Čím dál častěji se v souvislosti se situací v Řecku a s volbami ve Velké Británii, kde již více než deset let žijete a přednášíte na univerzitě, hovoří o existenciální krizi Evropské unie. Sdílíte tento názor?
Dnešní Evropská unie je obětí vlastního historického úspěchu. Projekt evropské integrace byl vždy spojen nejen s ekonomickou prosperitou a sjednocováním práva nebo administrativní regulace, ale také s přesvědčením, že jen demokratické země dokážou spolupracovat a prosazovat své politické hodnoty a zájmy i nad rámec národního státu. Přes dlouhodobý odpor mnoha britských i francouzských politiků včetně prezidenta de Gaulla se tak nakonec v 70. letech podařilo přesvědčit o užitečnosti integrace i občany Spojeného království. V 80. letech se tento demokratický nadnárodní étos posílil přijetím Řecka, Španělska a Portugalska, což všechno byly v té době post-diktátorské země budující demokracii.
Jiří Přibáň
Profesor právní filozofie a sociologie na Cardiff University ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih publikovaných v češtině a angličtině, jako například Obrana ústavnosti (2014), Tyranizovaná spravedlnost (kniha rozhovorů s Karlem Hvížďalou, 2013), Právní symbolismus (2007), Jací můžeme být? (2004) nebo Disidenti práva (2001). Kromě jiného se věnuje i filozofii umění a publikoval Obrazy české postmoderny (2011) a Pod čarou umění (2008).
To je sice pravda, ale také to byly země s tržním hospodářstvím…
Proto až pád komunismu v roce 1989 posílil představu, že nyní se Evropské společenství musí integrovat mnohem radikálněji nejen ekonomicky, ale především politicky. Společná měna byla jen součástí těchto euro-federalistických představ. Vzpomeňme si jen na hesla z 90. let, například „Rozšíření je prohloubení“ atp. Podle nich se celý proces měl završit sjednocením kdysi rozděleného kontinentu tak, že se přijmou postkomunistické demokracie, a současně s tím i ústava, která by byla nadřazena právním řádům členských zemí EU a podle níž by vznikly politické instituce blízké federálnímu státu. Někteří politici byli doslova posedlí budováním evropského státu bez toho, že by vůbec uznali riziko, že i takový stát se může změnit v despocii a že demokracie na úrovni členských zemí neznamená automaticky i demokracii na evropské úrovni. Před dvaceti lety postihla Evropskou unii, opojenou takovým úspěchem, ztráta politického realismu, za kterou dnes například tvrdě platí nejen Řecko, ale celé jižní křídlo eurozóny.
Protože ignorovala připomínky ekonomů, kteří na tyto problémy upozorňovali dávno…
Ano, euro-krize je klasická ukázka toho, jak politické nadšení zcela přehlušilo realistické výtky, které již v době přijetí eura poukazovaly na to, že bez fiskální unie povede společná měna jen k prohlubování hospodářských asymetrií. A následně i ke krizi. Nezapomínejme ale, že Řecko i Spojené království jsou v EU výjimečné případy, a ne typické příklady současné krize Unie. V krizi se ocitly zrovna tak Irsko, Lotyšsko nebo Portugalsko, ale jen řecká krize dnes bezprostředně ohrožuje rozpad eurozóny, protože v Řecku nefungují nejen ekonomické, ale především politické instituce včetně byrokratického aparátu. Sevření hospodářskou politikou úspor, kterou všem členům eurozóny diktují Evropská centrální banka společně s Evropskou komisí pod taktovkou německých ekonomů a politiků, v případě Řecka způsobilo nejen sociální krizi, ale doslova kolaps ohrožující vedle ekonomických i geopolitické zájmy EU. Spojené království je opačný případ. Přístup Britů k Unii byl tradičně konzervativní a založený na principu ekonomické výhodnosti. Dnes nejsou ekonomické výhody tak viditelné, zatímco politické a sociální náklady na evropskou integraci připadají občanům Spojeného království stále vyšší, a proto se k dnešní Unii staví tak negativně.
Někteří politici byli doslova posedlí budováním evropského státu bez toho, že by vůbec uznali riziko, že i takový stát se může změnit v despocii a že demokracie na úrovni členských zemí neznamená automaticky i demokracii na evropské úrovni.
Rusko se evidentně snaží znovu prosadit jako velmoc, bez které se nebude moci nic rozhodovat. Domníváte se, že je možné v XXI. století se prosadit jako důležitá mocnost jen díky své velikosti a silné armádě s atomovými zbraněmi? Není tento koncept, založený ještě navíc na mobilizaci davu, zastaralý?
V Rusku především neexistuje tržní ekonomika, ale tradiční systém přerozdělování zisku z prodeje nerostného bohatství a přírodních surovin, který je úzce provázaný se systémem politické moci, jejími elitami a loajalitou. Díky vysokým cenám ropy Rusko mohlo v posledním desetiletí radikálně zvýšit náklady na přezbrojení armády, ale i tak jsou jeho výdaje zhruba osminové ve srovnání s výdaji Spojených států a poloviční ve srovnání s Čínou. Jsme tak spíš svědky návratu Ruska na geopolitickou mapu světa, jehož součástí je například i nebezpečné přehodnocení Evropské unie z ekonomického konkurenta, s nímž lze současně spolupracovat, na politického a vojenského nepřítele. Tento návrat strategické geopolitiky do globálního světa a oživení pojmu nepřítele v mezinárodní politice je nesmírně nebezpečný a ukrajinská krize je jen jedním z mnoha příkladů této proměny. Podívejme se například i na chování Číny v Jihočínském moři, ze kterého jsou znepokojené všechny země tohoto regionu. Mapy světa, tak jako v minulosti imperiálně rozděleného, neznačí jen obchodní cesty, ale především místa imperiálních zájmů a expanze. Jestliže globální společnost byla dosud typická tím, že v ní čas byl mnohem důležitější než místo, tak tento návrat imperiální geografie a vojenské expanze pro ni představuje zvláštní nejistotu a riziko.
Ale přesto to zatím Rusku vychází: bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg řekl, že Minsk I. a II. byl jen žádané razítko a potvrzení dalšího záboru ukrajinského území… Pak bude Minsk III., Minsk IV., Minsk V. atd., až ta čára bude stejná s polsko-ukrajinskou hranicí. Teprve pak bude pro Rusko Ukrajina vyřešená…
Před čtyřmi sty lety přišel nizozemský právník a filozof Hugo Grotius s představou mezinárodního společenství, ve kterém se státy řídí nejen vlastní uvážlivostí a zájmy, ale především podle právních norem. Grotius tehdy reagoval současně na třicetiletou válku zuřící v Evropě, i na potřebu regulovat námořní obchod a zamezit násilí na mořích i nově objevovaných pevninách. V mezinárodní politice se tento základní posun v myšlení a představách označuje jako tzv. grotiovský obrat, po němž státní suverenita již neznamená libovůli, ale především právní a morální závazek. Na důležitosti tohoto obratu nic nemění ani skutečnost, že moderní dějiny jsou plné porušování mezinárodních dohod a principů. Primitivní redukce mezinárodních vztahů na spor práva a síly zpravidla vede jen k cynickému obviňování jedné či druhé strany z porušování norem mezinárodního práva a hrubým analogiím. Myslím, že ruské vojenské akce na Krymu nebo předtím v Gruzii či Podněstří znamenají především ztrátu dalšího grotiovského obratu, jaký mohlo mezinárodní společenství provést po konci studené války a rozpadu bipolárního světa.
Po roce 1989 to krátce vypadalo tak, že mezinárodní instituce jako OSN nebo OBSE a s nimi i normy a principy mezinárodního práva mohou utvářet nově vznikající globální politické společenství…
Jistěže součástí této změny je i oživení kontroverzního konceptu tzv. humanitární intervence, která může maskovat politický cynismus, ale i tento pojem má své ukotvení a ospravedlnění v mezinárodním právu. Na ruském postoji však zaráží, že ho mezinárodněprávní argumentace vůbec nezajímá a stejně tak ho nezajímají vlastní mezinárodní právní nebo politické závazky. Anexe Krymu a vyslání vojsk do bojů na východní Ukrajině totiž není jen porušením ukrajinské suverenity a územní integrity, ale i flagrantním porušením vlastního závazku Ruska zaručit bezpečnost a politickou nezávislost Ukrajiny, jak mu ji ukládala politická dohoda známá jako Budapešťské memorandum o bezpečnostních zárukách z prosince 1994. Rusko jasně dává najevo, že politické dohody a právní závazky pro něj nemají žádný význam. Kromě jiného je to ale i nebezpečný precedens pro ostatní státy, aby se za žádnou cenu nikdy nevzdaly jaderných zbraní, které mají k dispozici. Dopad ruského postoje není tedy ani zdaleka jen evropský, ale doslova globální. Stačí se podívat na současný vývoj na Blízkém východě nebo vleklou krizi na Korejském poloostrově.
Vlastně se Rusko chová stejně jako na konci druhé světové války, kdy rovněž nedodrželo dohody z Jalty a vědělo, že Západ novou válku nevyvolá!
Ti, kdo ruský postoj omlouvají poukazem na to, že i ostatní státy mezinárodní právo porušují, se dopouštějí základní argumentační chyby, podle které každé porušení právní normy zpochybňuje smysl práva jako takového. Jak ale víme, fungování práva nebo morálky či jakéhokoli jiného normativního systému není otázkou „buď, anebo“, ale vždy otázkou míry a přiměřenosti. Když někdo právní normy porušuje, ještě to neznamená, že tyto normy nemají smysl, a proto neplatí a porušovat je mohou všichni. Každá norma je kontrafaktická, jak nás učí deontologie (směr filozofické etiky, který soudí, že člověk se má rozhodovat a jednat podle pevných zásad povinnosti, pozn. red.). Omlouvat tedy anexi Krymu například humanitární intervencí v Kosovu je pochopitelně velmi hrubou analogií, která je nepřijatelná i pro mnoho z těch, kdo svého času intervenci NATO v Kosovu kritizovali. V globální společnosti nesmíme připustit, aby se politika redukovala na vztah mocností v post-bipolárním světě, ve kterém by si každá z nich mohla určovat své strategické zájmy v jiných suverénních zemích. Otázka přece nestojí tak, zda můžeme současné ruské intervence omlouvat tím, že Západ si mezinárodní právo přizpůsobuje ke svým potřebám. Mezinárodní právo se musí stát základem globální politické společnosti, protože jinak nám hrozí opětovný pád do permanentně krizové situace a s ní spojených válek. A současná ukrajinská krize je přesně tou krizí, jaká hrozí negací samotného pojmu práva v mezinárodních vztazích. Není tedy hrozbou jen pro Evropskou unii, ale pro globální společenství států a občanů v nich žijících.
Někdejší evropský komisař pro rozšíření EU Štefan Füle dokonce tvrdí, že intervence na Ukrajině je pro Rusko prostředek, jak se stát stejnou mocností jako USA, a proto bude požadovat otevření některých podepsaných smluv o odzbrojení a omezení jaderných zbraní. Nemáte z toho obavy zvlášť za situace, kdy se EU není schopná dohodnout ani na společném postoji k sankcím vůči Rusku? Miloš Zeman dokonce apeluje na zrušení sankcí do konce roku. A po roce se už ani o anexi Krymu moc nehovoří…
Vyjednávat se dá z různých pozic – z pozice síly, vyššího principu nebo skupinových zájmů, ale především musíte vědět, co chcete vyjednat a jaké vztahy chcete mít s blízkými i vzdálenými sousedy v této globální vesnici zemí a jejich občanů. Změna politického kódu, ve které najednou Evropská unie představuje pro Putina nepřítele, ba dokonce civilizační hrozbu kvůli uvolněným mravům a konzumnímu způsobu života, by nás měla varovat. Na východě od hranic EU existuje režim, který je nejen autoritářský, ale současně stále trpí mesiášským komplexem a chce Evropu zachraňovat před tím, co ji ve skutečnosti činí jedinečnou, totiž před otevřeností, tolerancí a rozmanitostí. Začíná to útokem na nezávislé umělce, pokračuje to otevřeným bojem proti menšinám a nyní už jde přímo o kulturní boj proti dekadenci v rozpadající se Evropě. Stačí si přečíst Dostojevského Zápisky z podzemí, aby člověk viděl, jak hluboce zakořeněná je v ruské společnosti a dějinách tato představa o dekadentním Západu.
V této souvislosti se hovoří o plánu Vladimira Putina vytvořit jakousi Radu bezpečnosti Evropy, v níž by Rusko mělo právo veta… Vlastně chce po vzoru Organizace spojených národů (založené 25. dubna 1945), která má orgán Rady bezpečnosti, založit něco podobného v Evropě a tím ji ovládat. Anexe Krymu a intervence na Ukrajině jsou jen akce, které mu mají pomoci něčeho takového dosáhnout.
Unie samozřejmě nemůže na agresivní výboje reagovat rychle, protože to není stát s jasně definovanou a jednotnou zahraniční politikou. Všimněme si ale, že navzdory různým a mnohdy protichůdným zájmům jednotlivých zemí, jako je Polsko, Německo, Británie nebo Francie či Finsko, nakonec EU dospěla k sankční politice, která společně se změnou na globálním trhu ropy způsobuje Rusku značné ekonomické potíže. Rusko se snaží rozbít evropské politické struktury podporou extremistických stran a taktickým získáváním některých zemí pro své vlastní politické a ekonomické cíle, jako například Maďarsko, Rakousko nebo Řecko, ale tyto kroky jsou v konečném důsledku spíš projevy slabosti než síly. Jiné bezpečnostní uspořádání Evropy, ve kterém by Rusko mělo právo veta, nepřichází v úvahu, a i eskalace vojenského násilí a provokací má své meze. Rusko si dobře uvědomuje, že nemá ekonomický potenciál na to, aby vedlo hybridní války v sousedních zemích, ale pravděpodobně si jeho politici neuvědomují, že celková militarizace a fanatizace ruské společnosti nakonec bude destabilizovat především jeho politický systém. Teprve až i samotné Rusko pochopí, že největší nebezpečí pro něj nepředstavují sousední demokratické země, ale vnitřní politický vývoj, přestane platit ono Masarykovo spojení „Rusko a Evropa“ a budeme moci hovořit o „evropském Rusku“.
Stačí si přečíst Dostojevského Zápisky z podzemí, aby člověk viděl, jak hluboce zakořeněná je v ruské společnosti a dějinách představa o dekadentním Západu.
Někteří politici na Západě tvrdí, že si můžeme za tento vývoj do jisté míry sami, když Evropa a Spojené státy nepočítaly s reakcí frustrovaného Ruska a dovolily, aby se mohlo Rusko cítit ponížené. Upozorňují na to, že právě z podobných důvodů po první světové válce se vrhl do válečného dobrodružství i Hitler...
Pocitům v politice bych nepřikládal větší význam, takže jestli se společnost cítí ponížená a frustrovaná, ještě neznamená, že se začne chovat agresivně vůči sousedním zemím. Vůči takovým historickým analogiím bych byl také velmi obezřetný. Myslím, že srovnání s nacistickým Německem pokulhávají z mnoha důvodů a jsou podle mě spíš projevem ledabylosti, s jakou dnes zacházíme s pojmy jako fašismus, nacismus, stalinismus nebo hitlerismus. Taková ledabylá srovnání jsou vlastně obráceným obrazem putinovské propagandy, která se snaží převyprávět intervenci na Ukrajině a anexi Krymu jako boj proti fašismu. Putinovské Rusko především postrádá ideologii i totalitní politické ambice a současně nedokáže hospodářství mobilizovat tak, jako to dokázal svého času hitlerovský režim. Navíc post-sovětské Rusko neplatilo žádné reparace, ale naopak dostávalo štědrou finanční podporu a ekonomickou pomoc od Německa a dalších evropských zemí v době ekonomického kolapsu v první polovině 90. let. Těžko vinit tehdejší Evropskou unii z toho, že tyto zdroje se v Jelcinově Rusku okamžitě rozkradly a re-exportovaly na Západ. Vinit z post-sovětského chaosu a anarchie Západ by předpokládalo, že tehdejší Rusko nemělo svou vládu a ocitlo se v pozici jakési vnějšně spravované kolonie, což pochopitelně neodpovídá dobové skutečnosti. Nelze takto politicky zjednodušovat různé formy post-komunistické ekonomické a sociální transformace. Podívejte se na ty rozdíly v post-sovětských zemích – vedle Estonska blížícího se skandinávským zemím tu máte autoritářské Rusko nebo Kazachstán s jejich smíšeným hospodářstvím nebo již zmiňovanou Ukrajinu v ekonomickém a sociálním kolapsu, který je nyní udržovaný i díky ozbrojenému konfliktu na východě a ruské intervenci.
Přes tento vámi popisovaný hospodářský chaos jde z Ruska strach. Karel Schwarzenberg mi na začátku roku 2015 řekl, že poprvé v životě má pocit, že český stát nemusí toto století přežít. Profesor Michal Kraus, který přednáší politologii v USA, mi zase řekl, že podruhé se sami dobrovolně přiřazujeme do sféry vlivu Ruska. Myslíte, že se skutečně můžeme opět dostat do područí Moskvy?
To záleží především na nás a naší politické reprezentaci, ale také na tom, jak se podaří vyřešit současnou krizi ve vztazích mezi Evropskou unií a Ruskem. Málokdo si totiž uvědomuje, že v posledním čtvrtstoletí prožíváme nevídaný historický luxus, kdy naši státnost bezprostředně neohrožuje žádná sousední země a politický vývoj i demokratická kultura spočívají výhradně v našich občanských dovednostech, ctnostech i neřestech. Pokud Rusko nakonec pochopí, že velikost a politická síla Evropské unie neznamená nutně zmenšení a oslabení ruského státu, bude zcela zbytečné hovořit o geopolitických sférách vlivu a termíny jako „područí“ ztratí význam v evropské politice. Bohužel, tato jednoduchá úvaha v současnosti vypadá spíš jako utopie, protože namísto evropeizace Ruska jsme v některých zemích svědky rusifikace Evropy. To, že na našem kontinentu stále přetrvává tradiční bipolarita „Rusko a Evropa“, je smutný důsledek prohry nejen ruských, ale i evropských demokratů. Rusko se nemůže stát součástí Evropské unie, ale o to víc je třeba usilovat o evropské Rusko, jehož politici namísto svalů a odhalené hrudi budou nabízet ruku ke vzájemné spolupráci.
Druhou část rozhovoru s Jiřím Přibáněm přineseme v neděli 17. května.
