reklama
 
 

Vladimír Hanzel: Už je možné říkat: Za Havla bylo líp

Aktualizováno 23. 5. 2015 12:10
Rozhovor s tajemníkem Václava Havla Vladimírem Hanzelem. O odcházení, Olze a Dagmar Havlových nebo o posledním setkání s dalajlámou. "Mám pocit, že Havlovo renomé ve společnosti roste," říká.

Kdo vlastně byl Václavu Havlovi kromě obou manželek a bratra Ivana nejblíž? To je podle autora biografie o něm Michaela Žantovského jedna z havlistických záhad. Někdejší programátor a hudební kritik Vladimír Hanzel dělal Havlovi osobního tajemníka nepřetržitě od srpna 1989 do konce jeho posledního prezidentského období. A byl by rád pokračoval dál, nebýt jeho složitých vztahů s prezidentovou manželkou. Hanzel by první, kdo na Facebooku světu oznámil, že Havel zemřel. Jak se to dozvěděl, si dál nechává pro sebe. „Dozvěděl jsem se to. Jak, na tom vůbec nezáleží.“

Máme za sebou oslavy sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Moskvě. Jak by k nim podle vás přistoupil Václav Havel jako prezident?

To jsou vždycky zrádné spekulace. Ale určitě by do Moskvy nejel. A nejen to. On by nejhlasitěji protestoval proti anexi Krymu a ruské invazi na východě Ukrajiny. Byl by daleko víc slyšet než Merkelová a všechny ostatní hlavy států. Havel byl vždycky velmi citlivý na každou známku ruské rozpínavosti. Mnohokrát varoval, že Rusko teprve musí zjistit, zda patří do Evropy, nebo do Asie. Že pořád ještě neví, kde jsou jeho hranice.

V roce 2008 Havel označil Putinův režim za spolčení kágébáků s mafiány. Myslel si to už jako prezident?

Vůči Putinovi choval od počátku krajní nedůvěru. A jen se v ní utvrzoval, když sledoval, co se v Rusku za jeho vlády děje. Nikdy se s Putinem nesetkal. Ze stejných důvodů, kvůli nimž se nechtěl setkat - nebo vedle něj sedět – s Fidelem Castrem. Což bylo někdy složité, protože při abecedním zasedacím pořádku zemí mívali místa vedle sebe. Jednou dokonce byla kvůli Havlově odmítání Castra jazykem zasedacího pořádku francouzština, ne angličtina.

Vraťme se do osmdesátých let, kdy jste se s Václavem Havlem seznámil. Psal jste hudební recenze do Melodie a Gramorevue. Ale také texty do samizdatových Lidových novin, zpočátku pod pseudonymem, ale pak pod svým jménem. Co vás tehdy přimělo odhodit krytí?

K tomu mě tak trochu dotlačil Michael Kocáb. V roce 1988 jsem s ním dělal rozhovor pro samizdatové Lidovky, kde do magnetofonu mluvil odvážně, až buřičsky. Při autorizaci ale vyházel všechny provokativnější pasáže. Strašně se kroutil, když jsem ho přesvědčoval, že takhle je to povídání bezzubé. Nakonec jsme tam řadu tvrdších vět vrátili, ale Michael mi povídá: „Vladimíre, tobě se to mluví, když tam máš pseudonym. Ale já jdu s kůží na trh.“ Vrtalo mi to hlavou. A když jsem pak dělal rozhovor s Jiřím Suchým, rozhodl jsem se pod něj podepsat pravým jménem.

Přes Lidovky jste se seznámil s Havlem?

To bylo o tři roky dřív, přes jiný samizdat. Napsal jsem pod značkou -gfm- do časopisu Obsah obsáhlou studii o folkové muzice jako o uměleckém a společenském fenoménu. A zrovna v té době jsem Václava Havla poprvé oslovil v hospodě Na rybárně. Začali jsme se bavit o tom, jak divadlo a muzika mnohdy suplují chybějící opozici. A on říkal: „Velmi vám doporučuji článek Folkové rozjímání, který jsme otiskli v časopise Obsah. To je o celém tom fenoménu. To by vás určitě zajímalo. Já vám to přinesu.“ Řekl jsem mu, že mi nic nosit nemusí. Že jsem to napsal. Tak jsem se pro něj stal expertem přes muziku.

Havel sám platil v Chartě za odborníka na hudbu. Rozuměl jí? Byl muzikální?

Byl její vděčný konzument. Poslouchal všechny žánry. Jedním z jeho velkých oblíbenců byla Carmina Burana od Carla Orffa. Tu si pouštěl strašně nahlas. Ale poslouchal i jazz nebo rockovou avantgardu šedesátých let. Chlubil se, že byl prvním, kdo z Ameriky přivezl debutové album Velvet Underground. Pokud nebyl první, rozhodně byl jeden z mála, kdo ho tehdy měli. Jestli byl muzikální? Když zpíval s Petrem Dvorským hymnu, tak se chytnul. Ale sám by to čistě nezazpíval.

Zpíval hodně falešně?

Míň než Karel Schwarzenberg.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, když vám nabídl, abyste mu dělal osobního tajemníka? Přece jen, být pravou rukou největšího nepřítele komunistického státu....

Dal mi tři dny na rozmyšlenou. Ale já byl rozhodnutý hned.

V době Havlova federálního prezidentství jste ale působil v „dolní kanceláři“ v prázdném přízemním bytě Havlova činžovního domu. Nebyla to poněkud stínová tajemnická role?

Kdepak, byli jsme téměř u něj doma, protože i jako prezident tehdy zůstal bydlet v původním bytě na nábřeží. Už během revoluce chodily k Havlům mraky lidí. S informacemi, náměty, stížnostmi, dárky – rovnou do bytu. Olga Havlová těžce snášela totální ztrátu soukromí. Jednou mi řekla: „Tady v přízemí je nějaká Křesťanská mírová konference, což jsou beztak samí estébáci. Je třeba jim najít nějaké jiné prostory a zřídit kancelář, která bude odchytávat ty davy.“ Což se podařilo. Dámy z kanceláře byly vstřícné, říkaly, že si samy založily Občanské fórum a na odchodu si nechaly podepsat plakát s Václavem Havlem.

Po abdikaci, kterou v červenci 1992 reagoval na nezadržitelný rozpad federace, se Havel stáhl do dolní kanceláře. Jak se cítil? Pro něj to přece musela být katastrofální politická porážka.

Ano, to byl jeho Mnichov. Tím se užíral ještě mnoho let potom. I když to bral i tak, že udělal maximum, aby rozpadu federace zabránil. Nejvíc ho pobouřilo, že Klaus a Mečiar si rozdělovali republiku a ostentativně ho ignorovali. Složení jejich vlád se dozvídal z médií.

Rozpad Československa, to byl jeho Mnichov. Tím se užíral ještě mnoho let potom. I když to bral i tak, že udělal maximum, aby rozpadu federace zabránil. Nejvíc ho pobouřilo, že Klaus a Mečiar si rozdělovali republiku a ostentativně ho ignorovali. Složení jejich vlád se dozvídal z médií.

Věděl jste od počátku, že bude znovu kandidovat na prezidenta? Nebo jste si myslel, že Havlovou abdikací vaše role končí?

To zpočátku nebylo tak jasné. On mě požádal, abych pro něj pracoval dál. Utvořili jsme úzký, jak on říkal, „VH tým“, který mu dál poskytoval nezbytný servis. Co se týče kandidatury, byl hodně rozpolcený. I když to nebylo jako v roce 1989, kdy skutečně nechtěl být prezidentem. Opravdu se těšil, že bude moci dělat divadlo. Ale když se rozhodoval podruhé, tak tam hrálo roli i to, že na Hradě rozjel spoustu věcí a nic nedokončil.

Co třeba?

Pustil se do přestavby Hradu, otevírání galerií a zahrad, které Husák zabetonoval a obsadil strážemi ve své paranoi, že na něj někdo spáchá atentát. Havel chtěl ze svého sídla udělat symbol stylu a estetiky, jakým bylo za Masaryka. Věnoval se i takovým detailům, jaké kde mají být židle, dveře, koberce, lustry. Ale i jaké mají být servisy, příbory, způsob servírování na Hradě. Pro pracovníky kanceláře Pražského hradu to někdy bylo dost nezachytitelné tempo, s jakým chtěl prostředí kolem měnit.

Havel píše o žárlivém odporu úředníků vůči tvořivým námětům architekta Bořka Šípka. Bylo to tak?

