Katolický kněz, spisovatel a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK Marek Orko Vácha nedávno vzbudil pozornost na sociálních sítích svým textem Nejsem revolucionář. Vysvětluje v něm, proč chodí na demonstrace, ačkoliv je introvert a ve skandujícím davu se cítí mizerně. Byl i v tom červnovém, čtvrtmilionovém na Letné: "Jako občan prostě musím udělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo. I když to dobře nedopadne. Ale vždycky stojí za to obětovat čas, energii, síly, které na tomto světě máte, pro posouvání veřejných věcí dopředu," říká Vácha.
Jak jste nakonec Letnou přežil?
Nakonec dobře. Jel jsem tam s kamarády Brňáky. Já tam opravdu chodím z povinnosti. Abych tam dělal toho panáčka, až vylétnou helikoptéry počítat dav.
A jak pro vás nakonec demonstrace vyzněla?
Jako velmi silný vzkaz zejména pro mladou generaci, že dějiny píšou jednotlivci. Mikuláš Minář není politik a pravděpodobně jím ani být nechce. Ale v jednu chvíli zažehl jiskru a přiložil ji k sudu s prachem. A společnost se probudila. My Češi se tradičně podceňujeme. A najednou se zase ukazuje, že z velké části jsme národ přemýšlivých, zodpovědných lidí.
Co ale říkáte na argument, že demonstranti kladou nereálný, maximalistický požadavek, když volají po demisi premiéra, kterého drží v sedle prezident?
Maximalistický požadavek? V normální civilizované zemi není možné, aby stál v jejím čele trestně stíhaný premiér, který spolupracoval s StB. Pokud za tohle demonstrujeme, pak jen chceme, aby se do politiky vrátily normální hodnoty. A pokud voláme po tom, aby prezident nelhal a nechoval se jako buran, tak to je ten nejminimalističtější požadavek.
Před druhou prezidentskou volbou jste napsal, že není možné zastávat křesťanské hodnoty a volit Miloše Zemana. V čem se Zeman protiví křesťanským hodnotám?
Právě tím, že lže. Setkávám se s názorem, že když je člověk politik, tak to někdy nejde jinak. To ale přece není pravda. Ale v případě Miloše Zemana stejně jako Vladimira Putina jde o něco ještě nebezpečnějšího. O promyšlenou snahu zbavit člověka logiky a lpění na faktech. Jedna volička Miloše Zemana mi řekla: "Já vím, že lže, ale stejně mu věřím." A v tom to vězí. Zeman stejně jako Putin chytře míchají a vypouštějí pravdu a lež, aby lidé měli v hlavě dokonalý zmatek, a tím spíš se pak utíkali k prezidentovi jako k poslední jistotě. A ve volbách se pak uchylují i k extremistům. Vím, že řada katolíků dokonce volila Tomia Okamuru.
Co je k tomu pohání?
Strach. Před západním světem, před morálním úpadkem Evropy. Oni se skutečně bojí, že nás zaplaví islám, genderové úchylky, homosexualismus, AIDS a podobně. A tak to řeší útěkem na Východ, k Rusku a k Miloši Zemanovi, v němž velmi správně vidí Putinovu prodlouženou ruku. Útěk na Východ je ale útěkem do mnohem horších pekel.
Nepřeceňujete Zemanův vliv, zejména u mladé generace?
Prezident, ať chce nebo nechce, ať je jakýkoliv, určitým způsobem formuje morální podvědomí národa. A Zeman do podvědomí národa hází hlubinné miny. Když se klaní Rusku, vrávorá opilý nad klenoty po odchodu z ruské ambasády nebo když vykládá, že premiéra - samozřejmě toho před Babišem - je možné se zbavit buď volbami, nebo kalašnikovem. Miloš Zeman, zdá se mi, přitom nejvíc nenávidí sám sebe. Právě tohle po něm tady zůstane i po uplynutí jeho volebního období. Víte, zkazit národ je jednoduché. Složitější a neskonale delší je ho vyléčit.
Se studenty, kterým přednášíte lékařskou etiku, rok co rok jezdíte do Osvětimi…
Dvakrát ročně, a letos jsem tam byl posedmnácté.
Neotupěl jste vůči těm děsivým hrůzám, které Osvětim v sobě uchovává?
Nikdy se mi nestalo, že by to se mnou nezacloumalo. Čekám, jestli to někdy přijde. Považuji za zásadní zejména pro naše studenty medicíny, aby na nejstrašnějším místě planety vnímali atmosféru, která je tam ještě i dnes, po tolika letech, stále stejně silná.
Jaký vzkaz by tam měli vnímat právě studenti medicíny?
Že lékaři, kteří tam dělali na lidech pokusy, jaké by dnes etická komise nedopustila na zvířatech, nebyli sadisté ani patologické existence. Ale velice vzdělaní lékaři, jejichž portréty, nebýt války, by zdobily auly německých lékařských fakult. Elie Wiesel v šedesátých letech hořce vzpomínal, jak ke své hrůze zjistil, že řada těchto lékařů byla dohledatelná v telefonním seznamu. Že se po šesti letech, které jako by vystřihli ze svého života, znovu vrátili do ordinací, znovu si otevřeli svoje praxe.
Souhlasíte s názorem Hannah Arendtové nebo Zygmunta Baumana, že neexistuje na světě národ, který by nebyl schopen hrůz, jakých se dopustili nacisté?
Souhlasím. Když toho byl schopen národ Beethovena, Goetha, Kanta, včetně nositelů Nobelových cen, pak zřejmě není na světě národ, který by toho schopen nebyl. Včetně národa českého, dodávám. A vždycky se s Theodorem Adornem ptám: Kde byla věda, kde byla filozofie a kde bylo náboženství?
Ve své poslední knize Nevyžádané rady mládeži píšete, že ke svatému přijímání chodí "defilé hubených intelektuálů, dívek, mezi kterými bych si nevybral, defilé zkrocených, ukázněných, umrtvených, poslušných duší". Není to také výsledek výchovy v katolickém prostředí?
Určitě. Proto jsem to napsal. Aby člověk byl člověkem, tak se kromě modlitby aspoň trochu musí zabývat vědou, aspoň trochu se musí zabývat uměním, a do toho umění počítám i umět se hezky obléct, namalovat, třeba hezky tančit. Výchova v katolickém prostředí je někdy až příliš úzkostlivá a výsledkem je někdy mládež ubitá a umrtvená. Často se tak děje z pochopitelné obavy, aby se nám dítě nespustilo, nezapadlo do problematického světa drog, alkoholu, promiskuity a podobně. Protože co se děje často vně kostela, také není úplně způsob života, kterým bych chtěl žít. Ale v řadě případů to přešvihneme do druhého extrému.
Katolické mládeži radíte: Od nás kněží žádej rozhřešení, ale podle našich skutků nejednej. Tedy nemá brát vás kněží až tak vážně?
Kněze potřebujete jako, řekněme, elektrikáře. Někoho, kdo má papír na to, aby vám udělil svátost. Ale jestli se vám nelíbilo v neděli kázání? Na internetu si můžete najít pět šest skvělých kázání ve světových jazycích. Dneska v kostelních lavicích sedí řada katolíků, kteří se vyznají v teologii lépe než farář. A ve zpovědnici to, co kněz řekne, může být inspirující, užitečný pohled z druhé strany. Anebo taky ne. Může to být úplná hloupost. A pokud by to člověk bral jako slovo Boží, tak to může napáchat i hodně škody.
Kde ale mohou mladí lidé, a nejen oni, hledat pevnou půdu pod nohama v dnešním světě, v němž mizí staré jistoty a falešní proroci už zase nabízejí svůdná, klamná řešení?
Člověk od toho úžasného okamžiku, u kterého bych chtěl být, kdy raný homo poprvé pochopil, že může vystoupit z řetězu instinktů jídlo, voda, sex a bezpečí, má před sebou obrovský vesmír možností. Ale musí převzít sám nad sebou zodpovědnost, nepředávat ji autoritářům, kterých je všude kolem plno.
Co to obnáší?
Vzkaz mladým: Ano, měj za svůj vzor Vinnetoua nebo Old Shatterhanda, ale do patnácti let. Pak už musíš být sám sebou. Tohle je pro mne základní otázka života. Nesmím kopírovat svoje vzory a snažit se být jako svatý František nebo svatý Pavel. Musím realizovat svoji svatost, a to způsobem Marka Váchy. To znamená převzít zodpovědnost do svých rukou. A jistě se najde spousta lidí, kteří ti budou radit, jakým způsobem žít. A běda, jestli je poslechneš. Raději se zmýlit vlastním srdcem než následovat rady druhých.
Kritickým přístupem k víře, zpochybňováním všeho, uvolněnějším přístupem k životu mně spíš připomínáte evangelíka. Nebylo by vám mezi nimi lépe?
