reklama
 
 

Jiří Stránský: Co se do Balady o pilotovi nevešlo a jak zahynul milionář z RAF

25. 11. 2018 9:00
Televizní film Balada o pilotovi, který ČT odvysílala počátkem listopadu, byl natočen podle předlohy spisovatele Jiřího Stránského. Ve své novele popsal skutečný příběh svého tchána Karla Balíka, pilota RAF, který zahynul za nejasných okolností při havárii na ruzyňském letišti v roce 1946. Tou dobou už komunisté pod patronací sovětských "poradců" infiltrovali rozhodující složky moci včetně armády. Jiří Stránský v rozhovoru s Karlem Hvížďalou mluví o historických souvislostech příběhu a o tom, jaký byl osud jeho postav.

Pane Stránský, balada je, jak uvádí Wikipedie, lyricko-epický útvar mnohdy s ponurým, strašidelným a většinou tragickým koncem. Děj vašeho filmu tomuto žánru odpovídá. Zlý podplukovník NKVD Rožejev za pomoci českého agenta NKVD Reicina způsobí smrt hrdiny, pilota Balíka, alias filmového Malíka. Ukáže se, že Sověti se tu hned po květnu 1945, a nikoliv až po roce 1948, chovali jako na svém území. Rád bych se ještě optal: Co se do devadesátiminutového filmu nevešlo, co jste museli v tomto příběhu vynechat?

Například se nezmiňujeme o tom, proč Stalin nechal zavřít do gulagu piloty, mezi kterými byl i můj tchán Balík. Důvody je třeba hledat ještě před válkou, kdy Stalin poslal své letce do Čech, abychom je vycvičili. Jenže Češi, kteří patřili mezi leteckou světovou elitu, si z nich dělali legraci a Rusové si stěžovali, že jim nerozuměli. To Čechům Stalin nikdy neodpustil, chtěl, aby zkrotli, a proto je nechal věznit a Reicin je prý chtěl nechat dokonce zlikvidovat.

Když si Stalin na začátku čtyřicátých let pozval všechny vojenské atašé k sobě na recepci, připil si s nimi a pak se jich optal, jestli vědí, kdo osvobodí Berlín. Generál Píka, který tam byl jako náš atašé, Stalinovi skočil do řeči a řekl: Proč se ptáte, když to víte - trochu si z něj dělal legraci. Později se ale cosi změnilo, zřejmě zvítězila v tajných službách v SSSR jiná klika, než ta, co letce chtěla zlikvidovat; a těch 105 pilotů, kteří byli poté, co se nedostali po rozdělení Polska do Velké Británie a ocitli se v SSSR, propustili na svobodu.

Stalin rozkázal, aby je našli a zařadili do formující se české jednotky. Jejich seznam Rusům předal generál Píka. Tehdy ještě nebyl velitelem české jednotky v Sovětském svazu Svoboda, ale Boček. Když je našli, soustředili je v Suzdalu, severovýchodně od Moskvy, a nutili je, aby podepsali mlčenlivost. Ale protože byli válečnými zajatci, nesměli podle zákona podepsat nic jiného než propouštěcí protokol, což oni dodrželi. Nedůvěřovali jim a nakonec jim povolili odchod přes Oděsu a přes Turecko do Anglie, kam je nechtěli nejdřív pustit. Kvůli tomu tam musel přijet Svoboda, který se už tehdy v hodnosti plukovníka stal velitelem české zahraniční jednotky v SSSR.

A odkud to víte?

Z vyprávění mé tchýně, kterou jsme taky ve filmu "učesali". Ona svého muže, který byl velký proutník, nenáviděla. To je ve filmu jen mírně naznačeno. Ale ona taky nebyla svatá. Byla to nádherná ženská, plavkyně, měla úžasnou postavu a celou dobu se kolem ní motali tehdejší čeští playboyové. Dlouho zůstávala svobodná a užívala si života. S mým tchánem byli stejně staří, narodili se v roce 1903, na začátku války jim bylo šestatřicet, dva roky před tím se vzali, a to byl tenkrát už věk. O ve 34 letech nevdaných ženách se hovořilo jako o starých pannách. Pro mě to bylo i osobně dost složité, protože pan režisér do té role obsadil Lucii Žáčkovou, která byla mé tchýni hodně podobná.

Vraťme se k tomu, jak se naši letci dostali do Anglie…

To byla dost složitá cesta, museli obeplout Afriku a cestou jejich loď přepadli Italové, ale protože měli kulomet, tak se z toho maléru dostali. To jsem se ale dozvěděl až v base, protože tam jsem v padesátých letech seděl s těmi piloty, kteří nestačili po roce 1948 uletět nebo utéct na Západ.

Jeden kluk, který jako šéf letiště v Kralupech organizoval pro většinu bývalých pilotů RAF lety na Západ a svůj odchod pořád oddaloval, měl sice v hangáru připravené letadlo, se kterým chtěl uletět, ale zapomněl ho natankovat, takže když si pro něj přišli, neměl čím.

Mezi vězněnými letci byl i jeden, jmenoval se Franta Altman a v knize, podle které vznikl scénář, se jmenuje Altholzer. Než nás koncem padesátých let pouštěli z lágru na svobodu, volali si nás estébáci a každého zvlášť se ptali: Co byste dělal, kdybychom vás pustili? A tenhle Altman jim řekl: Chtěl bych zase lítat. Oni na něj začali křičet: Altman, vy jste se zbláznil, dostal jste za to pětadvacet let a zase chcete lítat. On jim na to řekl: Pane veliteli, já ale nic jinýho neumím: jen lítat a být vězeň. A František Altman, jak jsem se teď dozvěděl od Libora Peška, dirigenta, byl jeho strýc, bratr maminky. A snad ještě dodám, že až do smrti žil v Čechách a zemřel až po devadesátce.

A co víte ještě o svém tchánovi?

Nejprve musím říci, že jsem ho nikdy neviděl. Všechno to mám z druhé nebo z třetí ruky. Jedno je ale jasné: byl to jeden z prvních pilotů milionářů: měl nalétáno milion kilometrů. A už než odešel, patřil do týmu našich leteckých akrobatů a měl i ve světě skvělé renomé a hlavně, jakmile dorazili na podzim v roce 1940 do Anglie, tak si ho prověřili. Věděli, že se ještě doma zřítil s asi čtrnácti letadly, a vždycky to přežil on i celá posádka a pasažéři. Takových pilotů, kteří pilotovali i velká civilní letadla, neměli moc, a proto ho nechali létat mezi Amerikou a Anglií, převážel hlavně bombardovací letouny a výzbroj z Kanady, kde se letadla vyráběla. Prý asi čtyřikrát letěl právě s Altmanem.

Jednou, když letěli do Ameriky, sestřelili je Němci a museli nouzově přistát na ledovci v Grónsku. A kdyby prý Balík nezasáhl, tak by je na tom ledovci sežral lední medvěd. Podruhé je sestřelili cestou na Maltu sami Angličané. Byla tma, poznávací znaky nebyly vidět, posádka anglické lodi měla strach, že je budou bombardovat, radary nebyly dokonalé a nedokázaly rozeznat příslušnost letadel. Díky Balíkově pohotovosti - nechal vyházet všechno přebytečné z letadla, aby byli lehčí - dorazili ještě na Maltu. K perutím byli naši piloti přiděleni až v roce 1941, ale Balík zůstal mimo a létal s politiky, v roce 1943 vezl například Churchilla do Teheránu na první setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie. A později letěl s prezidentem Benešem do Moskvy.

Zeptal bych se i na něco, co v tom filmu je a čemu jsem úplně nerozuměl, a to je závěrečná katastrofa letadla, které pilotoval pan Balík na lince Paříž - Praha. Ve filmu to vypadá, že za to může jednoznačně ruský podplukovník Rožejev s naším Reicinem. O tom existují nějaké konkrétní důkazy?

Zpětně je prokázáno, že Rusové sem poslali speciální komando, které mělo za úkol unášet zpět do Sovětského svazu jejich důležité či vzdělané emigranty, bělogvardějce, a kromě toho jako zvláštní úkol měli přimět Balíka ke špionážní spolupráci: udělat si z něj agenta. Jako nejzkušenější byl pro ně důležitý. Navíc, a to je taky prokázáno, de facto Edvard Beneš podepsal Rusům spolupráci. Ta byla součástí Dohody o přátelství a spolupráci. Taky proto jsme nesměli přijmout Marshallův plán hospodářské pomoci. Když k nám domů zavítal Jan Masaryk, jako starý mládenec k nám chodíval v neděli na obědy, řekl, že už se k nám Rusové chovají jako k další sovětské republice. Na to se pamatuji, bylo mi šestnáct let.

Balada o pilotovi bez patosu skládá upřímnou poctu „nebeským rytířům“. | Video: Česká televize |  00:39

Ještě jednou bych vás vrátil k tomu, proč měli Rusové takový zájem právě o pilota Balíka?

Myslím, že hlavně proto, že byl velmi dobrý pilot, který toho hodně věděl, lítal třeba, jak už jsem říkal, i s Churchillem. Byli přesvědčení, že stejný zájem o něj budou mít i Američané a další mocnosti, což je vidět i ve filmu: Holanďané, s jejichž královnou taky letěl, mu nabídli funkci šéfpilota aerolinek. Rusové ho ale chtěli mít jen pro sebe, nechtěli, aby pracoval pro někoho jiného. Možná taky proto, že když byl v gulagu, přijeli si enkávéďáci pro něj, odvezli ho do Kremlu, kde na půdě měli panely s velkými fotografiemi všech oblastí, kde se válčilo a on jim na nich měl označit letiště. Měl kvůli tomu zajištěné tři týdny dovolené. Nijak nepospíchal a bydlel v bývalých kasárnách gardových důstojníků. Když skončil, chtěli, aby jim podepsal mlčenlivost, a on to zase odmítl. To mu zřejmě zlomilo vaz a Reicin ho za to nenáviděl. Charakterní lidi byli pro Rusy a komunisty nebezpeční a jsou dodnes. Pak ho sledovali všude: už v Anglii na něj tlačili, aby jim, tedy Rusům, podepsal špionážní spolupráci, a zase to odmítl. Oni ale přesto si mysleli, že jim patří!

V úplném závěru filmu to vypadá, že jeho smrt organizoval jednoznačně podplukovník Rožejev spolu s Reicinem z československého Obranného zpravodajství…

Prokázané je, že Rožejev zakázal rozsvítit na Ruzyni ranvej a že jim nechal do letadla pouštět falešné zprávy o počasí: nevěděli, do čeho letí, že je tam silná mlha. Rusové dokonce z pohotovostního hasičského auta vypustili jak vodu, tak benzin. To jsme tam už ale nemohli dát, protože by to rozmělnilo závěr. Sice zapomněli na to, že jsou tam ještě vojáci, prezenčáci, kteří, když viděli co se děje, začali vystřelovat varovné červené rakety, ale už bylo pozdě.

A odkud tohle víte?

Něco z vyprávění, jak jsem už říkal, a něco z vojenského historického archivu, který byl uschován v Invalidovně v Karlíně. Vytopila ho povodeň v roce 2002. Historici kvůli tomu všechny složky zmrazili a postupně je restaurovali. Měl jsem štěstí, že k tomuto svazku se dostali snad čtvrtý den poté, co archiv začali obnovovat. Část jsem dokonce ještě mohl použít při natáčení čtvrté řady Zdivočelé země. Mezi rozmrazenými papíry byla zpráva o tom, že ten den zavřeli celé letiště ve Kbelích a nikomu nic neřekli. Kvůli tomu ve stejné době přistál podle těchto papírů maršál Koněv v Ruzyni. Tehdy ale už bylo anglickým pilotům ledacos jasné, protože komunisté začali vyhazovat z důležitých postů v armádě nejenom bývalé vojáky z Anglie, ale i nekomunistické velitele.

