Když loni muzikant, producent a organizátor Ivo Pospíšil vydal své memoáry Příliš pozdě zemřít mladý, bylo jeho povídání o životě v undergroundu, podzemních koncertech The Plastic People of the Universe nebo o kapele Garáž rychle rozprodáno. Pospíšil ale odmítá jakýkoliv dotisk knihy, jež vyšla v nákladu pouhých 3500 výtisků.
„Chci, aby zůstala mimo hlavní proud. Jako kdysi underground, který neovlivňoval a nezajímal většinovou společnost, přikyvující pořadům proti Plastikům. Jestli něco underground ovlivňoval, tak práci estébáků,“ říká.
Proč jste vlastně nazval svou knihu Příliš pozdě zemřít mladý?
Název vychází ze zažité představy, že když rocker zemře do sedmadvaceti, stává se na zbytek historie slavným. Jestli žije dál, tak se jeho rockerství, které je dané, pozvolna rozplývá. A já jsem na rozdíl od Hendrixe, Morrisona, Joplinky a dalších ten pravý okamžik pro věčnou slávu prošvihl.
Váš život s undergroundem začal organizováním koncertů Plastiků v hospodě Na Zavadilce v Klukovicích na okraji Prahy, kterou vedla vaše matka. Jak to, že měla takové pochopení pro androše? To nebylo u tehdejší generace rodičů právě obvyklé.
Ano, moje matka byla po svém otci neobvyklou a zásadovou ženou. Její táta, můj děda, byl po druhé světové válce vysoko postaveným sociálním demokratem, který nepřestoupil do KSČ, a jeho rozhodnutí si nesla naše rodina sebou dál. Máničkám, co si šly svojí cestou, fandila, ale hlavně to byla dobrá matka, která svému synovi ráda splnila, co mohla.
Jak si rozuměla s máničkovskými individualitami, jako byl Mejla Hlavsa nebo Vratislav Brabenec?
Vráťa Brabenec po ní docela jel, naštěstí bez úspěchu, a Mejla byl tou dobou něco jako můj brácha. A tak přijala moji rozvernou partu a neřešila to. Navíc život Plastiků v Klukovicích nebyl žádná nevinná romantika. Byli zdatnými konzumenty, stejně jako žíznivé máničky, co za nimi jezdily. A to se blahodárně projevovalo v tržbě hospody.
O prvním koncertě Plastiků v Klukovicích jste napsal, že se vám stal velkou inspirací do budoucna. V čem?
Bylo to setkání se skupinou lidí, která udržovala malý ostrůvek svobody v celkově nesvobodné společnosti, v níž se člověk cítil mizerně, neustále něčím ohrožovaný. Toužil jsem se potkávat s podobně myslícími lidmi, kterých nebylo moc, vlastně jen pár desítek. Hudba Plastiků mě ten večer přesvědčila, že má sílu držet tuhle komunitu pohromadě. Rychle jsem pochopil, že spousta věcí se dá dělat mimo oficiální struktury, člověk si může hájit osobní svobodu a nenechat se úplně zmasakrovat režimem. Záleží jen na něm, kam si bolševika pustí.
V roce 1973 jste s Mejlou a Pavlem Zajíčkem pracovali jako kulisáci v divadle E. F. Buriana. Jak jste se cítili v divadelním světě v raných letech normalizace?
V tomhle divadle byl nezvyklý klid, který si dokázal zařídit a uhlídat jeho ředitel Josef Větrovec. Fungovalo tam soužití dvou naprosto odlišných kultur. My, dělnická parta, zajišťovali jejich často i propagandistický hry, a divadlo nás na druhou stranu uvolňovalo na zkoušky a koncerty kapely DG 307, do které mě Mejla se Zajíčkem vzali jako basáka.
Jak jste vycházeli s komunistou Větrovcem?
Na pivo jsme s ním nechodili, ale respektovali jsme se. Když po Mejlovi a Pavlovi později vyjela Státní bezpečnost, postavil se za ně a napsal pozitivní posudky. Dokonce se sám od sebe zastal Sváti Karáska, kterého znal odjinud, což nemusel.
Mejla se Zajíčkem vás ale z DG 307 nakonec vyloučili.
Chtěl jsem si muziku užívat a nebrat ji tak smrtelně vážně, jako se to muselo v DG 307. Zároveň s dégéčkama, kde atmosféra čím dál víc houstla, jsem začal hrát rock and roll s kapelou The Old Teenagers, kterou jsem založil s Jirkou Kabešem a zpěvákem Pepou Pilařem. Mejla s Pavlem si mě ale v divadle pozvali do kuřárny a řekli mi, že nejsem pravověrný dégéčkař a musím se rozhodnout: buď rock-and-roll, nebo DG 307. Vybral jsem si rock-and-roll a byl jsem vyloučen nejen z kapely, ale vlastně i z party zvané underground.
Jako že jste se stal pro máničky persona non grata?
Ze začátku jsem myslel, že moje exkomunikace je naprostá a konečná. Ale všichni ostatní se ke mně chovali, jako by se nic nestalo. Magor, který znal Mejlu líp než já a razil vizi celkového undergroundu, rozhodl, že na koncertě v Bojanovicích, pořádaném po jeho svatbě, budou hrát i The Old Teenagers. A měli jsme úspěch. Rock-and-roll baví hlavně holky, a v androši bylo holek dost.
Rock-and-roll baví víc holky?
No jistě. Mají cit pro tanec, rytmus. A když kluk vidí holku, jak se uvolní, jak nic neřeší a škube sebou, tak se přidá. Nakonec i Mejla s Pavlem se pak se mnou začali bavit úplně normálně.
Napsal jste o Mejlovi, že trpěl nutkáním drobnými podrazy vyvolávat napětí. Jak se to projevovalo?
Tím, že když situace byla v pořádku a všechno běželo, tak začal vymýšlet nějaký problém.
Nebyl úplně rád, že všechno funguje?
Přesně tak. Hodně třeba měnil bubeníky. Jako basák hrál s nimi, a když už to fungovalo dlouho, tak bubeníka vyměnil.
V roce 1973 jste se vypravili s Danou Němcovou za Magorem do vězení, když ho poprvé zavřeli. Jak to na vás působilo?
Daně Němcové se povedlo něco na tehdejší dobu neskutečného. Nejenže se k Jirousovi dostala na občanku jeho manželky, protože nárok na návštěvu měli jen nejbližší příbuzní. Ale podařilo se jí i ukecat velitele věznice, aby Magora na několik dní pustili za nemocnou matkou. Dana z toho měla ohromnou radost, ale já prožíval setkání s vězením jako dotek s něčím, co už opravdu nechci zažít.
Co vás tak rozhodilo?
Krátce předtím jsem se vrátil po dvou letech z vojny, bylo to velmi živé. A vězení mně až moc evokovalo kasárna. Vraceli jsme se s Danou mým tudorem mrazivou nocí a já si říkal, že jsem si svůj život s bigbítem a vůbec v undergroundu představoval jinak, veseleji.
Za dva roky došlo už natvrdo k zatýkání undergroundových muzikantů, chystal se monstrproces s Plastiky. Jak jste to prožíval?
Měl jsem strach, samozřejmě. Seděl jsem doma, sledoval vývoj na Hlasu Ameriky a čekal, že se mi to může stát taky a u dveří zazvoní zvonek.
Proces s Plastiky posunul část lidí z undergroundu přímo do politické opozice. Proč ne vás?
Měl jsem v sobě varovný příklad dědy, který mi opakoval, abych si s politikou v žádném případě nezačínal. Pro mě i hodně dalších v undergroundu nebylo smyslem bojovat proti režimu, ale bránit svůj prostor svobody před mocí, která chtěla mít naše životy pod kontrolou. Mně šlo o to jít svou cestou a ne se přidat k padlým politikům z osmašedesátýho a pomáhat jim, aby se dostali nazpátek ke korytům.
Ale tady vám začali zavírat nejbližší kamarády...
Vlastně i Plastici byli do toho vtaženi proti své vůli. Chtěli jen, aby je úřady nechaly dělat to, co považovali za svoje poslání – hrát. Ale když je komunisté zavřeli kvůli jejich hudbě, dali jim do budoucna razítko největší: díky tomu se Plastici stali slavnými. Pro západní novináře představovali příběh, který se dobře prodával. A přece se žádný z členů kapely v budoucnosti nikdy nezapletl s politikou.
Vás, coby spoluorganizátora jejich koncertů, nechávali estébáci na pokoji?
Zažil jsem na Barťáku výslech od devíti hodin ráno do šesti večer, kdy mě nutili podepsat spolupráci. Celou dobu na mě tlačili Dušák se Šimákem, které jsem zdědil po Vráťovi Brabencovi poté, co odjel do Kanady. Nebyl jsem žádný hrdina. Jenom jsem věděl, že když podepíšu, ztratím svoji svobodu. Když to večer vzdali, šel jsem z Barťáku a byl jsem nejšťastnější člověk, odolal jsem. Prostě adrenalin.
Když jste po roce 1980 založil Garáž, tak v ní hrál Mejla Hlavsa, který byl nejvýraznější tváří zakázaných Plastiků. Jak to, že Státní bezpečnost nezasáhla?
Tak doba se vyvíjela. Pro Garáž jsem získal zřizovatelskou smlouvu s Obvodním kulturním domem Prahy 3. U estébáků jsme nevzbudili pozornost, protože se za námi netáhly masy ani západní novináři, ale přišlo na nás pár stovek lidí za měsíc. Mejla skládal pro Garáž od počátku, a když jsem měl v ruce papír z OKD, rozhodl jsem se posunout to o krůček dál a dostat ho na jeviště. Domluvili jsme se s Mejlou, že bude hrát za černou divadelní oponou. Kapele jsem to oznámil z konspiračních důvodů až těsně před koncertem.
Jak reagovalo publikum?
Nikdo nic neřešil, slyšeli dobrý rambajs a líbilo se jim to. Mejla hrál tak, že mi šel mráz po zádech. Od té doby jsem žádného podobného kytaristu nezažil. Když nám tohle vyšlo, postupně s námi Mejla začal hrát veřejně. Nikdy se ale nezbavil hysterie, kterou v něm zanechalo deset let tlaků, sledování, odposlouchávání. Například si vymínil, že pokud bude před klubem v Bratislavě parkovat Volha s pražskou značkou, nebude hrát.
Měl jsem v sobě varovný příklad dědy, který mi opakoval, abych si s politikou v žádném případě nezačínal. Pro mě i hodně dalších v undergroundu nebylo smyslem bojovat proti režimu, ale bránit svůj prostor svobody před mocí, která chtěla mít naše životy pod kontrolou.
V druhé polovině osmdesátých let jste se pokusil dostat z izolace i Plastiky. Dělal jste jim jakéhosi manažera pro návrat a pojítko mezi nimi a oficiální scénou. Jak to šlo?
Blbě. Skončilo to tím, že se Plastici rozpadli. A to když po mém nepovedeném pokusu dostat Plastiky do Lucerny na Rockfest, pořádaný SSM, dal Jirka Kabeš v hospodě Na Klamovce Mejlovi pěstí za to, že si vůbec něco chtěl s těmi svazáky začít a byl ochotný změnit jméno kapely (na PPU, pozn. red.). Mejla ho ještě vytočil tím, že chtěl vystoupit i v Brně, kde si dali podmínku, že by na plakátech mohlo být jen to, že přijede kapela z Prahy.
Nebyl rozpad Plastiků vítězstvím StB?
Neřekl bych, že Kabeše navedli estébáci, ať dá Mejlovi pěstí.
Počátkem roku 1989 se vám ale povedlo zorganizovat výjezd Mejlovy kapely Půlnoc do Spojených států. Což se jevilo jako zázrak. Jak se vám to podařilo?
To bych taky rád věděl. Když přišlo oficiální americké pozvání s pracovním povolením, chodil jsem po úřadech pro všechny papíry a všechno zázračně vycházelo. Odkudsi to jistil někdo jiný a dodneška nevím kdo. Možná se domluvili samotní estébáci s kolegy z USA, když řešili svou budoucnost, když viděli, jak se věci dávají do pohybu.
Jaký vlastně byl váš vztah s Mejlou?
S Mejlou jsem žil a pracoval s malými pauzami třicet let. Byl to vlastně můj brácha, se kterým jsme se doplňovali. On používal moje schopnosti organizační, a já jeho hudební. Vlastně do poslední chvíle. Nezapomenu, když za mnou přišel a ukázal mi fialový kříž, namalovaný na prsou – zaměřovací bod pro boj s rakovinou.
Kdy jste s ním mluvil naposledy?
Tři dny před jeho smrtí v lednu 2001. Když už nemohl vstávat, poslal jsem mu jeho oblíbený uherák a divadelní skeče Mr. Beana. Volal mi a děkoval a já mu říkal, že se brzy sejdeme. On mi řekl: Sejdeme, ale někde jinde.
Počátkem letošního roku se Plastici rozhádali a rozpadli na dvě formace. První s Vratislavem Brabencem a Josefem Janíčkem a druhá s Jiřím Kabešem. Která z nich jsou podle vás praví Plastic People of the Universe?
Myslím, že to je tak trochu jedno. Pro mne Plastici skončili odchodem Mejly. Na něm kapela stála hudebně a částečně i filozoficky. Přitom nezpochybňuju, že se rozhodli hrát dál. Ale jejich dřívější vystoupení, to byly události, které v sobě měly ohromnou sílu. Po Mejlově odchodu a s příchodem mladších naplavenin jsou to jen dobře odehrané koncerty.
Kabešova formace nedávno vystoupila na akci ODS k výročí odsunu sovětských vojsk. Překvapilo vás to?
Nepřekvapilo, tady je možné všechno. Míra rozhodnutí je na Kábovi, pokud se pro to rozhodl, jeho věc. Sám bych do toho nešel, je to na hlavu postavený. A jestli existuje pro něj nějaká kontinuita, tak je to pohromadě s Brabencem a Janíčkem.
K ODS zřejmě dotáhl Kabeše jeden z někdejších disidentů František „Čuňas“ Stárek, který bude za tuhle stranu kandidovat do Senátu...
Kandidát ODS Čuňas? Ale jak jsem už řekl, v Čechách je možné všechno. Když jsme nedávno hráli s The Old Teenagers na čtyřicátém výročí koncertu v Bojanovicích, visel na nástěnce takový sešitek s nápisem: Podpořte Čuňasovu kandidaturu na Hrad. Asi mu došlo, že Hrad je příliš velké sousto, tak to zkusí na senátora. Čuňas má zásluhy jako vydavatel samizdatového časopisu Vokno. Ale pro mě je hlavně plukovníkem polistopadové BIS, tudíž členem establishmentu, který si až moc přivlastnil fenomén underground.
Ale vy se dnes živíte jako dýdžej, což do fenoménu undergroundu taky příliš nezapadá.
Ester Krumbachová mě kdysi učila, že věci jsou nejsilnější u kořene. A já pouštím jen hudbu padesátých a šedesátých let, hlavně černošský rock-and-roll, který pak bílí převzali. Nabízím lidem cestu ke kořenům, kdy hudba ještě měla sílu. Nehraju masové trendy, co dnes lidi slyší v rádiích, pouštím muziku, kterou jsem prožíval, když jsem byl mladý. Vlastně dělám osvětu, radost a vydělávám.
A lidi mají o tuhle hudbu zájem?
Já je prostě za ten večer přesvědčím. Protože do nich valím v klubech, barech a po hospodách jenom to, čemu sám věřím. Hudbu, která svou energií probouzí v dnešních lidech něco, o čem mysleli, že už dávno není. Je v ní štěstí, radost a vlastně i pravý sex. Lidi cítí sílu, štěstí, tancují a šílí. A zase – hlavně ženský.
Svou knihu jste vydal v nakladatelství BiggBoss grafika a rapera Vladimíra 518, který kdesi napsal, že jako underground byl obranou proti ideologickému nátlaku normalizační společnosti, tak musí vzniknout společenství lidí, vzdorující finančnímu nátlaku naší doby. Souhlasíte s ním?
Souhlasím. Ale kdo je tady proti prachům? Já nikoho neznám. Vladimíra mám rád, svým způsobem mu držím palce i v jeho manifestech proti nenávisti a lidem, včetně politiků, kteří ji šíří. Ale nemyslím si, že to bude mít větší dopad. Nevidím tady nějakou skupinu lidí, která by se vymezila proti společnosti a měla nějaký vliv. Bohužel, prachy jsou silnější. V něčem víc, než byli komunisti.
Ale vy sám jste napsal o éře šedesátých let, že lidé z celého světa, nepropojení satelity a Facebookem, si víceméně ve stejnou chvíli uvědomili cenu svobody a začali se o ni prát. Nemůže něco takového nastat i teď, kdy jsou těmi satelity a Facebookem propojeni?
Myslím, že ne. Problém je, že v dnešní době má u nás svoboda daleko menší cenu než tenkrát. Dá se koupit, prodat. Lidé se jí rádi zbavují, přestali o ni bojovat. Dneska jsou naše svobody ohrožené, ale mladí lidé na to neslyší, mají pocit, že všechno běží v pohodě, nejdou ani k volbám. To znamená, že svobody si cení pramálo.
Vráťa Brabenec tvrdí, že když se mladí lidi nebudou bouřit, tak to tady špatně dopadne.
To je hezký, ale oni se bouřit nebudou, i když by měli.
