„S mírnou nadsázkou lze říci, že při prezidentských volbách skoro nikdo v Americe nehlasuje podle svých zájmů," říká Jacques Rupnik, který právě přednáší na Harvardově univerzitě v Bostonu, v rozhovoru s publicistou a spisovatelem Karlem Hvížďalou.
Jacquesi, když jsme před čtyřmi lety těsně po zvolení Baracka Obamy dne 4. listopadu 2008 končili náš rozhovor o nadějích v něj vkládaných, řekl jsi mi: "Skončilo období, které začalo na podzim 1989 návratem demokracie a smysluplnosti politického počínání. Po dvaceti letech jsme v krizi, která zpochybňuje nejen naivní víru v 'neviditelnou ruku trhu', ale většinou poskytuje tristní pohled na unavenou politiku demokracií. Před dvaceti lety Západ čekal obnovení demokratického ducha z Východu. Dnes je naděje rehabilitace politiky spíše spjatá s nástupem Obamy a zítra možná s myšlenkou sjednocené Evropy..." Po čtyřech letech, viděno z Evropy, se zdá, že Obama Spojené státy spíše rozdělil, polarizoval. Jak vidíš tuto situaci ty, po pár týdnech v Bostonu?
Ti, co před čtyřmi lety spojovali nástup Obamy s nadějemi na velké změny úměrné hloubce krize, která následovala finančnímu krachu na Wall Street, jsou zřejmě zklamáni. Šířila se tehdy představa, že krize může být příležitostí pro prosazení zásadních reforem počínaje regulací finančních trhů a konče sociálně-ekologickým konceptem ekonomiky a daňovou reformou, která by zrušila výsady pro nejbohatší špičku americké společnosti. Nakonec šlo jen o dílčí pragmatické změny. Žádný nový New deal se nekonal, a Obama tudíž nevstoupí do dějin jako pokračovatel Roosvelta.
Jacques Rupnik
- Francouzský politolog a historik, zabývá se střední a východní Evropou (narozen 21. listopadu 1950 v Praze).
- Vystudoval historii a politologii na Sorboně v Paříži a na Harvardově univerzitě v USA.
- V letech 1977 - 1982 byl redaktorem BBC v Londýně. V letech 1990 - 1992 pracoval jako poradce prezidenta Václava Havla. V současnosti je profesorem na College of Europe v Bruggách (Belgie) a ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paříži.
- Od roku 1982 působil jako profesor na Institutu politických studií v Paříži.
- V letech 1974-1975 výzkumný pracovník Ruského výzkumného centra na Harvard University a v letech 1977-1982 pracoval jako odborník na východní Evropu pro BBC World Service.
- V době 1995-1996 zastával funkci výkonného ředitele Mezinárodní komise pro Balkán při Carnegie Endowment for International Peace.
- V letech 1999-2000 byl členem Nezávislé mezinárodní komise pro Kosovo.
A protože se velké reformy nekonaly, lze jim těžko přičítat polarizaci americké společnosti. Ta pochází z Bushovy éry, kdy samotná volba prezidenta v roce 2000 byla jen prosazena díky konzervativnímu složení nejvyššího soudu (pro uznání voleb hlasovalo pět soudců, proti byli čtyři) a vzápětí využila vláda teroristického útoku z 11. září 2001 pro prosazení "válečného prezidenta." Tato polarizace pokračovala i po minulých volbách (zvolení Obamy) vznikem tzv. Tea Party, tedy krajně pravicového populistického hnutí v republikánské straně. Skoro všichni uchazeči o post kandidáta strany na prezidentské volby se předháněli v radikálních výrocích o nebezpečí socialismu, nebo hlasitě vyžadovali zveřejnění Obamova křestního listu: nejen že je to černoch, ale snad není ani pravý Američan. Výroky z roku 2008 o Obamovi jako post-rasovém prezidentovi také dost zastaraly.
Romney je z republikánských kandidátů asi ten nejumírněnější, aspoň se o tom snažil přesvědčit voliče v posledních debatách. Ale obě strany se posunuly pod vnějším tlakem radikálů: Republikáni pod tlakem Tea Party napravo a demokraté pod tlakem Occupy Wall Street nalevo.
Stručně řečeno: Americká politika se posunula od konsensu k pravo-levé polarizaci, což býval rys evropské politiky. Mezitím se evropská politika v krizi 'amerikanizovala' a přešla naopak od polarizace ke konsensu.