Co ještě víme prokazatelně o té nehodě, kromě toho, co jste řekl? Je známé třeba přesně místo katastrofy?

Na Ruzyni bylo strašné počasí, a proto kroužili nad letištěm a čekali, jestli někde nebude díra nebo se letiště nerozsvítí a kontrolovali, kolik mají paliva. Ve filmu zazní věta: Něco tam je, raději to ještě jednou otoč. Na kraji letiště, hned vedle silnice, v té době budovali vodní nádrž pro hasiče, vždycky v noci ji osvětlili, aby do ní auta nespadla. Bohužel z výšky to vypadalo jako začátek ranveje, a oni šli na přistání. Tenkrát byla v Ruzyni jedna ranvej, která byla kolmá k silnici, a oni si mysleli, že jsou nad ní. Když zjistili, že je to omyl, už letadlo nestihli zvednout a spadli. V oficiálním protokolu, který sepsala StB, stálo, že narazili do kupy bramborové nati. To je evidentní nesmysl, protože v březnu nikde žádná nať už nemůže být nebo by byla zetlelá. Naši piloti chtěli na Reicinovi, aby nehodu řádně vyšetřil, on ale odmítl s tím, že jde o civilní letadlo a to že nespadá do jeho kompetence. Vysmál se jim.

V závěru filmu vidíme a slyšíme dva silné výbuchy. Co to bylo?

Benzinové nádrže…

A jak mohly vybuchnout, když už v nich podle filmu skoro nic nebylo? To byl přece důvod, proč museli přistát…

Ten zbytek leteckého benzinu a páry stačil k tomu, aby způsobil výbuch.

A jak dopadli oba agenti NKVD Rožejev a Reicin?

Rožejev se po ukončení mise a splnění úkolů - pozatýkal či spíš nechal pozatýkat hlavně ruské profesory a lékaře a později byli odtransportovaní do Sovětského svazu - vrátil do Ruska. Tam prý vyslýchal lidi v gulagu. Tuhle zprávu ale potvrzenou nemám.

A co se stalo s Reicinem?

Jeho příběh je podrobně zpracován, tedy jen stručně: Původně se jmenoval Friedrich Reizinger a teprve později si začal říkat Bedřich Reicin. Do KSČ vstoupil v roce 1928, za války byl v SSSR, chvíli pracoval v československém vysílání tamějšího rádia, ale po napadení Ruska Němci byl internován v táboře v Orankách, kde navázal úzkou spolupráci s NKVD. Už jako jejich člověk byl v roce 1942 dosazen do Buzuluku, kde se formovala naše jednotka. 7. ledna 1945 byl jmenován, tenkrát jako major, náčelníkem Obranného zpravodajství, které víceméně podléhalo přímo Moskvě, a proto měl naprosto neomezenou moc.

Po převratu v únoru 1948, již jako náčelník 5. oddělení Hlavního štábu, začal likvidovat naše generály, kteří věděli, jak se choval v SSSR, a mezi prvními i Heliodora Píku, který se podílel na záchraně našich letců, když jim Stalin zakázal v Rusku létat. Nechal ale věznit i generála Karla Janouška a generála Karla Kutlvašra. Byl zodpovědný za jejich mučení v takzvaném domečku na Hradčanech. Dotáhl to až na náměstka ministra obrany a dosáhl hodnosti generála, ale když generála Svobodu nahradil ministr Čepička, postavil se proti němu a v roce 1951 ho nechal zatknout. Třetího prosince 1952 byl popraven.

autor: Karel Hvížďala | 25. 11. 2018 9:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama