reklama
 
 

Rozhovor s Evou Turnovou: Jako Joplinka to asi nerozjedu

12. 5. 2014
O nebezpečných vztazích a o životě s Plastic People, kde Eva Turnová nahradila zesnulého Mejlu Hlavsu. "Věděla jsem, že se mu nemůžu vyrovnat a že jsem pro ně hlavně ženská s těma dlouhejma nohama."

Když baskytaristka a zpěvačka skupiny The Plastic People of the Universe Eva Turnová vydala první sbírku svých časopiseckých sloupků Turnový háj, přirovnal je Petr Dorůžka k textovým miniaturám Johna Lennona. Turnová, která po smrti Mejly Hlavsy převzala jeho hudební roli u Plastiků, kromě psaní a muzicírování ale také maluje obrazy, překládá z angličtiny, kterou spolu s češtinou vystudovala na FF UK, oba jazyky vyučuje, skládá filmovou hudbu, příležitostně ve filmu hraje. A když pak zjistím, že se mimo to už deset let věnuje bojovému umění taj-či, mám chuť jít se zahrabat - do turnového háje.

Proč jste se rozhodla zrovna pro taj-či, bojové umění, jež se někdy také překládá jako „svrchovaný princip“?

Protože jsem chtěla přeprat kluky.

Vy jste měla ještě jako dospělá ambici přeprat kluky?

Když k taj-či přidáte „chuan“, znamená to „svrchovaný zápas“, takže i ta bojová poloha tam patří. Pamatuju si, že když se mi narodila dcera Johanka, tak jsme s jejím tatínkem, hercem Karlem Dobrým, zabrzdili kočárek třeba u Jeleního příkopu a dvě hodiny jsme tam poskakovali a kopali se do lýtek. Dostávali jsme se do zvláštního transu - uvolnění a napětí. Taj-či mě přitahovalo proto, že jsem chtěla začít víc s tím uvolněním, s meditacemi, ale nikdy jsem nebyla schopná hlavu vyprázdnit. Díky pomalým pohybům se do stavu prázdné mysli dostanete snáz. Zjednodušeně řečeno.

Jeden z mistrů taj-či říká, že je v něm nejdůležitější utkat se sám se sebou. Zvládáte to?

Jak kdy. Čím víc prcháte před svými stíny, tím narůstá nebezpečí, že vás nakonec temná stránka ovládne. To je jasná věc. Ale aby se člověk se vším všudy přijal, to je těžký. V tom taj-či jde taky o to, pochopit, že dualita je normální. Párkrát v životě jsem měla pocit, že jsem v pořádku tak, jak jsem. Že nepotřebuju před ničím utíkat, nic si zasluhovat, nikoho posuzovat. Pak často přijde zkouška, která mě z napojení na vesmír vytrhne, když mě třeba lidi něčím naserou.

Čím?

No teď nedávno konkrétně těmi výlevy na sociálních sítích po smrti Ivety Bartošové. Je to vůbec zajímavý jev, proč si člověk troufne dělat srandu z něčí smrti. Lidi se do ní trefují, protože představuje svět bulváru, ale informace o ní mají právě z bulváru. Psycholog Koukolík tomu říká "iracionální myšlení". Člověku se dostane do mozku mimoděk mediální šum, o který ani nestojí, a on s ním dál pracuje jako s faktem. Můj otčím shodou okolností taky skočil pod vlak, ale ten byl součástí mého příběhu.

Poznala jste skutečného otce?

Nepoznala. Pamatuju si jenom přesnou adresu ze složenek, kterými posílal alimenty. Poslala jsem mu loni knížku Turnový háj jako první kontakt vůbec. A dostala jsem pohled s poděkováním a P. S.: „To je dost, že ses taky ozvala“. Přitom odešel on. Já v té době ještě chodit neuměla.

Netrápí vás to?

Nijak zvlášť, člověk časem zjistí, že má víc společného s lidma, který si sám najde. Byla jsem kvůli astmatu za homeopatem Hrušovským. Tvrdil, že rodiče jsou od dvaceti let člověka jeho planetárními sourozenci a že jde jenom o to, jim odpustit, protože oni dělali, co mohli. A ať koukám odpustit otci, jinak si budu vybírat blbý chlápky, co mě budou zrazovat, a já u toho budu furt kašlat. Vysvětlovala jsem mu, že s tátou žádný problém nemám. Ale on trval na svým: Vezměte si fotku toho pána a představte si, že ho kojíte. Kojila jsem a stejně jsem si dala ještě jedno zbytečný vztahový kolečko. Ale už na to kašlu.

