Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Rozhovory
26. 12. 2018 16:00

Kateřina Šedá: Město je jako krupicová kaše - okraj vychladne nejdřív

Foto: Roman Franc
Stala se první nositelkou ceny Architekt roku, která nevystudovala architekturu. Sama sebe ale výtvarnice Kateřina Šedá považuje za architektku mezilidských vztahů. Bariéry mezi lidmi se snaží bourat často hodně nekonvenčním způsobem. Například když moravskou vesnici Bedřichovice s jejími osmdesáti obyvateli přestěhovala do centra Londýna, aby před galerií Tate Modern dělali od rána to samé, co doma. Dokumentarista Jan Gogola, který to natáčel, o ní řekl: "Kateřina Šedá mě zaujala, když na hrobě rozestlala postel."

Proč jste to udělala?

Chtěla jsem zjistit, co se mi bude zdát na různých hrobech, když se mi zdají doma různé sny v různých místnostech.

A co se vám zdálo?
Například, že jsme celá rodina měli mastné vlasy a můj táta vypnul topení a druhý den ráno jsme měli na hlavách kusy sádla. Byl to dost příšerný sen. Zkusila jsem to na třech hrobech, ale pak už jsem v tom nepokračovala. Začala jsem přicházet na mnohem zajímavější věci.

Co vlastně těch osmdesát obyvatel z Bedřichovic provádělo nad Temží?

Všechno, co ve svém běžném dni. Zametali, pracovali na zahradě, zorganizovali si hasičské cvičení, děti stavěly bunkr…

Co jste tím sledovala?

Když jsem Bedřichovicemi projížděla, nikdy jsem tam nikoho přes den neviděla. Většina obyvatel byla pryč, protože pracují ve městě. Chtěla jsem vytvořit akci, při níž by se místní viděli během všedního dne ve městě i na vesnici. A zároveň propojit obyvatele, kteří se v obci spolu nebaví.

Proč ale k tomu museli jet až za Lamanšský průliv?

To samozřejmě původně nebylo v plánu, ale když jsem dostala nabídku vytvořit akci pro Tate Modern v Londýně, přišla mi to skvělá příležitost přenést vesnici až tam. Právě ten okamžik, kdy vidíte sebe a svého souseda, kterého znáte padesát let, v nějaké nové nestandardní situaci, to je i pro mě neuvěřitelná věc.

Rozuměli Bedřichovičtí tomu, proč tam jedou?

Motivace účastníků jsou vždycky rozdílné - někteří podstatu hned pochopí a nadchne je to, jiní jedou jen z čiré zvědavosti. Pak je i skupinka, která si tam chce hlavně nakoupit. Pro mě to ale není podstatná věc, protože se už mockrát ukázalo, že ty nejméně zapálené účastníky nakonec akce vtáhne a spoustu věcí přehodnotí.

Když na vesnici zazvoním na nějaké dveře, často pak slyším: Tak jsem si myslel, že když se odstěhuju z města, budu mít konečně od lidí pokoj.
Když na vesnici zazvoním na nějaké dveře, často pak slyším: Tak jsem si myslel, že když se odstěhuju z města, budu mít konečně od lidí pokoj. | Foto: ČTK

Co ale zůstalo v lidech po letech, které uplynuly od té doby?

Mým cílem nebylo vytvořit pouze jednodenní akci, ale založit v obci nový typ svátku, takže projekt pokračoval dál. Každý rok, po dobu pěti let, jsem se snažila obyvatele přesvědčit, aby třetího září nešli do práce, omluvili děti ze školy a dali přednost akci, kterou jsem připravila. Vrcholem byl rok 2015, kdy se nám s radnicí podařilo v obci postavit londýnské náměstí, které centrum obce zásadně proměnilo. Právě na něm obyvatelé už třetí rok organizují nově založený svátek sami.

Tvrdíte, že jste od dětství věděla, že chcete propojovat lidi, bourat bariéry… Jak se to projevovalo?

Jako dítě jsem v ničem nevynikala, na prvním stupni mě nevzali ani do výtvarného kroužku, ani do hudebního. Byla jsem skutečně šedá… Ale současně jsem odmalička na ulici ostatním dětem organizovala, na co si budeme hrát a co budeme dělat. A vždycky to nebyly úplně normální hry: třeba na to, že sousedy o něčem přesvědčíme. Když jsem se hlásila na Akademii výtvarných umění, tak jsem přinesla knížku na smrkání…

Co to bylo?

Papírové kapesníky sešité v knižní vazbě. Když se na akademii profesor Kokolia ptal, jaký obraz nás v dětství nejvíc ovlivnil, tak jsem bez váhání odpověděla, že adventní kalendář s kousky čokolád uvnitř. Fascinovalo mě, že je to obraz, který je užitečný, dá se i sníst.

