Můžeme říct, že je to několikanásobná zrada: Helena Válková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, poslankyně ANO a kandidátka na ombudsmanku, čelí nařčení, že v rudých sedmdesátých a osmdesátých letech ve svých textech odůvodňovala zákony sloužící k šikaně disidentů.
Jeden z článků v časopisu Prokuratura z roku 1979 napsala s Josefem Urválkem, který se jako prokurátor podílel na justičních vraždách a poslal na smrt demokratickou političku Miladu Horákovou.
Ten článek z roku 1979 má řádně uvedené autory, takže Helena Válková nemůže říci, že by ho nepsala. Ale když dnes tvrdí, že nevěděla, kdo to byl Urválek nebo k čemu jí obhajované zákony sloužily, zrazuje svou profesi, své vzdělání a vlastně celé své postavení: kdo jiný by to přece měl vědět než ona?
Helena Válková ve svých článcích v sedmdesátých letech teoreticky odůvodňovala zavádění takzvaného ochranného dohledu. Jednalo se mimo jiné o institucionalizovanou šikanu těch, kteří byli režimu nepohodlní a nebyli (ještě) ve vězení, protože zavřít všechny bylo složité a drahé.
Na ochranný dohled doplatili v husákovském režimu mnozí disidenti, a jeden z nich za něj dokonce zaplatil životem: Pavel Wonka byl sice vážně nemocen, ale za údajné neplnění podmínek ochranného dohledu jej soudkyně Marcela Horváthová poslala do vězení, kde vzápětí zemřel. Nikdo za jeho smrt nebyl potrestán, i když jeho případ nebyl nešťastnou náhodou, ale tragickým důsledkem řady lidských selhání soudců, prokurátorů či lékařů.
Na začátku té řady selhání ovšem byla slova, která dávala zdánlivou legitimitu mnoha krokům a rozhodnutím. Tak už to v totalitních systémech bývá: blouznivé či zdánlivě racionální názory se převedou do textů a teoretických úvah, které pak otevírají dveře k tragédiím.
Slušní lidé
"Že jsem se na tom podílela, je nesmyslná zkratka," říká dnes Válková. Má pravdu. Ovšem jen v tom, že se jedná o zkratku. Nikoli však nesmyslnou. O "zradě vzdělanců" píše v souvislosti s justiční komunistickou zvůlí v bývalém Československu i spisovatel Vilém Hejl ve své Zprávě o organizovaném násilí: "Českobudějovický okresní soudce Dr. Josef Urválek byl kdysi, podle všech běžných měřítek, spořádaný a slušný člověk," píše. Přesto se později podílel na řadě procesů a Milada Horáková nebyla jediným člověkem, kterého poslal na šibenici.
Stejně tak spořádaně Urválek jistě působil i v odborném kriminologickém ústavu, kde (spolu)pracoval s Helenou Válkovou. Říká se tomu někdy banalita zla: komunističtí zločinci zkrátka často na první pohled zločinecky nevypadají. Podobně jako tak nevypadali ti nacističtí.
Není nic smutnějšího, než když vzdělaný člověk začne sloužit pochybným cílům. Nepatří ale k takovým i Helena Válková? Ne tehdy, když byla mladá a sloužila režimu i straně, která ten režim řídila. Ale dnes, když se se svou minulostí uchází o post veřejné ochránkyně práv. Potřebujeme v neklidných časech další důležitou funkci ovládanou člověkem bez schopnosti (sebe)reflexe?
Kdysi ve funkci prvního ombudsmana začínal Otakar Motejl, právník, který dělal kariéru navzdory režimu (také to šlo) a disidenty naopak obhajoval. Časy se mění. "Kdysi dělala příležitost jen zloděje, v revolučních poúnorových dobách dělala i vrahy, také justiční vrahy," píše Hejl. Otázka: na jaké příležitosti čekají ti, kteří jsou ve funkcích dnes?
Josef Urválek, stejně jako mnozí další komunističtí zločinci nepřiznali svou osobní odpovědnost a je odpovědností nás ostatních, abychom jejich zločiny připomínali a nedovolili jim skončit v zapomnění.