Přesto na polarizaci americké politiky je zajímavé, že je postavena na hodnotách více než na zájmech. S mírnou nadsázkou lze říci, že skoro nikdo v Americe nehlasuje podle svých zájmů: bohaté státy, které přispívají na ty chudší, hlasují pro Obamu a naopak ty chudší pro Romneyho. To, co vytváří identitu obou kandidátů, je jejich odlišný či opačný vztah ke společenským otázkám: konzervativně-náboženské versus liberální hodnoty, což se projevuje v otázkách role náboženství v politice, v postoji k potratům, antikoncepci, sňatkům homosexuálů. To jsou dělítka, kterými se liší jejich politická identita, a ta mají většinou prim nad hospodářskými a sociálními otázkami. Je to velmi zajímavý a dnes hodně studovaný fenomén u voličů, kteří často hlasují proti svým zájmům: chudší bílí dělníci podporují daňové úlevy pro miliardáře a demontáž sociálních opatření, kterých by mohli zneužít emigranti či menšiny. Jedním slovem: polarizace trvá, i když ani jeden z kandidátů na rozdíl od Reagana, Bushe či Obamy z roku 2008 nenabízí krajně vyhrocenou vizi. Slovy Romneyho: Obama chce reformovat Ameriku, já ji chci restaurovat.
Kde vidíš naději před druhou možnou volbou Baracka Obamy v roce 2012?
Obamova šance je dvojí: nemá špatnou bilanci a jeho republikánský protivník není politik velkého formátu. Obama pro druhé období nenabízí vizi či program do budoucnosti, ale spíše obhajobu výdobytku svého prvního mandátu. Nesporně nejvýznamnější je zdravotní pojištění pro 35 milionů Američanů, kteří žádné neměli. Dále je na řadě chystané zvýšení daní pro nejbohatší. Pokusí se prý také prosadit imigrační zákon, tedy možnost postupné legalizace 13 milionů cizinců, hlavně Mexičanů, kteří žijí ilegálně na území USA. Před pěti lety se to téměř podařilo dohodou senátorů Kennedyho a McCaina za obě politické strany. Pak to však republikáni v Kongresu pohřbili, a když dnes slyšíme Romneyho mluvit o "sebedeportaci" ilegálních imigrantů, znamená to, že chce vytvořit pro ně podmínky tak nesnesitelné, aby se sami raději vrátili tam, odkud přišli. Proto nedávám velkou šanci Obamovi s tím pohnout. Ale bohatě to stačí k tomu, aby více než dvě třetiny latinos, což je asi deset milionů voličů, hlasovaly pro Obamu.
Romney vlastně taky nenabízí velkou vizi budoucnosti. Hlavně slibuje demontáž reforem posledního období: nejdříve Obamacare (neboli zrušení zdravotního pojištění), potom chabou regulaci bankovnictví na Wall Street a dále zase navrhuje snížení daní o 20 procent pro všechny, tedy i pro superbohaté, ke kterým sám patří. Ze svých milionových výdělků za minulý rok platil pouze 14 procent daní a zřejmě si myslí, že je to příliš.
V tom je možná další šance pro Obamu: Jeho soupeř je superbohatý podnikatel a dává to hodně najevo. Činí tak sice v hodně přitažlivém pojetí:" Já vím, co to vyžaduje dát hospodářství do pořádku." Tuto frázi opakoval sedmkrát v druhé debatě. V té riskantnější verzi, když se v primárkách otočil na jiného kandidáta slovy: "Vsadím se s vámi o deset tisíc dolarů, že mám pravdu," nebo když oponoval demokratům, kteří se chlubí záchranou amerického automobilového průmyslu výrokem: "Já mám také rád americká auta, moje žena vlastní dva cadilaky." Není jisté, jestli si tím získal voliče v Detroitu...