Pamatujete se, kdy jste poprvé obcházela lidi a přemlouvala je k něčemu nepředloženému? 

To bylo v roce 2003 v Ponětovicích (u Brna, pozn. red.), kde jsem se snažila místní přimět, aby po celý den dělali všechny běžné činnosti společně. Aby ráno v stejnou hodinu vstali, pak šli nakoupit, uvařili rajskou omáčku s knedlíkem, večer se sešli na pivu a na závěr dne zhasli. Nadělala jsem přitom spoustu chyb. Například jsem ještě nevěděla, že nemůžu obejít půl vesnice a zbytek nechat na druhý den. To vás pak předběhnou ti, co je váš nápad rozčiluje.

Co ještě jste tenkrát nevěděla?

Že se nesmíte hned spojit s lidmi, kteří ve vesnici nemají dobrou pověst. Když jsem tam přišla, narazila jsem na člověka, který se jmenoval František Vítámvás. Fakt měl takové jméno! Ten se stal ze začátku mým průvodcem a byla jsem mu za to opravdu vděčná. Jenže neměl v obci dobré jméno, takže na řadu místních jsem okamžitě působila nedůvěryhodně a celý proces to strašně zpomalilo. Nebo jsem si říkala: jen pro mě to ti lidé neudělají, musím vystupovat v množném čísle. Až mi jedna paní řekla: Už se na to vykašlete, ať si to udělají tamti sami, ne? A mně tehdy došlo, že musím vždycky vystupovat jen sama za sebe.

V loni jste získala cenu Magnesia Litera za knihu Brnox, koncipovanou jako průvodce brněnskou vyloučenou lokalitou zvanou Bronx. Ale taky se na vás snesla kritika zejména od romské elity, že jste k romské otázce přistoupila povrchně a s gádžovským výsměchem.

Předně - to není průvodce romskou otázkou. To je průvodce lokalitou, která je neuvěřitelně pestrá. Nežijí tam přece jen Romové, ale i Vietnamci, Ukrajinci, Afghánci, majitelé zastaváren, bydlí tam studenti. Většina obyvatel Brna ale toto místo vnímá bohužel jen jako vyloučenou lokalitu. Mým cílem bylo vytvořit plastický portrét místa pro ty, kteří to místo znají jen z tramvaje, a přitom se k němu neustále vyjadřují. Kdybych vytvořila výhradně pozitivní obraz, tak by si veřejnost myslela, že jsem spadla z Marsu.

Ale kritici vám vytýkali, že popisujete, jak Romové postávají na rohu, nosí věci do zastavárny, věří ve strašidla, že píšete o dětech, které se těší na pracák, sebrala jste jejich výmluvy, proč přišly pozdě do školy… A tím jste prý přiživila předsudky vůči Romům.

Ta kniha má 600 stran a je tam spousta pozitivních a překvapivých věcí. Když děláte rozhovor s deratizérem, tak vám řekne, že v té lokalitě není problém se štěnicemi v takovém rozsahu, jak se tvrdí. Když děláte rozhovor s revizorem, tak vám spíš popisuje, jak podvádějí Vietnamci, ne Romové. Myslím, že hlavní nedorozumění spočívá v tom, že lidé mají tendenci vytrhnout vždycky něco z kontextu a na tom postaví celý svůj názor. Já v knize nepopisuji, jak Romové nosí věci do zastaváren, já přibližuji dění v zastavárnách a rozhodně to není jen o Romech. Nesbírala jsem žádné výmluvy za pozdní příchody, ty sbírá několik let místní školník a zapisuje si je. Ne proto, aby se někomu vysmíval, ale proto, že se mu líbí, jak jsou ty děti nápadité.

Letos v létě jste pobouřila některé obyvatele Českého Krumlova, když jste do turistického centra města navezla patnáct rodin, které tu měly měsíc žít po svém. Překvapilo vás, že to místní vzali jako provokaci?

Reakce místních byly velmi různé a proměňovaly se - od nadšení až po naštvání, takže bych to určitě negeneralizovala. Tento projekt, na rozdíl od řady předchozích, vlastně probíhal v přímém přenosu a provázela ho řada novinářských manipulací a dezinformací, kterým lidé uvěřili. Například vyšel článek s titulkem: "Divadlo pro turisty v Krumlově. Herci předstírají obyčejný život." Úplná blbost, která ale naštvala půlku města.

Vás by to nenaštvalo?

