Bylo to drama. Tedy alespoň zpočátku. Z ústavní krize a prezidentského puče se stala krize vládní, hrozil rozpad kabinetu, objevovaly se - jak už je v postkomunistickém Česku zvykem -, paralely s únorem 1948. Nakonec se vše vyřešilo jako drobná neshoda s panem prezidentem, v níž Miloš Zeman dostal za pravdu, protože kdo by se na ústavní nože hádal s hlavou státu, která kvůli slabosti premiéra a jeho koaličního partnera má všechny politické trumfy v ruce. A protože ČSSD po všech peripetiích s premiérem a jeho trestním stíháním potřebuje být ve vládě stejně jako Andrej Babiš a jeho ANO, zbavil se Michal Šmarda ve prospěch strany a republiky tíživé nominace na ministra, čímž se drama proměnilo v politickou komedii, na jejímž konci se zvolá proslulé klausovské - "Nic nekončí, jedeme dál!".
Pan superego
Díky letnímu kapricu hlavy státu tedy minimálně víme, že exekutivní pravomoci, pěkně rozdělené ústavou, se ve stávající politické konstelaci přesouvají více k prezidentovi. Ten bude do konce mandátu chtít být nejenom silnou součástí vlády v některých záležitostech (zejména obchodně-průmyslových), ale také premiérovým superegem, které, bude-li Zeman zrovna chtít, Andreji Babišovi říká, co se smí a co už ne. S prezidentovou pozicí, kterou předseda pirátů Ivan Bartoš velmi přesně pojmenoval jako "široké exekutivní rozkročení", se nedá dost dobře nic udělat, dokud nebude mít silné protihráče.
Andrej Babiš má sice mohutný potenciál 30 % voličských hlasů a ve sněmovně 78 mandátů, nejsou mu však směrem k rovnému vyjednávání s Hradem k ničemu, protože je vzhledem ke své nejasné trestněprávní situaci nechce použít. A nejde jen o tuto tak řečenou "vydíratelnost". Prezident Zeman je přece dnes jediným skutečným spojencem premiéra. I když je to spojenectví trochu nevyzpytatelné, bylo dosud nejspolehlivějším, jaké Andrej Babiš kdy v politice měl. Proč by ho měl ohrožovat kvůli naprosto přehlédnutelné a nedůležité pozici ministra kultury? Z jeho úhlu pohledu to nedává smysl.
Sociální demokracie je na tom mnohem hůř. Dodnes si nedokázala udělat jasno, co ve vládě chce dokázat, a neví ani, jak se chovat k prezidentovi, který ji v minulosti tolikrát poškodil a veřejně znectil. Současné ponížení není ničím výjimečným, dokonce by se při troše dobré vůle dalo říct, že to Jan Hamáček nakonec jakž takž uhrál. Dost dlouhou chvíli dělal politika zásadového, principiálního, pro něhož je ústava něco jako demokratické Písmo svaté, přitom zřejmě už nějaký čas věděl, že všechno dopadne tak, jak chce Zeman. Pokud se Hamáčkovi podaří dostat na post ministra kultury opravdu "svého člověka", pak bude tato hra s prezidentem jeho politickou maturitou. To ovšem bude záležet na jedné podstatné věci: ČSSD musí od Miloše Zemana očekávat vždy to nejhorší a podle toho také volit vyjednávací strategii. Je nejen politickou, ale i obecně lidskou tragédii, že žádný sociální demokrat nedokázal se Zemanem vyjít alespoň tak, jako velmi servilní, a přitom relativně svobodný Andrej Babiš.
Žádná jiná politická síla, která by dala prezidentovi jasné mantinely a znemožnila mu faktické překračování ústavního rozdělení moci, momentálně v Česku neexistuje.
Brzda, za kterou nikdo netahá
Senátorský pokus o podání ústavní žaloby je sice symbolicky velmi důležitý, neboť posílí opoziční hlas, žádná ústavní procedura se tím ale zcela jistě nerozběhne. Ústavní soud tedy po celou dobu této letní aférky zůstává mimo hru, tak jako byl mimo hru v jiných kontroverzních rozhodnutích Miloše Zemana. Ústavní právníci se snad s výjimkou Aleše Gerlocha, který je prezidentovi vděčný za nominaci do konstitučního tribunálu, shodují, že prezident jednal za hranou ústavy. Stejně se vyjadřovali Zemanovi dávní přátelé - šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský i Zdeněk Jičínský, který nynější hlavě státu v minulosti právně radil a byl mu jinak názorově velmi blízko.
Co je to ale platné, když nejdůležitější ústavní pojistka - konstituční tribunál - nemůže brzdit, protože ji nikdo nemačká, neboť platí pravidlo, že kde není žalobce, není soudce. Největší krize, která se v našem letním politickém rozmaru zjevila, je právě v této dysfunkčnosti práva, které nelze vymáhat, ačkoliv se všechny relevantní autority shodují, že dochází k deliktu. A právo, které nelze vymáhat, jak si pamatujeme z privatizačních 90. let, je právo, které přestává existovat. Je to právo, které mizí, čímž se otvírají dveře k libovůli.
Nejvážnějším odhalením prázdninové tahanice je fakt, že shovívavost suveréna, tedy lidu, k překračování (ústavního) práva se v případu Staněk/Šmarda ukázala být nebývale velkou. Miloši Zemanovi se podařilo přesvědčit velkou část (zřejmě již ovšem přesvědčené) veřejnosti, že "docent Staněk" je přece jen ve srovnání s gymnazistou Šmardou odborník, a to navzdory novinovým rozhovorům, v nichž "pan docent" odhaloval svou ingnoranci. I ústava se má číst kreativně, dozvídáme se od prezidenta; i koaliční smlouva je jen papír, který někdy neplatí, slyšíme od premiéra.
Jaké štěstí, že jde "jen" o ministerstvo kultury. A o letní rozmar politiků, kteří tak plnili jindy okurkovou sezonu. Relativně bezbolestně jsme si mohli vyzkoušet, jaké to bude, až jednou půjde opravdu do tuhého. Víme už, že to nikdo nebude umět zastavit. Otázkou je, co teď s tím?