V Americe existuje termín "náboženské preference". Že si člověk vybírá církev podle toho, která je blíž jeho bydlišti, jak dobře se stará o mládež nebo o seniory a tak podobně. To není můj případ. Církev si nevybírám na nějakém tržišti idejí.
Teď mi nešlo o ideje, ale o nějaký základní životní pocit.
Můj základní životní pocit je velmi konzervativní katolicismus. V katolické církvi jsem v zásadě spokojený. Nejsem žádný mimořádný kněz, spíš řadový z pohraničí, který se navíc živí přednášením na lékařské fakultě v Praze.
Jako evangelík byste mohl mít rodinu a děti. Přijde mi, že celibát je pro vás spíš bolestný problém než požehnání.
Pro mne celibát není požehnáním a to je určitě argument. Řada mých kamarádů kněží, které znám desítky let, má svůj celibát promyšlený, zvládnutý, promodlený, v něco silného přetavený. Ale já ne. Dodnes se v noci probouzím s myšlenkami na svoje děti a na ty jejich oči. S touhou mít vlastní děti a rodinu. To je obrovská bolest v duši, která mne asi bude provázet až do smrti, anebo ještě dál… Tečka.
Znáte kněží, kteří přestoupili třeba právě k evangelíkům, aby se zbavili břemene celibátu?
Jasně. Spoustu. Ale já v tuhle chvíli ve svých třiapadesáti už to vnímám jako nějaké zadání, které se potáhne se mnou skutečně přinejmenším do toho konce života.
Dost vášnivě kritizujete zanoření mladých lidí do sociálních sítí. Ďáblův vynález?
No tak ty věci přece nejsou zlé! Kamarádka byla u Eiffelovky. Selfíčko! Jiná kamarádka měla oběd, šest druhů zeleniny. Fotka! Další kamarádka má kočku, která si hraje s míčem. Video! Někdo přepošle video, jak provazochodec jde přes Niagaru. Zajímavé! Hele, další video, jak v Bolívii spadl kamion do strže. Lajk! Všechno skvělý, jenom odpoledne a večer je pryč. Ale jestli existuje jedna obrovská hřivna, kterou máme všichni dohromady, tak je to čas. Čas jako sochařská hlína, kterou můžete nechat ležet pod stolem. Nebo z ní udělat sochu.
Jak vás ale poslouchám, tak brouzdáte na Facebooku taky.
Trávím tam deset minut týdně. V životě jsem nedal jediný lajk. Ani to vlastně neumím. Přece jsem se nenarodil proto, abych dával lajky. Ta závislost na obdivu ostatních, měřená počtem lajků a komentářů, má v sobě něco patologického.
Na druhou stranu, není to také nástroj občanské sebeobrany? Díky sociálním sítím se už žádnému diktátorskému režimu nepodaří uvrhnout společnost do tak obrovské izolace, jako se to povedlo komunistům.
Doufejme. To se dokonce říká, že John Wycliffe měl úplně stejné nebo velmi podobné myšlenky jako Martin Luther. Ale neprosadil se, protože Luther už měl za sebou Gutenberga s jeho knihtiskem. Jistě, sociální sítě jsou dobrý sluha. Ale teď mluvíme o tom, že to také dokáže být zlý pán. Žádná doba ještě nebyla tak agresivní na čas jako ta dnešní. Protože dneska vám k rozptýlení a úniku od reality stačí milimetrový pohyb myší.
Myslíte, že jsme dokázali mladé generaci předat zkušenosti z období komunistického temna?
Ne. Když mi bylo patnáct, měl jsem velké štěstí, že k nám domů chodili faráři, kteří seděli v komunistických kriminálech. Vyprávěli mi o tom a já měl pocit, že se mi snaží předat něco velmi důležitého. Ale jen jsem pochopil, že některé prožitky z hrozné doby, kterou jsem nezažil, jsou vlastně nepřenosné. Občas mne dnes pozvou mezi středoškoláky, abych jim vyprávěl o době před rokem 1989. Co byl komunismus a co je svoboda. Mám radost, když je zaujmu, což poznám podle toho, že zaklapnou mobily a iPady a začnou poslouchat. Ale mám stejný pocit, že jim nejsem schopen předat to podstatné. Některé věci se musí prostě prožít.
Znamená to, že pro ně platí okřídlené: Kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji prožít znovu?
To si nemyslím. Už jenom proto, že současná mládež je mnohem odpovědnější než my. Jen se podívejte, jak středoškoláci burcují společnost v otázce klimatu, v etice ochrany životního prostředí. Občanská společnost se probouzí a jde to zespoda. Občas jezdím žehnat ekocentrům. A tam vidíte výsledek naprosto nezištné dobrovolné práce, bezejmenných mladých lidí, katolíků, protestantů, ateistů… Všechny strhává vír, že dělají něco dobrého.
Václav Klaus by vám asi řekl, že chceme modrou, nikoli zelenou planetu. A jeho syn, s nímž zakládá novou stranu, mluví o tom, že ekologickou politiku nemá určovat šestnáctiletá puberťačka s diagnostikovanými poruchami.
Václav Klaus? To je kdo? Co opravdu obdivuji na těchhle chlápcích, je, že oni se fakt neumí stydět. Národ je vypíská a oni jsou tady znovu. S tou svojí hroší kůží.
Žádná doba ještě nebyla tak agresivní na čas jako ta dnešní. Protože dnes vám k rozptýlení a úniku od reality stačí milimetrový pohyb myší.
V jedné své knize vyzýváte: Nestyďte se, prosím, že jste na straně pravdy a lásky. Jak se ale zrovna tahle slova stala nadávkou, postojem pro někoho hodným studu?
Jednoduše. Stačí, aby to politik vyřkl jako nadávku, v hanlivém duchu, a hodil to jako ten hlubinný granát do společnosti. Nemyslíte ale, že je něco patologického na národě, že je hluboce nakažený nějakou rakovinou, když někdo, kdo tady usiluje o pravdu, je považován za fanatika nebo špatného člověka?
Faktem je, že část společnosti označovaná přídomkem "pravdoláskaři" již dlouho zažívá sérii proher. Začalo to opoziční smlouvou, pak dvakrát prezident Klaus, teď již podruhé prezident Zeman, do toho přišel trvale oblíbený premiér Babiš. Nedeprimuje vás to?
Je pravda, že bychom už zase něco mohli vyhrát. Ale jsme zvyklí z toho bolševika. Jestli mne něco bolševik naučil, tak umění říkat ne a neúctě k autoritám. A taky povědomí, že už mám ve své DNA, že budu vždycky členem menšiny. A že to asi takhle má být.
Jak si ale vysvětlujete, že Miloš Zeman byl dvakrát zvolen prezidentem?
Abych pravdu řekl, to nevím. Zvlášť když v obou případech tady byly solidní alternativy. Jak Karel Schwarzenberg, tak Jiří Drahoš. Pokud se někdo spletl v první prezidentské volbě, tak už je úplně mimo mé chápaní, že se spletl i podruhé. Mne nepřekvapuje, že Zemana volilo přes čtyřicet procent voličů. Mne překvapuje, že ho vůbec někdo volil.
O čem pak vypovídá neutuchající podpora Andreje Babiše?
Pokusím se to vysvětlit na příkladu, který probírám se svými studenty. Když nám pacienti utíkají za různými alternativci a kyvadélkáři, tak první reakcí doktorů je vztek, jak jsou ti pacienti neuvěřitelně hloupí. Ale proč tam ti pacienti chodí? Evidentně proto, že tam dostávají něco, co jim nedáváme. Alternativci jim třeba věnují mnohem víc času, jsou starostlivější, mají lidštější přístup. Kdyby jim tohle v dostatečné míře poskytovala tradiční medicína, nebudou nám pacienti utíkat k šarlatánům. A tak je to i s Babišem. Pokud se k němu voliči utíkají, tak je to silný vzkaz tradičním stranám. Že něco dělají špatně.
Kde ale hledat skutečné vůdce?
Oni se objeví, protože to žádá doba. Nacházíme se v hluboké krizi. Jak psal Jung: "Shodíte Boha z jeho piedestalu, piedestal zůstane prázdný a na jeho místo přiletí běsi." Přesně to se stalo. Boha jsme shodili, běsi přiletěli. A právě v takové době nastává čas velkých vůdců. Podívejte se na Mojžíše, který zřejmě chtěl být pouhým pastevcem a víc ho nezajímalo. Ale stal se vůdcem. Protože to bylo potřeba.
Jednou jste napsal: "Modlíme se za naše politiky a státníky a doufáme v obracení své i jejich. Nikdo není ztracený, pořád je naděje." Platí to i pro Zemana a Babiše?
Samozřejmě. Modlím se za ně. A kdyby před smrtí litovali svých činů a prahli po udělení svátosti, tak jsem první na řadě.
