Na konci února jdou Slováci k volbám a nikdo nepochybuje, že se hraje o osud země. V kulisách soudního procesu s vrahy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové se vládní Směr snaží udržet u moci. Středopravé strany doufají, že se to nepodaří. A málokdo už by vsadil na to, že nezazáří extremista Marian Kotleba.
Socioložka a někdejší slovenská premiérka Iveta Radičová v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč od Směru nelze čekat žádnou změnu, proč se nespojila slovenská demokratická scéna, proč teď Slovensko prochází tragickým obdobím a proč Česko i zbytek Evropy svádí boj s beznadějí a nejistotou.
Paní profesorko, čím více jsem toho o Slovensku v poslední době četl, tím méně se mi dařilo chápat, co se to nyní u vás před parlamentními volbami vlastně děje. Tak se vás na to nejdříve ptám jako socioložky.
Můžu nabídnout jen hypotézu, na víc si netroufám. A to ze dvou důvodů. Jedním je obrovský nárůst zprostředkované komunikace, hlavně na sociálních sítích. Víme jen velmi málo o tom, proč tam ta která témata dominují a zda jsou také tak důležitá pro lidi v reálném životě.
Druhým důvodem je emoce. Ta je přítomna v politice vždy, ale po otřesné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové na Slovensku zcela dominuje. A předvídat emoci je skoro nemožné.
Takže spojíte-li vliv zprostředkované komunikace a silné emoce…
… mám obraz současného Slovenska?
Přesně tak. A proto se tady u nás před volbami tak málo mluví o tom, co je ve skutečnosti podle mého rozhodující. Totiž o sociální a ekonomické situaci lidí. Slovensko je rozpolcené - reálně tady máme dva různé trhy práce. Od roku 2012 se navíc v tomto ohledu prohlubují regionální rozdíly, odchylky od průměru se zvětšují. A míra nejistoty na trhu práce v kombinaci s mírou nejistoty ve sféře hodnotové, kulturní či bezpečnostní vytvářejí silnou touhu po nějakém pevném bodě.
Teď začínám chápat všechna ta razantní billboardová hesla, která jsem tady v Bratislavě cestou k vám viděl.
Ta potřeba najít pevný bod je opravdu silná. A lidé nevyhodnocují, jestli takové opory mohou opravdu reálně dosáhnout, ale jak lákavý je její příslib.
Politika se dostává do ústraní, do popředí vystupuje boj o moc. A ten se řídí veřejným míněním. Politici to samozřejmě vědí, sami proto často vymýšlejí podružný problém, který pak mohou rázně vyřešit. Co na tom, že se skutečnými problémy, které tuto zemi sužují, to nemá mnoho společného.
Zeptám se vás už jako bývalé předsedkyně vlády. Pomohou to, o čem mluvíte, nějak vyřešit nadcházející parlamentní volby? Je možné slovenskou společnost zase spojit?
Kdo vyhraje, se opravdu neodvažuji tipovat. A chci zdůraznit, že společnost je přirozeně různorodá, a je tedy v pořádku, že máme i různorodou politickou nabídku. Ale různorodost je něco jiného než rozbíjení. Pokud využíváte různorodosti k vytváření znepřátelených táborů, je to velký problém. A to nyní mocní na Slovensku bohužel dělají.
Slovensko je s výjimkou vašeho dvouletého premiérství už skoro půl druhé dekády v rukou Roberta Fica. Nyní to ale vypadá, že jeho Směr poprvé výrazně ztrácí. Co způsobilo ten zlom? Dva roky stará vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, která se nyní dostala k soudu?
Tady směšujete dvě věci. Jedna je přirozená - po třech volebních vítězstvích musí na vládní stranu prostě dolehnout vyčerpání. Jen za komunismu se nemohl generální tajemník vyčerpat, protože ideologie byla pořád stejná. V demokracii se ale každá ideologie a její reprezentanti opotřebují a je to přirozené.
