Před několika lety soudce Vojtěch Cepl rozbouřil hladiny české společnosti. V síni, napěchované novináři a televizními štáby, přečetl rozsudek, v němž sedmi vysoce postaveným funkcionářům justice, včetně tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, přiřkl přízvisko „justiční mafie“. „Musím ale říct, že nejsem termínem justiční mafie příliš nadšen,“ tvrdí Cepl. „Já jen rozhodoval o přijatelnosti termínu použitého Marií Benešovou. Ale v následujících letech jsem si uvědomil, že by v justici něco takového, co nazývá profesorka Dvořáková kartel moci, mohlo existovat.“
V televizním pořadu Krásný ztráty jste před pěti lety prohlásil, že na cestě k vládě práva jsme se zastavili v určitém bodě, a dokonce jsme šli trochu dozadu. Kde se nacházíme nyní?
Já myslím, že víceméně na stejném místě. Akorát, jak kdysi řekla moje lékařka jednomu pacientovi: tu rakovinu jste měl dávno, teď už to alespoň víte. Problémy v justici dlouho nikoho moc nezajímaly. V tomhle směru se situace zlepšila, protože se o těch problémech mluví, a někdy dokonce i přemýšlí.
Jaké problémy máte na mysli?
Například instalaci krajských soudců v Brně a Ústí nad Labem. Najednou si všichni všimli, že nějací šéfové krajských soudů existují.
Ministryně váhá s navržením předsedy mělnického soudu Jana Veselého na šéfa ústeckého krajského soudu, proti němuž se bouří tamní soudci. Přitom brněnský a ústecký krajský soud figurují ve zprávách BIS v souvislosti s prorůstáním organizovaného zločinu do justice. Vidíte v tom souvislost?
O tom nechci spekulovat. Mně vadí samotný mechanismus procedury. Proběhlo výběrové řízení v komisi, v níž byla mimo jiné předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, ale i místopředseda Nejvyššího soudu a dva náměstci ministra. Pan Veselý v něm vyhrál. A potom paní ministryně pronesla nepochopitelnou větu, že Veselého prezidentovi navrhne, pokud nevyjdou najevo nové skutečnosti. A pak se najednou ty nové skutečnosti začaly objevovat. To považuji za nevysvětlitelné.
Proč nevysvětlitelné? S výhradami se ozvala například soudcovská rada.
Proč ale až nyní? Podle zákona se soudcovské rady mohou vyjadřovat k výběrovým řízením na krajské soudce. Logické by tedy bylo, kdyby se vyjadřovaly před rozhodováním komise a ke všem kandidátům. Ale nevzpomínám si, že by to někdy v minulosti dělaly. Až teď a pouze k soudci Veselému. A dodatečně, takže vlastně kontrolují názor předsedkyně a místopředsedy Nejvyššího soudu. Tomu skutečně nerozumím.
Celá justice stojí na osmi předsedech krajských soudů. Pokud si chcete personifikovat justici, tak si představte těch osm rozhodujících lidí.
Na druhou stranu, jak jste sám řekl, je to jejich právo.
Když vybíráte primáře nemocnice na kraji města, tak sestavíte komisi pěti zkušených primářů Sovů a ti vám řeknou, kdo je podle jejich názorů nejlepší. A nic chytřejšího vlastně nemůžete dostat. Tady jsme měli soudcovskou komisi složenou ze ctihodných osob. A poté, co vybraly podle svého soudu nejlepšího kandidáta, začal se k němu vyjadřovat každý, kdo jde okolo. Včetně zástupce ombudsmana pana doktora Křečka.
V čem je osoba krajského soudce tak důležitá pro justici?
Je to naprosto klíčová osoba. Rozhoduje, kdo se stane soudcem, ale i co soudci budou dělat. Celá justice stojí na osmi předsedech krajských soudů. Pokud si chcete personifikovat justici, tak si představte těch osm rozhodujících lidí.
Může ale předseda soudu nějak narušit vazby mezi soudcem a například konkurzní mafií?
Samozřejmě, protože on rozhodne prostřednictvím rozvrhu práce, kdo bude vyřizovat ty konkurzy. Také nemusí soudce, pokud by se mu nelíbil, do toho systému vůbec pustit. A má právo ho z práce na konkurzech přemístit jinam.
Mají varovné zprávy BIS o konkurzních či exekučních mafiích racionální jádro?
Nelze si nevšimnout, že někteří soudci již byli stíháni a odsouzeni. Což by nás nemělo naplňovat nějakým optimismem.
Vy sám jste v souvislosti s aférou na právnické fakultě v Plzni napsal, že prodáváním doktorátů otevřela dveře organizovanému zločinu v justici.
Na soudech se rozhodují závažné věci, je to bojovná záležitost, strany používají i nefér prostředků. A samozřejmě lákavá je myšlenka nasadit svého člověka přímo do justice. Tohle nebezpečí hrozí i ve vyspělých demokraciích. A pokud se u nás objeví právnická fakulta, která rozdává vysokoškolské vzdělání a tituly za velmi zvýhodněných podmínek, tak se to nebezpečí akutně zvyšuje.
Smyslem práva je, aby lidé spolu lépe vycházeli, aby odstraňovali konflikty, které mezi nimi vznikají. Aby lidé, kteří nectí právo, byli silou práva trestáni. Pokud se tato funkce práva organizovaně vypne, což se stalo v případě amnestie, tak dochází k naprostému kolapsu.
Pak musíme počítat s tím, že vyslanci klientelismu, vděční za podvodné přidělení doktorátu, jsou roztroušeni v justici, policii, na státních úřadech i v politice. Jak to ohrožuje stát?
Pakliže takoví lidé existují, což nemůžeme ověřit, protože se tím nikdo nezabýval, tak je to poněkud zneklidňující možnost. Zvlášť když se alarmujících zpráv sejde více. Máme zprávy akreditační komise, co se dělo v Plzni, zprávy BIS, varovala nás Evropská unie. V této souvislosti je klíčová otázka, kdo bude předsedou na krajském soudu. A zda si dotyčný předseda bude takové nepříjemné otázky klást, nebo je zcela vytěsní.
Jak jste vnímal Klausovu amnestii?
Byla to ukázka nejzazší bídy, kam české právo dospělo po listopadu 89. Klaus přece amnestii nevymyslel, nenapsal. Jsem přesvědčen, že na tom mohli mít aktivní podíl právní zástupci konkrétních osob, které byly stíhány a které díky amnestii vyvázly bez trestu.
Co to znamená pro vnímání práva a spravedlnosti?
Bylo tím popřeno právo jako celek. Smyslem práva je, aby lidé na živu lépe byli, jak praví klasik. Aby spolu lépe vycházeli, aby odstraňovali konflikty, které mezi nimi vznikají. Aby lidé, kteří nectí právo, byli silou práva trestáni. V případě, že se tato funkce práva organizovaně vypne, což se stalo v případě amnestie, tak dochází k naprostému kolapsu.
Jsou podle vás v Česku podmínky, aby soudce mohl být nezávislý?
Ano, jsou. Soudce se ale musí aktivně snažit, aby jeho svoboda nezmizela.
Jak?
Musíte se bránit některým situacím. Nemůžete se účastnit všech podniků, které se vám nabízejí. Já řeším u každé odborné konference, každého setkání s novinářem, jestli se mohu s nějakými osobami sejít, nebo ne. K čemu se smím vyjadřovat a k čemu ne.
To musí být docela rozpolcený život.
Je to někdy únavná záležitost. Ale na druhou stranu, nikdo mne nenutil dělat soudce, že ano?
V jednom článku píšete, že jste se mýlil v představě, že očista justice se za dvacet let vyřeší příchodem nové, minulostí nezatížené generace, která odbornost doveze z ciziny. V čem byl ten omyl?
Moje představa, že zlí a špatní komunisté vymřou a nastoupí mladí a hodní právníci, byla úplně naivní. Nějak jsem nedocenil skutečnost, že vždy tady budou lidé, kteří ve snaze vyhnout se kriminálu si najmou advokáta, který umí podplatit soudce. A my musíme pořád usilovat o nastavení standardních procedur, které by tomu bránily.
Tím chcete říct, že úplatní právníci jsou i v generaci, do níž jste vkládal naděje?
Někteří mladí právníci sice vystudovali na Západě, ale chovají se stejně nemorálně jako ty staré struktury. Jinak si nedovedu rozumně vysvětlit například Klausovu amnestii. To právě bylo společné dílo obou generací.
Je třeba připustit, že každý soudce má politické názory, teď jde o to, zda si to přizná, nebo ne. Podle mě je daleko poctivější přiznat si je, jasně je identifikovat, abych od nich mohl odstoupit při soudcovském rozhodování.
Co říkáte názorům, že morálka do práva nepatří? Že stačí dobrý profesionál, který přesně aplikuje právo?
Právo není hodnotově neutrální záležitost, má sloužit a být ku prospěchu lidem. Jako například lékař. U toho předpokládáte, že pomáhá pacientovi. V případě, že pouze odborně a kvalitně aplikuje své poznatky, může z něj také vzniknout heparinový vrah Zelenka. Tomu nikdo nemohl vyčíst nedostatek odbornosti. A pokud jako právník využijete svých znalostí, abyste lépe podplatil soudce, aby to nešlo zjistit, pak fungujete zhoubným způsobem, i když jste odborně zdatný.
Kam až může sahat soudcovo společenské angažmá? Vy jste například vystoupil na demonstraci proti odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila.
Já jsem tam vystoupil nikoliv proti odvolání pana Pospíšila. Vystoupil jsem proti porušování pravidel dělby moci. Vůbec si totiž nemyslím, že by soudce měl vystupovat pro nebo proti nějakým konkrétním osobám. Ale šlo mi tehdy i dnes o systém. Kritizoval jsem situaci, kdy jmenování vrchní státní zástupkyně ovlivňovala i část moci, které to nepříslušelo. Například poslanci. To byla přesně situace, kdy soudce má vystoupit. Protože se hrálo o stabilitu státního zastupitelství a stabilitu celého státního mechanismu.
A není to břemenem pro soudce, když má výrazné politické názory, což je evidentně váš případ?
Názor na fungování státního mechanismu a jeho soulad s platnou ústavou podle mě není politický názor. Je ale třeba připustit, že každý soudce má politické názory, teď jde o to, zda si to přizná, nebo ne. Podle mě je daleko poctivější přiznat si svoje politické názory, jasně je identifikovat, abych pak od nich mohl odstoupit při soudcovském rozhodování. A ne si namlouvat, že jsem prostý všech názorů. Pak mohu podvědomě stranit někomu jen proto, že má podobné názory jako já.
Vynesl jste někdy verdikt, který byl v příkrém rozporu s vašimi politickými názory?
Například u mě vyhrál Vasil Biľak spor o autorská práva na své jeden čas hodně populární dílo Paměti Vasila Biľaka. A málokdo mne může podezírat se sympatií k němu.
Vy jste na té demonstraci také prohlásil: Moje generace nevzala tento stát za vlastní. Co jste tím myslel?
Z dob komunismu jsme si odnesli pocit, že stát je cosi nepřátelského, před čím musíte zaujímat obranné postavení. V nezřízeném revolučním optimismu jsme hlásali, že pokud necháme věci plynout bez zasahování státu, rychle se to tady změní ve Velkou Británii nebo Německo. Dnes vím, že aby to tak bylo, musíme svést spoustu osobních krvavých bitev, vzít odpovědnost za ten stát, protože jiný už nedostaneme. Vždycky si vzpomenu na Michala Prokopa, který jako náměstek kultury říkal: Já nemůžu nadávat na režim, protože jsem ten režim.
Soudce rozhoduje jenom na něčí návrh. Když nepodáte k soudu žalobu, tak soudce nemůže konat. Takže pokud se obáváte soudcokracie, tak se soudců na nic neptejte.
Už tedy berete stát za vlastní?
Snažím se. Jinak bych asi neřečnil na demonstracích.
Jak se díváte na názory, že jsme to s tím bojem proti korupci přehnali?
Můj názor je, že jsme ještě nezačali. Alespoň co se týče důsledné transparentnosti všech jednání a závažných rozhodnutí. Pokud je možná taková věc jako amnestie prezidenta Klause nebo řada podivných úkazů při přímé volbě prezidenta, tak si nemyslím, že je s naším protikorupčním bojem vše vyřešeno.
Neřádí nám tady protikorupční jakobíni?
Ale nějací jakobíni vznikli, teď jde o to, jak budou poctiví. Zda budou jakobínští i sami na sebe, pakliže se ukážou korupční skandály na jejich straně. Protože zatím všechny jakobínské snahy skončily tak, že jakobíni se ukázali prohnilejšími než ti, které kritizovali. Vzpomeňme jen na Věci veřejné.
Hrozí nám soudcokracie?
Může hrozit, pokud si soudci osobují pravomoci, které nemají. Třeba když mluví do vybírání předsedy krajského soudu jen proto, že by měl přijít z jiného okresu. Soudce má především soudit. A kdykoliv provádí to, co já teď, tedy vyjadřuje se ke společnosti, k politice, tak si musí uvědomovat, že jeho hlas je osobní, amatérský a nemá žádný význam. Co se týče vlastního – a již závazného – soudního rozhodování, soudce to dělá jenom na něčí návrh. Když nepodáte k soudu žalobu, tak soudce nemůže konat. Takže pokud se obáváte soudcokracie, tak se soudců na nic neptejte.
A co si myslíte o varováních některých politiků, že nám hrozí prokurátorská republika?
Všiml jsem si, že zejména trestně stíhaní si na to stěžují. A to, že jsou nespokojení s tím, že jsou stíhaní, považuji za naprosto normální. Spíš je to příznak toho, že se konečně začalo něco dít.
Ale státní zástupci nefungují, tak jako soudci, pouze na něčí návrh. Dokonce někdy vyrazí s policií v zádech i na Úřad vlády.
Ale právě proto jsou nad nimi soudy. Než se rozhodne, že je někdo vinen, proběhne velice dlouhá, složitá procedura. Ale zatím si většina národa stěžuje spíš na to, že je zmařitelná. Tedy že jsou lidé uznáni nevinnými, ač třeba být neměli.
Myslíte, že u nás korupce dospěla do systémové podoby?
Nejde o to, co si myslím já. Například nám to několikrát řekla Evropská unie, že ten stav je velice neutěšený. A nějak nevidím argumenty, proč se s nimi hádat.
V čem je hlavní nebezpečí organizovaného zločinu?
V jeho neodstranitelnosti. Když se zločinci spojí se zákonnou i vládní mocí. To znamená, že jsou podplacení soudci, žalobci, policisté i politici, kteří dělají tomu zločinu střechu. A tento stav u nás už prokazatelně několikrát nastal. Například v případě Berdychova gangu. To samo o sobě je alarmující signál, že se to může kdykoliv opakovat.
Je ale reálné očekávat, že politici přijmou protikorupční zákony, které oslabí jejich moc, zkomplikují jim vládnutí?
Nesdílím víru, že smyslem boje proti korupci je přijímání nových zákonů. Jde spíše o dodržování těch stávajících. Pokud se k tomuhle přiblížíme, pak omezíme korupci i se stávajícími zákony. Pokud ne, pak můžete přijímat zákony, jaké chcete, a bude to stejně k ničemu.
Víme tedy, že máme rakovinu. Jsme ale odhodláni ji léčit?
Zatím jsme ve stadiu toho prvního šoku. Ještě si říkáme: Ono to snad nebude tak zlý. Možná se doktoři spletli. To se projevuje tím, že nám politici říkají: Pojďte se bavit o něčem jiném, řešme problémy, které lidi skutečně trápí, třeba lepší chodníky.
Zrádnost vašeho příměru s rakovinou spočívá v tom, že je v mnoha případech nevyléčitelná a pacient umírá.
Ale přece je důležité, jak daleko ji necháte dospět. Jsou státy, kde korupční metastázy zachvátily celý organismus. To pak končí těmi revolucemi. Tak daleko ale přece ještě nejsme.