Jasně, ale ten titulek lže hned v několika věcech. Do Krumlova jsem nepozvala jediného herce, právě naopak jsem vybírala běžné rodiny, které by se dokázaly normálně chovat v nestandardním prostředí. Účelem nebylo divadlo pro turisty - to je opravdu to poslední, co Krumlov potřebuje. Cílem bylo zkoumat město v turistické sezoně a přinést nový pohled na jeho problémy. Během výzkumu jsem sbírala názory místních i turistů a tuto skupinu jsem ještě chtěla rozšířit o další, úplně nový pohled.

Co tam vlastně vaše rodiny dělaly?

Především tam měly normálně žít. Skutečně žít, nikoliv to předstírat, což je zásadní nedorozumění. Každá rodina se chovala jinak a veškeré svoje aktivity si vymýšlela sama. Někdo zavařoval a snídal na ulici, jiný chodil do restaurace. Místní lidi paradoxně vytáčely nejnormálnější věci - například větrání peřin v oknech. Tvrdili, že v Krumlově nikdy peřiny v oknech nebyly. Ale já jsem se přece nesnažila o rekonstrukci historie, ale hledala jsem limity turistického města.

Nejsou nahuštěná centra měst, která místní vnímají jako ukradená, nutnou daní za globalizaci?

Pro mě bylo překvapující, že řada místních mluví o ukradeném městě hlavně ve vztahu k turistům a vůbec je nenapadne, že si to město částečně ukradli sami. Mluvíte s rodinami, které bydlí na kraji města a stěžují si na opuštěné centrum, a pak z nich vypadne, že tam mají penzion.

To je ale přirozená touha lidí svobodně podnikat a vydělávat.

Samozřejmě souhlasím, můj projekt nebyl zaměřen proti podnikání, ani proti turistům. Jde o to získat z turismu více peněz a místním kompenzovat měsíce, kdy se tam nedá ani hýbat. Radnice se regulací intenzivně zabývá a ve městě jsou místní, kteří se opravdu snaží v centru pořád držet běžný život. Moje akce je měla podpořit, ne být jejich konkurencí.

Dost lidí jste šokovala tvrzením, že brněnský Bronx a nablýskané turistické centrum Českého Krumlova mají hodně společného. V čem?

Je třeba brát to přirovnání s nadsázkou, ale podobných znaků je opravdu celá řada. Domy, kde nikdo nežije, obchody, které nikdo nepotřebuje. Nezáleží na tom, jestli je to skoro dvacet zastaváren na brněnském Cejlu, nebo přes dvacet zlatnictví v centru Českého Krumlova. V obou místech chybí dostatek mobiliáře - v Bronxu jsem při výzkumu často slyšela, že místní nechtějí, aby jim někdo posedával před domy. Úplně stejnou věc jsem zaregistrovala v Krumlově, když jsem tam na zkoušku rozmístila půjčený mobiliář.

Svéráznou akci jste rozpoutala i na brněnské periférii v rodné obci Líšeň, o níž jste řekla, že vám k srdci příliš nepřirostla.

To je přesně naopak - právě že mi k srdci přirostla, proto tam s rodinou žiju a o tom místě přemýšlím. Současně ale k němu mám dost výhrad. Líšeň byla kdysi vesnice, k níž je přilepeno dvacetitisícové sídliště. Přímo do historického náměstí je probouraná čtyřproudová silnice, po níž kdysi jezdila vláda na mírové slavnosti do Gottwaldova údolí, dnes Mariánského údolí. Ve svém projektu jsem se snažila k centru najít vztah přes nějaký konkrétní příběh. Do Líšně jsem pozvala tisíc malířů z různých míst republiky, kteří měli za úkol najít v horizontu jádra obce profil tváře člověka. Potom nalezený profil otočili na výšku a měli najít v Líšni člověka, jemuž je profil nejvíce podobný. To jsem zpracovala do knihy a obyvatelé pak anonymně vybírali nejvíce podobnou osobnost. Bohužel ale vyhrál můj táta.

Co vás napadalo v prvních chvílích?

Začala jsem panikařit, že tak velké úsilí bylo k ničemu, že tohle mi nikdo nikdy neuvěří. Dokonce mě napadalo, že výsledek nezveřejním a nechám vyhrát druhé místo. To se ale nelíbilo nejen mým spolupracovníkům, ale ani mojí rodině. A tak vznikla kniha o tátově životě, děti o něm psaly slohovky, v restauraci týden vařili jeho oblíbená jídla, na diskotéce pouštěli jeho oblíbené hity, v lampionovém průvodu nesli lampiony s jeho portrétem…

Stal se celebritou, která v  dokumentu říká: "Jsem nešťastný, vožený po různých akcích jako opice." Jste si jistá, že jste otce neuvrtala do něčeho, co vlastně nechtěl?

Ne, to je humor mého táty. Na jiném místě zase říká: "Kdy zase něco bude?" a některé věci dokonce sám inicioval.

Dceři se odmítá hůř než cizí ženské, která zazvoní u dveří.

To určitě. Ale zrovna můj táta není typ, který by se nechal k něčemu přinutit. Jako bývalý rocker s kapelou - nosil dlouhé vlasy - vzdoruje velmi dobře.

Podrobně jste popsala cestu do Říma, kam jste vyrazila s dcerou, bývalým a současným mužem, abyste vyřešila své rozvodové trauma. Proč jste se rozhodla to zveřejnit?

Protože mi přijde důležité ukazovat ve své práci i věci, s nimiž mám sama problém, a hledám řešení. Když se snažím měnit různá prostředí a vztahy mezi lidmi, tak by lidé měli vědět, jakým způsobem měním i svůj život. A jsem přesvědčená o tom, že to moji práci dělá pravdivější.

Každopádně mě zaujalo, že vy, která se snažíte dávat lidi dohromady, jste si dlouho předávala s exmanželem, režisérem Vítem Klusákem, děti přes babičku.

To je pravda, ale nedokázala jsem pocit zrady řešit v ten okamžik jiným způsobem, než že ho prostě nebudu vídat. Teprve později mi došlo, že je to vlastně také vizuální problém, který musím vyřešit. Že jsem znemožnila své dceři, aby nás dva viděla pohromadě. Téma rozvodů mě už dlouho hodně zajímá. A můj současný manžel mi říkal: Co chceš dělat s rozvody, když to sama nemáš vyřešený?

Do projektu, za který jste získala Cenu Jindřicha Chalupeckého, jste vtáhla svou babičku, abyste ji probrala z důchodové letargie. Čím jste ji zaujala?

Moje babička pojala odchod do důchodu tak, že skončila s veškerou aktivitou. S vařením, uklízením i nakupováním. Celý den ležela v posteli a tím moje rodiče přiměla, aby se o ni starali. Postupně jsem ji dovedla k tomu, že kreslila předměty z obchodu s domácími potřebami, v němž pracovala přes třicet let. Pamatovala si více než šest set kusů zboží.

Jak dlouho to trvalo?

Tři roky - až do její smrti. Musela jsem najít metodu, jak ji udržet, aby tři hodiny denně seděla u stolu a kreslila. Nakonec jsem zjistila, že to jde, když na ni nepřetržitě mluvím. Což je, když to děláte několik let, dost na palici. Přitom někdy stačilo, abych odešla na záchod, a už byla zpátky v posteli.

Proměňovala se její kresba?

Krátce před smrtí změnila úhel pohledu a začala předměty kreslit shora. Jakoby se nad ten obchod vznesla a chtěla někam odejít. Pak náhle začala malovat dopravní prostředky - tramvaj, jeřáb, lanovku, s tím, že to byla výzdoba její kanceláře. A poslední věc, kterou namalovala, byl průvod s mávátky. Už nekreslila obchod, ale odchod.

Není to zvláštní, že jste výtvarnou cenu získala za něco, co nakreslila vaše babička?

Objevily se hlasy, že to možná ani babička nekreslila. Tehdy se děsně naštvala a poprvé po patnácti letech vyrazila do Prahy na tu naši výstavu. Tam si sedla, kreslila a pak na to napsala: Napsala a nakreslila Jana Šedá. Dodneška to beru jako naši společnou cenu.

Myslíte, že jsme určitým způsobem osamělejší než předchozí generace?

Stále častěji se mi stává, že přijdu na vesnici, zazvoním na nějaké dveře a někdo mi řekne: Tak jsem si myslel, že když se odstěhuju z města, budu mít konečně od lidí pokoj.

Jednou jste řekla: Od sedmnácti jsem chtěla založit vlastní vesnici, snad se mi to podaří. Ještě se do toho chcete pustit?

Určitě. Ale jestli se mi to podaří, to nevím.

Kde byste sehnala obyvatelstvo?
Nevzniklo by to na zelené louce - to přece není jediná možnost. Můžete třeba oddělit periferii. Město je jako krupicová kaše, okraj vychladne nejdřív. Takže tam je i půda, kde by se mohlo něco nového zrodit.

 

Právě se děje

před 1 minutou

U Břeclavi se srazil nákladní vůz s dodávkou. Havárie uzavřela dálnici D2 u slovenských hranic

Srážka nákladního auta a dodávky uzavřela u hranic se Slovenskem dálnici D2 ve směru na Brno. Nehoda je se zraněním, zasahují u ní záchranáři. Vyplývá to z informací policie a Národního dopravního informačního centra (NDIC). Auta se srazila na 56. kilometru D2 kolem 06:00, dálnice mezi státní hranicí a exitem 48 u Břeclavi se uzavřela o půl hodinu později.

Zdroj: ČTK
Další zprávy