat levný nájem na Praze 1. Ano, je to těžké. Ale v centrech světových metropolí i s mnohem lepší a sociálnější bytovou politikou je to většinou zhola nemožné.
S nízkými příjmy je naprosto normální bydlet na okraji měst, či dokonce za nimi. A tady je zakopaný pes. Praha i další české metropole připomínají papiňáky před výbuchem.
Zatímco od Barcelony po Stockholm je zcela běžné bydlet třeba i 50 kilometrů za hranicí města a rychlým vlakem se dostat pohodlně ráno do práce či školy, Praha připomíná dopravní lágr. Kdo do ní v šest ráno nevjede, už se o to ani nemusí pokoušet. Auta stojí, vlaky už jely.
Poptávka po levnějším bydlení se tak nemůže přirozeně rozlít do středočeských obcí, kde je pěkně a levněji. Z hlediska logistiky je nutné platit horentní nájem za 1+1 na Jižním Městě, protože je to na metru, toho času už asi posledním fungujícím dopravním prostředku v matce měst.
Jakmile by se ale podařilo posílit a modernizovat příměstskou dopravu - a město i okolní kraj by ji garantovaly na dostatečně dlouhou dobu - frontální útok na metropole by ustal. Je úplně jedno, zda se pražská dopravní karta bude jmenovat lítačka, tramvajenka či šalinkarta, hlavně je nutné na ni levně, často a pohodlně cestovat od Kladna po Poděbrady a od Mělníka po Benešov.
Spacáky
A jistě - byty se musí stavět. V tom mají politici samozřejmě pravdu. Bez promyšleného urbanizačního plánu ale na okrajích velkých měst vyrostou jen čtvrti bez života, které zkraje poslouží jako spacák pro desítky tisíc lidí a později také jako spolehlivý generátor nejrůznějších společenských problémů.
Spíš než překotná stavební aktivita nám z krize pomůže klidné racionální uvažování. Vlastnit prázdný byt v centru metropole by se mělo stát opravdu drahým špásem. Přijet pohodlně a rychle ráno do práce z obce kdesi za městem by naopak mělo patřit k normě. Rodinám s opravdu nízkými příjmy by pak měl bydlení ulehčit snadno dosažitelný sociální příspěvek.
Ale samozřejmě je také možné dál předstírat, že bytovou krizi vyřeší třeba berlínský strop či návrat k regulovaným nájmům. Je to tak hloupé, že by se to asi i docela hezky vyjímalo na předvolebních billboardech.