Václav Havel neustále prohlašoval, že Šípek je jeho Plečnik. To někteří lidé v kanceláři neradi slyšeli. Což bylo i do jisté míry pochopitelné. Šípek byl a dosud je i částí odborné veřejnosti vnímán jako svérázný designér a umělec. Ostatně i Josip Plečnik byl ve dvacátých letech přijímán rozpačitě, tisk na něj útočil: co nám má cizák určovat estetiku prezidentského sídla.

Ale i vy jste ho někdy vytáčel. V instrukcích z Hradu, které zveřejnil ve své a Hvížďalově knize Prosím stručně, opakovaně „žádá pana V., aby mu nevyměňoval počítač za novější, neboť není typ člověka, který je schopen hrát si donekonečna s nějakým strojem a ještě se radovat z toho, jak je složitý.“

Pan V. mu nepřinášel stroj, aby se radoval z jeho složitosti, ale aby jeho Macintosh nebyl zastaralý a nepřestal mu fungovat. Havel i v tomhle nezapřel literáta, když třeba popisuje, jak mu nový počítač najednou začne hrát panamskou hymnu nebo mu nabízí barevný obraz buňky a podobně. To musíme brát jako básnickou nadsázku. Jinak ale, když do prezidentovy hradní pracovny zavítal guvernér Fedu Alan Greenspan a spatřil Havlův zbrusu nový černý notebook s vykousnutým jablíčkem, radostně zvolal, že on má přesně takový. Havel se tvářil nadmíru spokojeně.

Jak s vámi komunikoval, když umírala jeho žena Olga?

Přímo o tom nemluvil, nechtěl dávat city najevo. Když se blížil konec, sepsal instrukce. Napsal v nich, že to musel udělat už teď, protože neví, v jakém stavu bude, až se to stane. Byl tam i seznam lidí, které mám svolat v momentu, kdy se od něj dozvím, že je konec. Abychom se domluvili, jakým způsobem proběhne rozloučení a pohřeb. Za pár dní na to, v lednu 1996, Olga umřela, v den mých narozenin.

V jedné ze svých hradních instrukcí, kde prezident naráží na složité vztahy některých pracovníků Hradu s jeho novou ženou, píše: Část kanceláře se s mým sňatkem nikdy nesmířila. Měl pravdu?

Asi ano. Dáša se jako herečka dokázala rychle vpravit do role první dámy. Jenže do zavedeného, svým způsobem fungujícího mechanismu vnášela chaos. Zatímco Václav si potrpěl na dlouholeté vztahy se svými spolupracovníky, u ní se lidé střídali jak na běžícím pásu.

V jednou rozhovoru jste řekl, že vaše vztahy s ní byly zprvu přátelské, později zdvořilé. Čím byl způsoben ten posun?

Vzájemnými povahami, které nebyly kompatibilní. Dáša se smířila s životem a povinnostmi paní prezidentové rychle. Na rozdíl od Olgy, která, když jí přidělili auto s řidičem coby součást její ochrany, ostentativně ještě dlouho všude jezdila tramvají. U Olgy ale člověk věděl, na čem je. Když jsme se pohádali, bylo to z očí do očí. Ale Dáša, to byla hodně nejistá půda. Podezřívavá, že na ni někdo vymýšlí nějakou intriku. Přitom se usmívala jak mílius a pak člověk zjistil, že má na něj nějakou pifku.

Přesvědčil jste někdy Havla, aby některé věci dělal jinak, než si usmyslel?

Ale řadu věcí. On se pořád ptal. A Vláďo, myslíš, že bych ho měl pozvat a mluvit tady s tím? Skládal si názory z řady dílčích pohledů jiných. Stávalo se, že jsme o něčem diskutovali v autě, řidič už to nevydržel a řekl, co si myslí. A když to sedělo, Václav to akceptoval. Ale pak měl určité momenty, kdy s ním nehnul nikdo.

Jaké třeba?

Například když si Dáša přivedla jako tajemníka homeopata Miloše Rýce. To byl hodně podivný brach. My jsme Havla před ním několikrát varovali, protože páchal hodně škod. Ale Václav mu dlouho věřil. Když všechno prasklo a Rýc musel odejít, prezident nám vytkl, že jsme pana doktora neprokoukli. Řekl jsem mu: Ale Vašku, my jsme to věděli a několikrát tě na to upozorňovali. On se zarazil a pak prohlásil: „No jo, tak jste mi to ale říkali málo důrazně.“

Někdy ale prezident tlakům podlehl. Například když zrušil přijetí pornografického magnáta Larryho Flynta na Hradě, spojené s projekcí Formanova filmu Lid versus Larry Flynt. Zvláštní, vždyť Havel nebyl zrovna puritán.