Jeho nejspornější předvolební výrok (z večeře pro sponzory) se týkal 47 procent Američanů, kteří jsou podle něj „takers" neboli „chňapáci", kteří berou různé podpory od státu, a tudíž jsou prý naklonění Obamovi. Nebylo to určeno široké veřejnosti, ale dost dobře to vypovídá o jeho pohledu na americkou společnost. Jestli je ale moudré uprostřed kampaně odepsat 47 voličů, se ukáže až 7. listopadu.
| Blog Karla Hvížďaly na Aktuálně.cz |
Opačným pólem 47 % uchazečů o nějakou formu státní podpory je nejbohatší 1% Američanů. Obamovi se nepodařilo zrušit daňové úlevy superbohatých z Bushovy éry. Romney jim slibuje ještě v tom pokračovat a tvrdí, že vysoké daně jsou problém. Připomeňme tedy, že v roce 1950 byla v USA tzv. 'marginálni sazba' nad vydělaný milion 90 % (!), že ještě v sedmdesátých letech to bylo pres 60 % a že teprve Reagan a hlavně Bush nastolili zlaté časy pro oligarchii nejbohatších, tedy pro jedno procento lidí. Ze 400 nejbohatších amerických daňových poplatníků z roku 2009 šest neplatilo žádné federální daně, 27 platilo méně než 10 %. Nikdo neplatil více než třetinu.
Oba kandidáti se ve finiši přou o to, kdo postaví hospodářství znovu na nohy. Obama může říci, že v krizi zachránil průmysl a Amerika má dnes dvouprocentní růst. Romney slibuje nový hospodářský rozmach díky dvacetiprocentnímu obecnému snížení daní a zvýšení vojenského rozpočtu. Tohle dělítko ohledně role státu zůstává důležité. Za nedůvěrou ke státu je však i široce sdílená nedůvěra v politiku. Většina občanů (tudíž nevoličů) nevěří, že politika může věci změnit.
Dne 16. října proběhla na Hofstrově univerzitě v Hempsteadu ve státě New York druhá televizní debata mezi Barackem Obamou a jeho republikánským vyzyvatelem Mittem Romneym. Média, viděno opět z Prahy, většinou informovala o tom, že v první denverské debatě 3. října zvítězil Romney a v druhé Obama. Jak se na obě debaty díváš ty a tví kolegové na Harvardské univerzitě?
První a nejdůležitější debatu vyhrál Romney, byl útočný a sebevědomý, zatímco Obama měl tak velké obavy, aby to nezkazil, že vlastně nic podstatného neřekl a celou dobu se díval na špičky svých bot. Druhou vyhrál Obama, připomenul, že přišel do Bílého domu za velké finanční krize, na které se podepsali Bush, Romney a spol. A na závěr připomenul zmíněný výrok o 47 procentech. Třetí debata byla na body vyrovnaná, a to jak podle pozorovatelů, tak televizních diváků. Během primárek byl Romney hodně doprava, v debatách šikovně umírněný. Překvapující úspěch Romneyho v první a nejsledovanější debatě mu pomohl vyrovnat Obamův náskok a vše je teď velmi otevřené. Můj dojem bych shrnul takto: kampaň je strašná, debaty jsou zajímavé. Kampaň je převážně negativní a totálně závislá na finančnících a různých zájmových skupinách, za jejichž peníze si kandidáti kupují ve velkém televizní reklamu (přes tři miliardy dolarů v této kampani), kde většinou lžou nebo drsně karikují postoj protivníka. Snad nikdy nebyly volební kampaně tolik závislé na penězích jako dnes, kdy před časem nejvyšší soud rozhodl, že neexistuje limit na podporu a že jednotlivec nebo korporace jsou si v této věci rovni. Snad nikdy se tak bezostyšně nelhalo v kampani jako dnes.
Ale zároveň lze říci, že všechny tři debaty byly zajímavé (jakož i debata viceprezidentů Bidena s Ryanem), protože se díky nim mohl řadový volič seznámit s hlavními postoji kandidátů i s jejich schopností formulovat jasně a stručně své návrhy a výtky vůči soupeři. Proto tak vysoká sledovanost (67 milionů posluchačů) a možnost nejen přesvědčit přesvědčené (Boston jako univerzitní město je svým způsobem Obamaland), ale hlavně ovlivnit nerozhodnuté, tedy těch deset procent, kteří o prezidentovi nakonec rozhodnou.
Evropská unie je v krizi, euro je v krizi, jak vnímají EU Spojené státy? Mluvilo se o Evropě v debatách?
O Evropě v prezidentských debatách nepadlo ani slovo, Amerika je v kampani sebestředná, hlavní témata jsou domácí, ekonomická či společenská, viz zmíněné hodnoty a náboženství. Těžiště světového dění se od konce studené války posouvá od Atlantiku k Pacifiku, a Amerika se tudíž dívá jinam. V nedávném projevu v Darwinu Obama jasně mluvil o „pivotu do Asie", tedy vůli soustředit se na vztah s hlavním strategickým soupeřem. Evropa je pro Obamu spojenec: není ohrožená ani důležitá, nepředstavuje tudíž ani velký problém ani nepředstavuje řešení současných problémů. Nicméně díky krizi eura americký tisk věnuje jistou pozornost pokusům o řešení i politickým souvislostem (viz katalánský nacionalismus, odstředivé tendence ve Španělsku, řecké nepokoje a nástup fašizující pravice a píše - většinou kriticky - o roli Německa). Americké finanční kruhy a spřízněný tisk byly od počátku skeptické vůči euru a někteří dnes dávají najevo jistou dávku škodolibosti. Ale většina komentátorů i expertů vidí také dopad, který by případný rozpad společné měny měl pro mezinárodní obchod (Evropa je hlavní partner USA), a tudíž i pro americkou ekonomiku. Na univerzitách se konají četné semináře a symposia o krizi eura a je to po dlouhé odmlce naše čtvrthodinka slávy: Evropu probírají důkladně ze všech stran, analyzují a nastavují nelichotivé zrcadlo naší neschopnosti najít řešení. Jsou zdrženliví vůči srovnání s americkou federací a podotýkají, že euro je od začátku riskantní a nedomyšlený projekt. Něco na způsob: dohoda s mladou ženou na schůzce, která je podmíněná tím, že spolu musíte mít nejdříve děti!
Ještě bych se vrátil k 22. říjnu kdy proběhla třetí debata mezi kandidáty na prezidenta v Boca Raton na Floridě, která se týkala zahraniční politiky. Jak bys zevrubněji komentoval tuto debatu?
Prezidentská debata o zahraniční politice jen potvrdila, že těžiště pozornosti se posunulo na Střední východ a do Asie. Doby Bushova holdování tzv. nové Evropě za účast v irácké válce jsou nenávratně pryč a Romney svého republikánského předchůdce ani jednou nezmínil. Obama byl sice zvolen - a na celém světě vítán - jako jeho pravý opak, ale jeho bilance, jak vyznělo z debaty na Floridě, je skromná. Dostal hned po zvolení Nobelovu cenu míru, ale to bylo hlavně za to, že není Bush. A jeho největší úspěch, jak několikrát opakoval, je likvidace bin Ládina. Skončil válku a stáhl vojska z Iráku, ale o to víc se angažoval v Afghánistánu. Zvýšil tam počet vojska na 100 000, ale zároveň slíbil vojáky stáhnout do léta 2014. V roce 2009 navrhl dialog Íránu, o rok později konstatoval neúspěch a vyhlásil sankce. Romney v debatě hudroval, že Írán chystá jaderné zbraně, a dostal v kampani podporu izraelského premiéra, ale nic jiného konkrétně nenavrhoval. Podobně s Ruskem: Obama začal vstřícně dohodu o snížení jaderných zbraní a dosáhl jen jisté spolupráce při dopravě vojsk do Afghánistánu. Dnes jsou ale vztahy na mrtvém bodě. Po arabském jaru a nadějích na demokratizaci se blíží zima, a Obama tudíž kladl důraz na energetickou nezávislost Spojených států. Hlavní výzva či rival do budoucna pro USA je Čína. Obama říká: musíme ji přimět obchodovat podle dohodnutých pravidel.
Téměř ve všem měli Obama i Romney podobnou diagnózu a vlastně nabízeli podobná řešení. Romney kritizoval bezpečnostní selhání při obraně velvyslance Stevense zavražděného v Benghází, ale nenavrhoval, aby někam (do Sýrie) poslali vojsko. Volil také tvrdší slova vůči Číně (hned první den označil Čínu za měnového manipulátora!) a hovořil o nutnosti vymanit se ze zadluženosti vůči nastupující nové supervelmoci. Hlavní závěr ale je, že Obama neprovedl v zahraniční politice tak radikální změnu, jak mnozí jeho stoupenci čekali, a že Romney nenabízí v podstatě odlišná řešení od těch, která známe od Obamy. I to je důležité zjištění pro ty, co za oceánem sledují s rozpaky či obavami finiš americké kampaně.
