V prvním kole prezidentských voleb 24. dubna zvítězil s 36,4 procenta hlasů, alespoň pro nás v České republice překvapivě, kandidát Svobodné strany Norbert Hofer, s náskokem skoro 14 procentních bodů nad nezávislým kandidátem Alexanderem Van der Bellenem. Průzkum agentury Gallup přitom 13. dubna předpovídal vítězství panu Bellenovi s 26 procenty a panu Hoferovi připisoval jen 24 procent. Jak si to vysvětlujete?
Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp
Nepoužíváte WhatsApp? Zjistěte více >>
Voličské proudy se dávají do pohybu, a to nejen v Rakousku. V poslední době třeba v Itálii nebo ve Španělsku slavily úspěchy nové strany, které byly ještě donedávna neznámé. Republikánské primárky vyhrál Donald Trump, který se prezentuje jako bojovník proti stávajícímu establishmentu. Právě nové strany nebo noví kandidáti jsou noční můrou pro průzkumy veřejného mínění. Nejsou s nimi žádné zkušenosti a nevíme, jestli voliči jsou ochotní přiznat, že je budou volit. V Rakousku teď totálně selhali kandidáti obou vládních stran, čili sociální demokracie (SPÖ) a lidovců (ÖVP). Do poslední chvíle před prvním kolem nebylo jasné, jestli mohou úspěšně aktivovat svůj mobilizační potenciál, třeba přes stranickou infrastrukturu, odborové organizace atd. Ukázalo se, že nikoliv. Vyhrál tedy Norbert Hofer z pravicově-populistické Strany svobodných (FPÖ). Z jeho volebních hesel je zřejmé, že jeden z hlavních motivů jeho kampaně byl strach z uprchlické krize.
A nemáte obavy, že příklon k populistům, kteří vítězí do značné míry protiimigrační rétorikou, od Spojených států až po Rakousko, může změnit politickou mapu naší civilizace směrem k autoritativním režimům?
Samozřejmě. Mimo jiné mě při tom zneklidňuje role nových médií. Původně se s nimi spojily určité naděje na demokratizaci politické komunikace. Teď se ukázalo, že princip otevřeného diskursu může být slabší než princip vyhledávání pouze těch informací, které potvrzují vlastní názory. Částečně se o to uživatelé starají sami, částečně to pro ně dělají algoritmy sociálních sítí. Nakonec právě příznivci nejabsurdnějších spikleneckých teorií si myslí, že jsou obzvlášť dobře informovaní, zatímco seriózní analýzy mají za dezinformaci. A tam, kde se vůbec ještě diskutuje, panuje často verbální brutalita, která by v bezprostřední komunikaci neměla co dělat. Pokud se v rámci takové komunikace tvoří čím dál víc i politické názory, znamená to obrovskou výzvu pro demokratickou kulturu.
Myslíte, že by se něco podobného mohlo stát třeba v Německu, jak jsem se dočetl v některých rakouských novinách?
V Německu nedávno ve třech zemských volbách slavila úspěchy poměrně nová pravicově-populistická strana Alternativa pro Německo (AfD). Myslím, že to byla jen otázka času. V Rakousku ten trend vlastně začal už před třiceti lety, když v roce 1986 na sjezdu Svobodných v Innsbrucku převzal stranu Jörg Haider. V Německu tomu bylo jinak. Zacházení s nacistickou minulostí tam fungovalo docela dobře, celá poválečná historie byla poznamenána značnou mírou geopolitické skromnosti velkého státu. K tomu ještě přišly ekonomické úspěchy a euforie kolem sjednocení Německa. V poslední době jsme tedy Německo znali jako silnou, sebevědomou a zároveň zdrženlivou zemi – podle mě už skoro ideální situace. Jenže každá situace je podle definice dočasná. Strach z uprchlické krize otevřel novou kapitolu i v Německu. Nicméně věřím, že v tak velké a rozmanité zemi s vysokou úrovní politických debat se příliš razantní vývoje konat nebudou.
Není za touto změnou neschopnost politiků vysvětlit, že chceme-li uchovat stávající demokratické systémy, budeme muset za to v době, kdy nás ohrožuje Rusko, teroristé, tzv. Islámský stát a miliony běženců, něco obětovat? Snaha postavit kolem Evropské unie čínskou zeď je přece evidentně krátkozraká…
Přesně tak. Právě globalizace je fenomén, který v mnoha lidech vyvolává obavy. Problém je v tom, že politická izolace nemůže být odpovědí. Pokud se globalizují ekonomika, kultura, komunikační technologie a kriminalita, nemůže být politika jen výsledkem debat kolem tzv. národních zájmů. Globálním výzvám mohou země EU nejlépe čelit spolu. Je nás víc než 500 milionů občanů Evropské unie. Z této perspektivy se některé obavy poněkud relativizují, včetně obav z těch, kteří k nám prchají před hrůzami války.
Někdy mě napadá, že za tento stav mohou stávající struktury politických stran, které preferují poslušné členy sekretariátů a nedovolí, aby se do čela dostaly skutečné osobnosti.
To mě někdy napadá také. Přesto bych ale byl opatrný. To, že člověk prošel stranickou kariérou, ještě neznamená, že není skutečnou osobností. A velké charisma není zárukou slušnosti a politické schopnosti. Možná máme příliš velké nároky. Politik má spravovat zemi, nemusí mít velké ego, za kterým třeba skrývá jen osobní zájmy. Ale je pravda, že musí být schopný dělat rozhodnutí a stát za svými názory. V našem komplexním světě je to asi stále těžší.
Vrátím se k výsledkům voleb: Zajímavé je, že na třetím místě se objevila jen s odstupem asi dvou procent nezávislá kandidátka Irmgard Grissová, právnička a bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu. Připomenu ještě, že obecný respekt si u Rakušanů získala jako šéfka vyšetřovací komise korupčního skandálu bankovního koncernu Hypo Alpe Adria. To si v Česku nedovedu představit, že by třeba Iva Brožová, která vyhrála všechny soudy nad prezidentem Klausem, se mohla takhle dobře umístit… Jak to vidíte vy, z Vídně?
Nebyl bych tak pesimistický. Paní Grissová dostala 19 procent hlasů. Je to dobrý výsledek, ale žádná senzace. V České republice se také často vyskytují zajímavé osobnosti a zajímavé debaty, které by podle mě klidně mohly vést k podobnému výsledku.
Koho máte na mysli?
Nechci nikomu doporučovat kandidaturu a už vůbec nechci doporučovat českým voličům, koho mají případně volit. Ale když jste se zmínil o soudnictví, napadlo mě, že vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová se prý těší docela velké popularitě – a to asi právě proto, že mezi politickými elitami nemá kamarády. Nejsem ale příznivec teorie, že nejlepšími kandidáty jsou automaticky nestraníci. Naopak mám trochu strach z koncepce „nepolitické politiky“. Platí to i pro představu, že stát se dá řídit jako firma. Stát prostě firmou není, má úplně jiné úkoly a úplně jinou odpovědnost vůči lidem. Myslím tedy, že i tradiční české strany by ve svých řadách mohly najít dobré kandidáty na prezidenta. Asi by o tom měly přemýšlet včas, a ne na poslední chvíli, jak se to zjevně stálo v Rakousku.
Proč propadli kandidáti nejsilnějších tradičních rakouských politických stran: odborář a sociální demokrat Rudolf Hundstorfer a šlechtic, právník a lidovec Andreas Khol?
Myslím, že to má dva důvody. Zaprvé, tradiční strany už delší dobu ztrácejí podporu. A jejich vláda udělala chybu, když velmi rychle otočila svou politiku v migrační krizi a začala uzavírat hranice, stavět ploty a zavádět právně sporné limity pro přijímání uprchlíků. To byl asi nepovedený signál. Voliči patrně volili toho, který tuto politiku sleduje už dávno, a ne strany, které se k tomu víceméně přidaly a nebyly ve svých názorech konzistentní. Zadruhé, problém byl ve výběru samotných kandidátů. Rudolf Hundstorfer a Andreas Khol reprezentují neoblíbené stranické struktury, navíc byli vnímáni trochu jako řešení z nouze. Lidovci dlouho počítali s tím, že jejich kandidátem bude dolnorakouský hejtman Erwin Pröll, ten však nakonec nominaci odmítl. A ani sociální demokracie neměla takového logického kandidáta jako byl kdysi Heinz Fischer, bývalý předseda parlamentu. Další předsedkyní parlamentu za SPÖ byla Barbara Prammer, která by také byla přicházela v úvahu jako prezidentka, ale v srpnu 2014 zemřela.
Myslíte, že má v druhém kole, které proběhne 22. května, větší šanci vyhrát pětačtyřicetiletý Hofer, nebo to bude tak, že nakonec se proti němu všichni spojí (tak jak si to jako myslí někteří Američané v případě Donalda Trumpa)?
Dokonce kdyby se proti Hoferovi spojily všechny ostatní strany, neznamenalo by to automaticky výhru Van der Bellena. Už výsledek prvního kola ukázal, že případné doporučení tradičních politických stran vůbec nemusí mít efekt. Spíš si myslím, že rozhodující by mohli být ti, kteří se prvního kola nezúčastnili a teď nechtějí, aby se Hofer stal prezidentem. Ale pro Van der Bellena to bude velmi těžké. Odstup mezi oběma kandidáty byl skoro 14 procentních bodů.
V prvním kole se zúčastnilo voleb bezmála sedmdesát procent voličů. Přijde jich 22. května víc, nebo míň?
Těžko říct. Asi budou voliči, kteří zůstanou doma, protože v druhém kole už nemají svého kandidáta. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby přišlo voličů dokonce víc. Atmosféra je docela vyhrocená.
Můžete popsat rozdíly v pravomocech českého prezidenta a rakouského prezidenta?
Zásadní rozdíl je asi v tom, že rakouský prezident může snadno odvolat vládu. Norbert Hofer už ve volebním boji několikrát říkal, že by to udělal, pokud vláda bude „špatně pracovat“. To dává samozřejmě velký prostor pro interpretaci a vyvolává různé obavy ohledně dalšího vývoje státu. Na druhé straně je velký rozdíl mezi Rakouskem a Českou republikou v tzv. reálné ústavě, čili v praxi. Například to, že prezident vetuje zákony, které se mu nelíbí, je v Rakousku vlastně neznámá věc. U nás hlava státu svým podpisem pouze potvrzuje, že zákon vznikl podle pravidel ústavy. Obsahové tahanice, které známe z České republiky a které mohou zpochybňovat parlamentarismus, tam – alespoň dosud – nehrají roli.
Co by se podle vás změnilo, pokud by zasedl na prezidentské křeslo Hofer? Co by mohl například podniknout pro to, aby byla vyřazena z provozu jaderná elektrárna v Temelíně, jak sliboval na předvolebních mítincích? Jak by se choval k EU, k sousedům a k Rusku? Nebo: Vyvolal by skutečně předčasné volby, jak sliboval?
Myslím, že v zahraniční politice by musel brzo uznat mantinely, které mu dá ústava. Například oznámil, že by se chtěl zúčastnit schůzí Evropské rady, což ale v Rakousku je v kompetenci vlády. Ani posuzování bezpečnosti Temelína není záležitostí prezidenta. Samozřejmě ale prezident zemi reprezentuje navenek, čili tvoří určitou atmosféru. Například vztahy s Ruskem jsou v tom zajímavé. Dobré vztahy s Moskvou chce i stávající prezident Fischer, ale zároveň zdůrazňuje, že Rakousko je loajálním členem EU a stojí za společnými rozhodnutími, čili i za sankcemi proti Rusku kvůli Ukrajině. To by Hofer mohl vidět jinak. Není tajemstvím, že Moskva má dobré vztahy s pravicovými euroskeptickými stranami v Evropské unii. FPÖ je jednou z nich.
Došlo by, kdyby Hofer zvítězil, k bližšímu spojení s Národní frontou Marine Le Penové ve Francii, s Wildersem v Holandsku, Ligou severu v Itálii a třeba i s Alternativou pro Německo?
K bližšímu spojení s těmi stranami by nemuselo dojít, ale vztahy, které mají už teď, by se odehrávaly na vyšší politické úrovni. Přece už po prvním kole dostal Hofer gratulace právě z toho směru.
A jak by vykonával svou funkci univerzitní profesor ekonomie Van der Bellen, který kandiduje jako nezávislý?
Dovedl bych si představit, že by pokračoval spíš v tradici Heinze Fischera. Ten je také takovou klidnou silou. Van der Bellen má svůj potenciál, což ukázal už v prvním kole. Je bývalým předsedou Zelených, kteří jsou spíš levicoví. Jako profesor a člověk spíš konzervativního rázu oslovuje lidí napříč politickým spektrem. Občas přemýšlí několik vteřin, než odpoví na otázku, což není v politice úplně běžné. Občas dokonce říká, že něco neví. Myslím, že z toho se dá částečně usuzovat, jak by se choval v úřadu prezidenta. V druhém kole ale favoritem určitě není.
Do jaké míry podle vás výsledek prezidentských voleb ovlivní výsledky celostátních voleb v roce 2018?
Spíš může ovlivnit jejich termín. Nevíme, jak dlouho by aktuální vláda mohla s prezidentem Hoferem přežít. Pokud se Hofer stane prezidentem, dovedu si představit dva různé scénáře: Buď brzo připraví cestu k novým volbám a k účasti Svobodných ve vládě, nebo se naopak ukáže, že lidé si nepřejí příliš velkou moc v rukou Svobodných, což by dokonce mohlo znamenat, že se zase přikloní k jiným stranám.