To způsobil jeden společný přítel Havla i Formana. Přiběhl na Hrad s očima navrch hlavy, že když prezident toho pornografa přijme, poškodí republiku ve Spojených státech, kde byla proti Flyntovi rozpoutaná hysterická kampaň. Tomu podlehl i kancléř Ivan Medek. Takže Havel se ocitl ve dvojím ohni. Na jedné straně údajné nebezpečí, že poškodí stát. Na druhé straně přátelství s Formanem, jemuž dokonce doporučil za hlavní ženskou hrdinku filmu Courtney Love. Nakonec to skončilo absurdní situací, kdy promítání nebylo zrušeno, ale Havel odjel s Medkem do Lán a procházeli se v parku. Mým úkolem bylo sdělit Formanovi a jeho ansámblu, až se dostaví na Hrad, že prezident musel z naléhavých důvodů odjet. Jen jsem to vyslovil, Forman mě seřval a odešel z kanceláře. Medkovi pak volal, že s Havlem končí a v životě už nepřijede do Čech.

Co na to Havel?

On se samozřejmě nebál sejít s Flyntem. Jen se snažil prokličkovat mezi těmi dvěma ohni a přitom spadl z jednoho průšvihu do druhého. Nakonec se sešel s Formanem, Flyntem a herci na večeři v hotelu Hoffmeister.

U Olgy člověk věděl, na čem je. Když jsme se pohádali, bylo to z očí do očí. Ale Dáša, to byla hodně nejistá půda. Podezřívavá, že na ni někdo vymýšlí nějakou intriku. Přitom se usmívala jak mílius a pak člověk zjistil, že má na něj nějakou pifku.

V knize Prosím stručně Václav Havel píše, že si neumí odpovědět na otázku, zda jeho druhá kandidatura na českého prezidenta v roce 1998 nebyla vůbec jeho největší chybou. Co jste mu tenkrát radil vy?

Aby už nekandidoval. Protože jsem viděl, že mu síly ubývají. Byl starší, víc nemocný, energie, díky níž byl schopen dělat deset věcí najednou, byla fuč. A taky už neměl zdaleka takové charisma a autoritu ve společnosti jako dřív. Ale pořád tady byla spousta přátel, kteří ho přesvědčovali, že jestli nebude kandidovat, tak se budeme vyvíjet k nějaké polodiktatuře.

Stalo by se skutečně něco strašného se státem, kdyby už nekandidoval?

Stát by se nezhroutil, rychleji bychom se museli naučit žít bez Havla. Možná všechno to, co teď prožíváme se současným prezidentem, jsme mohli mít už za sebou. Kdyby tenkrát odešel, zůstal by víc v paměti jako silný prezident, porevoluční legenda. To jeho poslední prezidentské období rozmělnilo.

Ale také pomohl zabránit nejhorším dopadům opoziční smlouvy, novému volebnímu zákonu...

A kdyby tam nebyl, holt by musel bojovat proti volebnímu zákonu někdo jiný. Jistěže i v posledním prezidentském období Václav Havel v mnohém pomohl naší zemi. Ale sobě tím rozhodně neprospěl.

Jak jste prožíval poslední týdny na Hradě? Havel tvrdil, že tam vládla podivná atmosféra. Lidé byli nervózní, co s nimi bude.

To si neuvědomuji, že by se lidi báli, co si počnou. Spíš si vybavuji atmosféru kolem představení „Pocta Václavu Havlovi“, kde odmítli hrát Vlasta Třešňák nebo Jarda Hutka, protože tam vystoupili Karel Gott a Helena Vondráčková.

Havlovi nevadilo, že na jeho počest vystoupily i okoukané hvězdy normalizace?

Celé to organizovala Dáša, pro něj to mělo být překvapení. Ale i kdyby o tom věděl, zřejmě by neprotestoval. Václav nějakým způsobem Gotta respektoval. Stejně jako jiné slavné celebrity, mezi nimiž se vždycky cítil dobře. Nějak to souvisí i s tím, že chtěl lidi sdružovat, dávat dohromady světy, které se zdají být nekompatibilní. Když jsme připravovali pozvánky na oslavy 28. října, vysvětloval mi: „Já si to představuji tak, že u stolu, který se prohýbá pod všelijakýma dobrůtkama, stojí Václav Klaus v družném hovoru s Magorem Jirousem.“

Kdyby v roce 1998 už býval nekandidoval, stát by se nezhroutil, rychleji bychom se museli naučit žít bez Havla. Možná všechno to, co teď prožíváme se současným prezidentem, jsme mohli mít už za sebou.