K tomu se ovšem na Slovensku přidává opravdu radikální situace, kdy společnost důrazně žádá řešení čtyř naléhavých výzev.
Tipuji trest pro vrahy a mafii. Co dále?
Spravedlnost a právní stát jsou skutečně tím nejakutnějším. V tomto ohledu už je nejvyšší čas na katarzi.
Ale přítomna jsou i další napětí. Nepodceňujme například to sociální a ekonomické, které Slovenskem zmítá a které už jsem zmínila. Velká nespokojenost panuje také s veřejnými službami, speciálně se zdravotnictvím a školstvím. A čtvrtý problém je stárnutí a demografie. S čímž zase souvisí rodinná politika.
Problém je, že před volbami se politici většině těchto témat vyhýbají. Vražda je donutila mluvit jen o tom prvním - tedy o právním státě a spravedlnosti.
Připomeňme, že "případ Kuciak" se dotýká i vás. U soudu jste byla svědčit kvůli roli Dobroslava Trnky, proti jehož kandidatuře na generálního prokurátora jste hodně bojovala. "Kdybychom to tehdy vyhráli, Janko Kuciak s Martinou by ještě žili," prohlásila jste.
Jsem si tím jistá. Hned od roku 2010 jsem jako premiérka byla obklopena politickými intrikami, aby prokurátor Trnka pokračoval. Deset měsíců jsem bojovala a ten souboj ustála hodnotově i politicky. Podařilo se nám zvolit novým generálním prokurátorem doktora Čentéše. Jenže tehdejší prezident Gašparovič ho nejmenoval. O tři roky později sice Ústavní soud konstatoval, že tím porušil ústavu, věci už to ale nezměnilo.
Robert Fico v roce 2018 podal demisi, ale celkem úspěšně jej nahradil spolustraník Peter Pellegrini. Někde jsem četl Ficovo vyjádření, že mu ta vynucená změna nakonec sedla jako "riť na šerbel". Může mu populární Pellegrini nakonec ještě pomoci udržet se u moci?
Možné to je. Tím, že Fico odstoupil z funkce premiéra, zachránil pozici Směru. Zároveň ale ta strana vstupuje do kampaně s heslem "Zodpovědná změna", takže jakoby kritizuje sama sebe. V reálu ovšem samozřejmě nic měnit nechce. A když, pak nanejvýš kosmeticky.
Ficovu osobnost už za ty roky zná kdekdo, ale kdo je vlastně pan Pellegrini?
Znám ho ještě z časů poslancování, tedy z dob, kdy začínal. Je spoluautorem politiky Směru. Té, která předloni skončila obří krizí. A pan Pellegrini se od té doby snaží tvářit, jako by do Směru vstoupil teprve nedávno…
Hodně občanských středopravých stran se těšilo, že získají Ficovy voliče, až Směr začne padat. Ale ono to vypadá, že spíše odcházejí ke Kotlebovým fašistům z LSNS. Jak je to možné? To je ta frustrace na Slovensku tak velká?
Dávno už nemáme opozici, která by dokázala být vládě silnou protiváhou. Vedle demokratických stran ji tvoří například také LSNS nebo novotvar Jsme rodina. Je tedy chybou si myslet, že odtečou-li hlasy od koalice, automaticky skončí u demokratické opozice. Jak dnes můžeme vidět, namířeno mají z velké části jinam.
Ta otázka je vlastně důležitá i pro Česko. Také naše demokratická opozice se těší, až hnutí ANO začne ztrácet voliče. Ale nikde není řečeno, že ti si pak nevyberou extrém…
Bezmocný, beznadějný, rozhněvaný volič nebude volit někoho, kdo byl možná v opozici, ale nějak se podílel na chodu věcí veřejných. Tak to je.
Proč je vlastně na Slovensku opozice tak roztříštěná?
Protože odhodlat se ke spojování je nesmírně těžké. A protože naši dnešní situaci nelze srovnávat s rokem 1998, kdy vznikl jednotný protimečiarovský blok…
… ale můžeme to porovnávat třeba s předvečerem parlamentních voleb 2010, kdy jste věděla, že Směr neporazíte, ale že můžete být stejně premiérkou ve vládě více středopravých stran, což se nakonec podařilo.
Ale to jsme se právě nespojovali do společné předvolební koalice. Rok 1998 prostě není možné opakovat, nyní v opozici máte i kotlebovce a další, se kterými se spojit nejde. Totálně se liší i ekonomická situace. Nekolabují banky, nemáme dvacetiprocentní nezaměstnanost. Dnes je lidí bez práce méně něž pět procent a zažíváme hospodářský růst.
Společnému postupu krom toho brání ještě další překážka: dnes prakticky každý lídr čelí nějaké osobní protikampani, jedno zda reálné, či smyšlené.
Takže jinými slovy: dohoda být ani nemohla.
Já jen realisticky říkám, že to nebyla příliš reálná možnost. A navíc když na něco příliš tlačíte, většinou to není funkční.
Vy jste se v roce 2010 těšila velké popularitě i mezi těmi, kdo vaši stranu SDKÚ nevolili. Je dnes v podobné situaci Andrej Kiska nebo některý další z opozičních lídrů? Překvapilo mě, že když si Slováci mají vybrat premiéra, většina jich mluví o Pellegrinim.
Jednoduchá odpověď by zněla, že nám tady chybí lídr. Pokud stojíte o nějakou složitější, nabízím tuto: už před časem na Slovensku vznikla nová kategorie rozhněvaných politiků. Málokdo - snad nyní prezidentka Zuzana Čaputová a neskromně dodám i sebe - se pokusil o jiný styl. Slušný, hodnotově konfrontační, ale osobně neútočný. Před parlamentními volbami se tady ale strany vždy snaží udržet razantními výroky jádra svých voličů a to je pak těžké. Poptávka po slušném vystupování tu ale nepochybně je.
Jenže ono to pak vypadá, že tuto poptávku uspokojuje paradoxně premiér Pellegrini v roli hodného policajta, zatímco Robert Fico obstarává toho druhého, zlého.
Ano. S tím bohužel souhlasím.
Zmínila jste, že slovenské politice chybí dobrý program. Když jsem se ale díval, co liberálové ze strany Svoboda a Solidarita nabízejí voličům, našel jsem jakýchsi tisíc bodů. U Andreje Kisky pak 900 opatření. Proti tomu Fico opakuje: 13. důchod, 13. rodinný přídavek a penále pro lékaře odcházející do zahraničí. Je jasné, co bude víc působit…
Volební úspěch na Slovensku vždy stojí na třech pilířích: sociálním, národním a křesťanském. Zůstává otázka, jak především ten sociální konkrétně utvoříte. Nikdy nemůže fungovat, že jen něco někomu přidáte. Trvám na tom, že takové nekoncepční přerozdělování není spravedlivé. Někomu přidat euro a někomu ne, to hned vytváříte závist.
Potřebujeme koncepční řešení. A především máme naléhavou povinnost zreformovat důchody. Plán na něco takového ovšem zatím nenabízí nikdo.
Teď se úplně bojím zeptat. I kdyby početně vycházelo, že se středopravé opozici podaří sestavit vládu, přinese to Slovensku potřebné reformy?
Tady mám problém se odstřihnout od své zkušenosti premiérky různorodé koalice, která se nakonec rozpadla. Pokud by nyní zase vznikla takto pestrá vládní sestava, neočekávám žádné hluboké reformy. Za prvé by už nyní musely být změny připraveny do detailu. A to nejsou. Nejde začínat, až když si sednete za vládní stůl. A za druhé pak musíte přesvědčit partnery, aby s vámi nesli náklady, protože bez nákladů se reformy také dělat nedají. Speciálně ne ty důchodové.
Něco vám řeknu: vy třeba máte důchodovou komisi. Nechávám stranou, co z její práce nakonec reálně vznikne, ale máte na stole alespoň nějaké scénáře. My nemáme nic. Ani u důchodů, ani u ostatních zásadních věcí.
Už jsme několikrát zmiňovali vaši premiérskou kariéru, která předčasně skončila v roce 2012. Od té doby jste měla spoustu nabídek kandidovat v prezidentských či parlamentních volbách. Proč jste nepřijala třeba tu, kterou vám teď dal Andrej Kiska?
Tím důvodem je právě moje zkušenost z vedení různorodé koalice. Jak říká klasik: Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastným.
Připomenu, že jste byla první ženou, která v prezidentské volbě postoupila do druhého kola. A to v roce 2009. Jak se vám líbí styl, který nyní zvolila první slovenská prezidentka Zuzana Čaputová?
Je hodnotově autentická a to se od prezidenta očekává. Dělá si oponenty, ale ne nepřátele a tak to má být. Možná bych jen měla osobní varování, aby se nechtěla stát matkou, která obejme úplně všechny. I děti, které zaslouží spíše na zadek.
Tak co tedy říkáte na její proslov, že by nejmenovala trestně stíhaného, což je momentálně pan Kiska, ale zároveň by nechala sestavovat vládu třeba i kotlebovce, byť Kotleba má také problém se zákonem?
Respektuji vždy politickou pozici, pokud je konzistentní. Takže pokud respektuji vůli lidu u jednoho kandidáta, měla bych ji respektovat i u jiného. A nemělo by se mi stát, že se dostanu do hypotetických výroků, že trestně stíhaného Kisku nejmenuji, ale už obviněného Kotlebu případně ano. To není vyvážené. Navíc je to vstup do volební kampaně.
Probíráme pořád, co Slováci soudí sami o sobě, ale co si myslí o Češích? Proměňuje se to nějak?
Vztahy jsou nepochybně velmi dobré…
… to začínáte jak každý český a slovenský politik. Ale nesvírá oba národy i nyní takový dost podobný strach z nejisté budoucnosti?
Nechci vám kazit česko-slovenský příběh, ale to strašidlo bezmoci, beznaděje a nejistoty se plouží celou Evropou. To opravdu není slovenská či česká specialita.
Hodně jezdím po evropských zemích, zažívám to a vidím to. Bezmoc, beznaděj a nejistota plodí hněv a ten je živnou půdou pro extremismy a nacionalismy. Od Le Penové ve Francii přes AfD v Německu se dostanete až do Česka či na Slovensko.
Rozdíl je jen v tom, zda se tyto síly stanou hlavním proudem vládní politiky. V Maďarsku i v Polsku se ten souboj už odehrál. A my ho nyní budeme svádět v únoru.
Dojde na takto vyhraněný souboj i v Česku?
Už ho svádíte. Přeji vám, abyste nemuseli zažít tragédii jako my, která byla důsledkem selhání státu, jeho bezpečnostních složek a nefunkční prokuratury, policie i justice. Slovensko dospělo do stadia rozvratu důvěry ve své základní demokratické instituce. A to vám opravdu nepřeji.
Iveta Radičová (1956)
Kdyby chtěla, od března bude zase slovenskou poslankyní. Nabídek na opětovný vstup do politiky Iveta Radičová dostává stále dost a před aktuálními parlamentními volbami to nebylo jinak.
Vystudovaná socioložka se v roce 1990 stala členkou Veřejnosti proti násilí, pomáhala zakládat i slovenskou odbočku ODS.
V roce 2005 se stala ministryní práce ve vládě Mikuláše Dzurindy. O čtyři roky později kandidovala na prezidentskou funkci, prohrála v druhém kole. V roce 2010 se stala premiérkou, o dva roky později její vláda padla.
Stáhla se z politiky a vrátila se do akademické sféry. Dnes je Iveta Radičová děkankou Fakulty masmédií na Panevropské vysoké škole v Bratislavě.