Tak nějak mi přijde, jako byste celý život utíkala před svou matkou.

Utíkám a zase se k ní vracím. Já jsem byla v dětství hodně u babičky a dědy. A když člověk jako malej nedostane tu potřebnou dávku bezpodmínečné lásky, tak to pořád řeší. Pronásleduje ho pocit křivdy, nejistoty... Touží po lásce, ale přitom pořádně neví, oč v ní jde. Neví, co si má nechat líbit, co si může dovolit. Pořád hledá, co je „správně“, protože nemá ten vnitřní mustr. To, co nedostal, chce od partnerů. Já nežádám, abychom s partnerem byli jedna hermafroditní koule. Ale chci, aby pochopil tenhle můj kolotoč. Ale to by musel být hodně vědomá bytost.

K čemu pak dospíváte?

Že se dostanu do módu „chci zážitek“. Tak ho dostanu. Podvědomě si hledám více či méně bezhraniční typy, se kterými se moc usadit nedá. Ale jsou velkorysí, inspirativní, mají nějakou vizi, i když bláznivou. Když mi přišlo, že jich už bylo moc, zašla jsem za psychoanalytikem. On mi řekl: „Vy byste sem chodila zbytečně. Máte dobře vypěstované obranné mechanismy. Akorát si vybíráte nebezpečné vztahy, ale s tím už nic nenaděláte.“ Když jsem se ho ptala, koho vlastně shledává léčby hodným, odpověděl mi: „Třeba sem dochází pán, který trvá na tom, že se vydá na severní pól. Tak řešíme jeho pohnutky. Ale vy byste sem přišla až s omrzlinami.“

Už ve čtrnácti jste četla Solženicyna. To musel být dost nářez pro mladou holku.

Můj první kluk byl o čtyři roky starší a nosil mi nejen Solženicyna, ale i Hraběte, Skácela, Holana a já jsem to strašně prožívala. Když jsem četla Jeden den Ivana Děnisoviče, připadala jsem si jako stejnej vyděděnec. A abych si to zpřítomnila, jedla jsem každý den jen dvě stě gramů chleba. Po týdnu jsem sebou sekla. Zároveň jsem se pak vešla díky Děnisovičovi do tepláků….

Jak jste se dostala do prostředí undergroundu? To přece nebyl váš svět.

Já chápu underground jako prostředí lidí, který nechtějí být spoutaný, ani hranicema vnitřníma ani vnějšíma. To jsem v sobě měla vždycky. Když mě máma navzdory mým protestům přihlásila na hotelovku, vyráběla jsem si razítka na omluvenky. A když chtěli volat doktorce, jestli jsou pravá, přestřihala jsem ve sborovně dráty od telefonů. Z konzervatoře mě vyhodili, když jsem na zkouškách zazpívala Kubišku. Dokonce mě jednou na dva dny zavřeli, protože jsem šla po Václaváku v plavkách. Každopádně jsem si pořád říkala: kde jsou nějaký podobný lidi?

A nakonec jste je našla v generaci o dvacet let starší...

No, ale až o dvacet let později. Až po narození mojí dcery. Jako by se kruh uzavřel jindy, než kdy jsem o to hodně stála. Stejně mě to prostředí vcuclo svojí opravdovostí, temnýma polohama, vášněma. Teď už taky vím, že je tam spousta pozérů. Každopádně mě v undergroundu, jako všude, zajímaly spíš jednotlivý osobnosti. Když mi nabídl Mejla, ať jdu hrát do jeho kapely Šílenství, poprvé jsem cítila blízkost někoho, kdo má v sobě něco geniálního. A tím pádem i pokoru, což je v dnešním světě vzácnost.

Proč si Mejla, hlavní postava Plastiků, založil alternativní kapelu?

Protože Plastici nechtěli hrát jeho věci. Oni si hýčkali svůj starý psychedelický kabát, kdežto Mejla chtěl krátké rockové útvary se samply. A ten spor jako by s ním kluci vedli dodnes. Proto bylo důležitý, že jsme pak udělali novou desku „Maska za maskou“. Jinak bychom byli už jen svůj revival.

Jak jste se vyrovnávala s Mejlovou smrtí, zastihla vás připravenou?

Vlastně ano. To bylo v době, kdy jsme skončili se Šílenstvím, protože Plastici Mejlu ukecali, že složí a natočí novou desku. On odjel na chatu skládat a vůbec mu to nešlo. Což bylo vůbec poprvé, kdy v sobě toho svého génia neprobudil. Volal mi, že je na dně, že se s ním naklání podlaha. A pak přišly metastáze…

Kdy jste ho viděla naposled?

Tři dny předtím, než umřel. Přinesli jsme mu s Dušanem Vozárym dřevěného indického slona. Pošeptal mi, že by mě chtěl vidět v minisukni… Pohřeb se odehrával ve zbraslavském kostele. Nesla jsem mu růži a Dana Němcová mi zašeptala, ať mu ji dám k rakvi. Jenže já jsem nevěděla, že rakev bude otevřená a já naposledy uvidím Mejlu takhle. Takže jsem pak zbytek pohřbu prostála v tý minisukni venku a třásla jsem se, kvůli mrazu, i z toho zážitku.

To musel pak být zvláštní pocit, vstoupit do jeho hudební role.

Kluci mě hned po jeho smrti oslovili, že bychom měli zrekonstruovat ty materiály na novou desku. To bylo nejhorší období, protože jsem pořád poslouchala jeho hlas. V pasti jeho charismatické osobnosti. Přitom jsem věděla, že se mu nemůžu ničím vyrovnat a že jsem pro ně hlavně ženská s těma dlouhejma nohama.

Že by zrovna tyhle lidi byli tak prvoplánoví?

No, Vráťa Brabenec to sám přiznal. Ale snad jim Mejla řekl něco na ten způsob, že kdyby si měl po sobě někoho najít, tak by si vybral mě. Ale možná to řekl jenom proto, aby mu po smrti nekonkuroval v kapele nějakej moc velkej borec.

Jak vám bylo, když na vás skalní fanoušci Plastiků pokřikovali: Kde je Mejla?

Ti mi vadili nejmíň. Bylo mi jasný, že jsou to máničky, co chtějí Plastiky za každou cenu zakonzervovat, aby se s nima mohli znova a znova vracet do doby, která je už pryč. Mně nejvíc vadilo, když mě nějakej dobrej muzikant kritizoval, že neumím moc hrát. Protože to v zásadě byla pravda.

A pánům z kapely to nevadilo?

Oni mi to promíjeli. I když Joe Karafiát se ošíval. I Vráťa. Ze začátku to prostě moc nešlapalo. Na druhou stranu, tyhle výzvy jediný člověka někam posunou. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli nemám odejít. A pak jsem zjistila, že jsem s nima srostlá; a nejen proto, že to začalo fungovat hudebně.

Jste nejvíc srostlá s Vráťou Brabencem? V předmluvě k jeho básním jste napsala: Až budu umírat, přála bych si, abys seděl u mne, popíjel grog a říkal: „To nějak zvládnem.“

S Vráťou bych se smrti nebála. On už je na ni, myslím, sám připravenej. Mívá ji i ve snech. Zdá se mu třeba, že přijde domů, tam sedí smrt a on si to v kuchyni rozdá s její matkou. Když jedeme autem na koncert, opřeme se o sebe, podáváme si placatku rumu, trousíme chytrý blbosti, bavíme se o kytkách a přes ženský dojdeme třeba až k tý smrti. Ale pořád tam je jedna niť, osobní hluboká niť. Pak jsou chvíle, kdy se mnou soutěží jako malej kluk.

Z vašeho doslovu ke knižnímu rozhovoru, který s Brabencem vedla Renata Kalenská, jsem měl pocit, že v něm vidíte vizionáře.

Ono se ale od toho doslovu leccos změnilo. Myslela jsem, že má velké vize, které chce naplňovat. V některých momentech, kdy jsem čekala, že něco rozsekne, neudělal nic. Taky jsem myslela, že bude kapelu tlačit dopředu, ale to byla spíš Mejlova doména. Hlavně - lidi nebudou žít naše představy. Vráťa je na svůj věk obdivuhodně vitální. Chodí do svý oblíbený kavárny Sladkovsky a tam je opečovávanej personálem i hosty. Je to, jako když víte, že každou středu bude v Café Carlyle v New Yorku hrát na trumpetu Woody Allen. Akorát Vráťa je ve Sladkáči skoro denně. Jednou jsem ho vedla domů i já. Celou dobu trval na tom, že stůj co stůj musí mít pravou nohu v pravý sandále. Takže jsme šli sto metrů asi dvě hodiny.

Plastici jsou unikátní příběh. Excentričtí provokatéři koncem šedesátých let, političtí vězni v půlce sedmdesátých, zakazovaní podzemníci, po revoluci hvězdy večera na Pražském hradě a všechno to vrcholí čtyřletým vystupováním v Národním divadle. Co je udrželo pohromadě?

Asi to, že se nemění, zatímco doba ano. Říkali a dělali jen to, o čem jsou přesvědčení, i když to doba neumožňovala, a dělají to dál, když jim v tom už nic nebrání. Ale hlavně myslím, že se mají strašně rádi. I když jsou na sebe protivní, přebírali si holky, a dodnes jim z toho do vztahu sem tam vlítne flashback. Ono taky najít v sedmdesáti kamaráda, kterej má dlouhý vlasy a stejnej vztah k životu a k panáku, stejnej smysl pro humor, je těžký.

Co vám dává psaní časopiseckých sloupků, které jsou někdy hodně otevřené a intimní?

Oni se lidi mylně domnívají, že je to můj deníček. Ale není. Je to zčásti fabulace, která slouží tomu, že vypíchnu nějakej paradox, nebo shodím nějaký vzorec chování, který je podle mě absurdní. Otevřenej je můj způsob přemejšlení, snaha o sebeironii. A to, jak na ty sloupky lidi reagujou, je vlastně velký naplnění. Každej přece chce, aby ostatní pochopili a přijali jeho svět. Což třeba v továrně u pásu moc realizovat nejde. Já mám to štěstí, že se mi navíc i povedlo být pro některé lidi inspirací.

Sloupkaři rádi tepou zlořády doby. Vy ne?

Já je tepu jinotajně. Komentovat politiku a nořit se do špíny se mi nechce. Abych se jí pak zase nemusela zbavovat - to je ztráta času.

Přece je u nás tradicí, že spisovatelé pojmenovávají společenské problémy.

Ale já nejsem spisovatel. Hahá! Pro mě je důležitější, když řeknu, co si myslím ve chvíli, kdy jdou tlustý do tenkejch. Nějak se projevit než situaci pojmenovávat a rozčilovat se nad stavem věcí. Když jsme hráli Havlovi v Lucerně po jeho pohřbu, cítila jsem tam atmosféru porozumění, jako by každému došlo, že skončila jedna etapa. Etapa víry, že nás může spasit nějaká mravní autorita. A že odteď musíme kopat sami za sebe. Ve smyslu práce na sobě.

Vaše sloupky, vydávané knižně, mají úspěch. Teď zakládáte kapelu. Působíte, jako byste se nadechovala k vykročení po vlastní cestě.

Chtěla bych letos napsat něco delšího, než je sloupek. A kapela? Když jsem chodila po New Yorku s Edem Sandersem, frontmanem skupiny Fugs, kterou se v šedesátých letech inspirovali Plastici, říkal mi: Ty bys měla víc zpívat. A já na to, že moc zpívat neumím. A on přísně: „S tím mně Joplinka a Hendrix taky pořád lezli na nervy.“ Tak to mě hodně potěšilo. I když tuším, že jako Joplinka to asi nerozjedu.

Když člověk zakládá kapelu, neměl by jít do toho naplno? Neblíží se doba, kdy se budete chtít odpoutat od Plastiků?

Poslední dobou mě spíš napadalo, do jaký míry jsem ještě pro kapelu přínos a naopak. To je velký téma. Kdy má člověk ještě zůstat a kdy odejít. I když, ono pak zpětně je vlastně asi trochu jedno, v jaký partě si člověk projde, čím si projít má. Taj či netaj.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama