Karel IV. byl nepochybně obratný a velmi pragmatický politik, který dostal české království na evropské výsluní. Za to je podle historika Martina Nodla z Centra medievalistických studií právem označován jako „otec vlasti“. Ale i chvála jeho osoby má své limity. „Jeho génius je absolutně přeceňovaný, pokud se uvažuje tak, že za všemi zakladatelskými akty stojí on sám a ve všem je jeho inspirace.“ Absurdní je prý též označovat Karla IV. za „největšího Čecha“.
Je obtížné pro historika "dostat se" ke Karlovi IV.? Neschovává se příliš za obrazy a pojetími, které o něm lidé vytvořili během následujících staletí?
V tomto smyslu je na tom Karel IV. špatně. Ihned po jeho smrti črtali někteří kronikáři jeho negativní portrét jako kněžského či popského krále, který se podvolil papeži a který římskou říši zavlekl na úplné scestí. Od 16. a 17. století už se mu začíná v českém prostředí kreslit naopak jen aureola a je přijímaný nesmírně pozitivně. Národní diskurs 19. a 20. století posune to jeho vnímání někam úplně jinam. Začnou se klást otázky, jestli byl Čech, nebo Němec. Tedy otázky, které jsou pro jeho dobu a pro jeho osobu absolutně neadekvátní.
Proč neadekvátní?
Kdybyste mu položil v nějakém interview takovou otázku, tak by vlastně nevěděl, na co se ho ptáte. Ne proto, že by v té době neexistovalo nějaké nacionální povědomí, ale on sám se považoval za člověka absolutně univerzálního, který stojí nad vším. Taková otázka by pro něj byla irelevantní.
Proč byl říšskými kronikáři nazýván „popským králem“?
Když Karel přistoupil na myšlenku, že bude zvolen jako říšský protikrál proti Ludvíkovi Bavorovi, tak při vyjednávání s papežem souhlasil s tím, že papež volbu potvrdí, že vyjádří takzvanou aprobaci. To do té doby neexistovalo. Do té doby i potom papež uděloval jen požehnání, ale nikoli, že by volbu stvrzoval. Karel připustil tuto výjimku a za to mu bylo vyčítáno, že je „slouhou“ církevní moci.
Byl to jen jeho pragmatismus, toto přistoupení na podmínky církve?
To má asi dvě roviny. Na jedné straně Karel IV. byl nepochybně osobně velice zbožný člověk, který nejenže praktikoval nějaké rituály navenek, ale jeho zbožnost byla i vnitřní. Zároveň on sám sebe považoval za osobu, která církev nejen ochraňuje, ale zároveň má i dbát o její čistotu. Proto v českém prostředí podporuje papežskou inkvizici, která pronásleduje náboženské hnutí Valdenských. Karel například v Itálii nechá upálit homosexuály s tím, že představují ohrožení jednoty církve. Na druhou stranu jej zřejmě nijak netrápilo, jak se církev změnila. Netrápil jej papežský fiskalismus, kdy se papež snažil vydělat peníze z obsazení každého církevního postu. Je otázka, zda si připouštěl, že to může vést k úplné krizi církve.
Karel IV. je výjimečný v tom, že například napsal vlastní životopis a byl i jinak literárně aktivní. Jaký obraz chtěl o sobě zanechat?
Sebestylizace je v této tvorbě velmi vysoká, protože texty už píše jako císař. Zcela programově se pokouší ukázat, že je Bohem vyvolený a předurčený k tomu stát se císařem, nejvyšším vládcem v celém světě. A celý ten svůj život konstruuje jako boží vyvolení. Do svého životopisu vkládá například scény, kdy jej zachránili konkrétní světci, ať už svatá Kateřina nebo Panna Marie, čímž mu vlastně umožnili se stát císařem. Takže to je absolutní sebestylizace.
Je paradoxní, že Karel IV. sice založil pražskou univerzitu, ale vzdělanci a intelektuálové z univerzity na dvoře nehrají žádnou roli, neuplatňují se třeba jako rádcové či diplomaté.
Bylo v té době výjimečné, že se snažil vytvořit obraz, že byl Božím vyvoleným?
Samozřejmě, že všichni římští králové se snažili o určitou sebeprezentaci. Karel v tomto do značné míry napodoboval svého předchůdce Ludvíka Bavora, který měl ideu programového dvorského umění, jež má navenek reprezentovat moc římského krále. U Karla je snaha o sebeprezentaci ještě propracovanější, ale zase není ještě na takové úrovni, aby se to dalo srovnávat například s takovým francouzským Ludvíkem XIV. v 17. století, kdy je všechno systematické, propaganda je vizuální, opírá se o divadelní představení, literární texty - už je vše téměř úplně moderní.
Ve smyslu současného PR?
Ano, ve smyslu public relations. U Karla IV. není PR ještě tak propracované, ale je tu ta vědomá snaha, aby jej společnost vnímala jako tu nejdůležitější světskou bytost.
Dá se tedy říci, že měl sklon využívat propagandu pro své účely?
Pokud bereme termín propaganda neutrálně, tak musíme jistě konstatovat, že Karel IV. se snažil propagovat svojí osobu. Ale Karel na druhou stranu nebyl člověk, který by vcházel horlivě do veřejného prostoru, kde by vystupoval na nějakých tribunách. Do veřejného prostoru nedává zpravidla ani svá vlastní vyobrazení. Jediná jeho socha, kterou mohl vidět v podstatě každý, je ta na Staroměstské mostecké věži, datovaná 1376–1378, tedy opravdu na sklonku jeho života. Ostatní sochy, kterých je tedy hodně, nebyly umístěné v prostorách, kam by mohl přijít každý.
Jedinou hmatatelnou veřejnou prezentací, které se asi dost často účastnil, bylo ukazování říšských ostatků na Karlově náměstí. Ale velkých spektakulárních akcí je jinak hrozně málo. V Praze se nekonala ani žádná Karlova svatba, jen české korunovace jeho manželek, kde ale on sám hraje až druhotnou roli, ač celou tu pompu organizuje a vystupuje po boku svých žen.
Byl spíš Čech, nebo Němec? Kdybyste Karlovi IV. položil takovou otázku v nějakém interview, tak by nechápal, na co se ho ptáte. Ne proto, že by v té době neexistovalo nějaké nacionální povědomí, ale on sám se považoval za člověka absolutně univerzálního, který stojí nad vším. Takováto otázka by pro něj byla irelevantní.
Jaký vliv mělo okolí Karla IV. na jeho činy? Měl tým, nebo za jeho rozhodnutími byl především jeho génius?
Jeho génius je absolutně přeceňovaný, pokud se uvažuje tak, že za všemi zakladatelskými akty stojí on sám a ve všem je jeho inspirace. Většina těch osob, které se v Karlově okolí pohybují, jsou vlastně církevní hodnostáři. Z těchto církevních hodnostářů je jistě nejvýznačnější Arnošt z Pardubic, potom Jan Očko z Vlašimi. Potom je to samozřejmě osazenstvo jeho kanceláře, kterou také tvoří osoby převážně z církevního prostředí. Většina diplomatů jsou duchovní. Je paradoxní, že Karel IV. sice založil pražskou univerzitu, ale vzdělanci a intelektuálové z univerzity na dvoře nehrají žádnou roli, neuplatňují se třeba jako rádcové či diplomaté. Ne že by Karla učenost nezajímala, naopak. Nicméně ještě necítil tu potřebu, kterou začali mít jeho panovničtí vrstevníci: využít vzdělance z institucí, které sám založil, jako propagandisty ve svůj prospěch.
Vidíte jeho úspěch spíš v tom, jak se dokázal vyznat v dané politické situaci?
Z hlediska politického a praktického konání byl tvrdý pragmatik. Když se mu hodily židovské pogromy v říši, tak je dokázal finančně využít sám pro sebe. Jeho role v tom byla zpravidla taková, že povětšinou tiše souhlasil s kroky městských rad. Zpětně z těchto měst dostává finanční prostředky získané z pogromů. Nijak nezakročí, jako to udělají papežové, kteří se proti pogromům postaví rétoricky. U něj nic takového není. Myslím, že se u něj snoubí pragmatismus, prozíravost, i v podstatě velké štěstí, které každý velký politik potřebuje.
Uměl být prozíravý a měl štěstí?
Prozíravý byl určitě, ale také měl i štěstí v životě. Jeho manželky umíraly ve chvíli, kdy se mu to „hodilo“ a kdy na základě nového manželství byl schopný vytvořit koalici. Když si bere Annu Falckou, svoji druhou manželku, tak spojení s Falcí mu pomůže přeskupit mocenské poměry v říši a získává převahu nad protikrálem Güntherem ze Schwarzburgu. Když si jako poslední ženu bere Annu Pomořanskou, tak to bylo výbornou cestou pro jeho jasný politický plán, který má od 60. let: získat Braniborsko, tím i druhý kurfiřtský hlas a tak dopomoci tomu, aby jeho syn mohl být zvolený druhým římským králem.
Jak hodnotíte přízvisko Otec vlasti?
Přízvisko Otec vlasti je mu dáno záhy po smrti. Nadsazené určitě není. Když se Karel IV. jako římský císař rozhodne, že z Prahy udělá císařskou rezidenci, tak na mapě Evropy začne české království hrát mnohem větší úlohu než předtím. Též ekonomický a kulturní vývoj se jeho vládou velmi dynamizuje. Z periferie se Čechy dostávají do středu kulturního dění a díky tomu je Karel otcem opravdu nové vlasti.
A když jsme u těch přízvisek, byl tedy Největším Čechem, jak rozhodli diváci v televizní anketě?
Sice jsem se s Romanem Vávrou podílel na dokumentu, který se při soutěži o Největšího Čecha natáčel, nicméně tohle přízvisko je absurdní. Žádný Čech to nebyl. Uměl mluvit česky, svým způsobem podporoval zemský patriotismus, ale na druhou stranu vůbec nerozlišoval mezi tím, zda tu žijí Češi nebo Němci. To pro něj nebyla otázka. Naopak je zjevné, že se snažil prosazovat v českém království myšlenku univerzality a potlačovat jakoukoli národnost. Tudíž to nemůže být největší Čech. Může být svým způsobem třeba označovaný za největšího vladaře v českém království, ale stejně tak by mohl být za největšího vladaře uvažovaný i třeba Rudolf II. Habsburský, který také udělá z Prahy kulturní a zároveň i mocenskou rezidenci. A to nikoho nenapadne říci.