Je pravda, že Havel předpovídal Klausovo zvolení prezidentem už v době, kdy to nikoho ani nenapadlo?

Václav byl přesvědčen, že zvolení Klause prezidentem uškodí našemu státu. Kamkoliv přijel, tam si mu stěžovali na Klausovo chování, jak kdekoho peskuje, poučuje je o jejich vlastní historii a podobně. Proto dlouho před volbou svého nástupce burcoval na schůzkách s politiky, že je třeba postavit jednoho silného kandidáta, na němž by se shodly všechny rozumné strany. A byl ochoten ho podporovat. Zvolení Klause bral jako svou velkou prohru. I když udělal maximum, aby k tomu nedošlo.

Proč jste nedělal dál Havlovi osobního tajemníka poté, co definitivně opustil Hrad?

Protože jsme měli ty složité vztahy s Dášou. Bylo evidentní, že poté, co přestane být prezidentem, tak skončím.

Mrzelo vás to?

Mrzelo. Vždyť jsem s ním spolupracoval třináct let velmi natěsno. Ale nechtěl jsem, aby o mě nějak zápasil s Dášou. Kdyby na ni naléhal, tak bych asi jeho tajemníkem zůstal. Jenže už víckrát jsem viděl, jak musel kličkovat mezi dvěma ohni. A nechtěl jsem, aby se zrovna kvůli mně dostal do téhle nešťastné situace.

Když dokončil film Odcházení, vzedmula se pod rouškou kritiky i zvláštní vlna nenávisti vůči němu. Vítězslav Jandák mluvil o „braku typickém pro pelech pravdy a lásky“, a podobně. Čím si to vysvětlujete?

Právě tím, že bojoval proti opoziční smlouvě, neustále mluvil o mafiánském kapitalismu... Byl to nepříjemný moralista, který stranám viděl do karet. A dokonce úspěšný. Vždyť u Ústavního soudu se mu podařilo zhatit silám opoziční smlouvy velmi nebezpečné záměry.

Myslíte, že když jeho odpůrci viděli, že slábne, rozhodli se vyřídit si s ním účty?

Spíš pořád ještě čekali, že něco řekne proti nim a něco jim vyvede.

Nemohly útoky uspíšit jeho odcházení z tohoto světa?

On sám se nevzdal. Když s ním člověk mluvil, pořád mu to myslelo perfektně. Jeho hlas byl pořád tím hlasem ze Svobodné Evropy, když jsem ho poslouchal v mládí. Ale jeho tělo odcházelo. On byl menší a menší, průhlednější, pak už skoro jako by se vznášel nad zemí.

Fascinující bylo jeho setkání s dalajlámou osm dní před smrtí v prosinci 2011.

Když mi řekl do telefonu, že se chystá do Prahy převzít cenu Jána Langoše a přijmout dalajlámu, sdělil jsem to Anně Freimanové, která bydlí na Hrádečku naproti. A ta prohlásila: „Vláďo, to je vyloučený, on není schopen někam jet, ten člověk má smrt na jazyku!“ Jenže ten člověk se smrtí na jazyku se zmobilizoval, aby přijal svého velkého přítele ve své kanceláři. Nevím, jaké zprávy o něm měl dalajláma. Je dost pravděpodobné, že ho přijel připravit na smrt.

Jak vnímáte odpoutávání se od Havla, novou kritiku havlismu, která se zdá být trendem doby?

Nemyslím, že je to výraznější než dřív. Vždycky byli politici, kteří nesnášeli jeho zásadový postoj k ochraně lidských práv kdekoliv na světě. Už když sem poprvé pozval dalajlámu, protestoval Klaus a další. Abychom nepřišli o levná bavlněná trička, která k nám Číňané tenkrát dováželi. Ale to jsou postoje části politiků, a ne všeobecný trend. Naopak mám pocit, že renomé Václava Havla ve společnosti roste. Koneckonců, už tady nějaký čas není, politické poměry nejsou růžové, tak je možné říkat: Za Havla to bylo lepší.

autor: Jiří Leschtina | 22. 5. 2015 8:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama