Německá sociální demokracie (SPD) poprvé po sedmnácti letech zvítězila ve spolkových volbách. Dosáhla na více než čtvrtinu všech hlasů (25,7 %) a polepšila si tak od minula o pět procent. Dosud nejvlivnější politická síla - konzervativní unie CDU/CSU - naopak utržila historickou porážku, když přišla o bezmála devět procent hlasů. Samotná CSU přitom v Bavorsku, své tradiční baště, ztratila sedm procent podpory. To je pro ni šokující propad.
Skoro šestiprocentní nárůst ve srovnání s předchozími volbami naopak zaznamenali Zelení (celkem 14,8 %). A byť cítí velké zklamání a hořkost, protože v průzkumech ještě na jaře vedli, nelze takový vzestup považovat s chladnou hlavou jen a jen za neúspěch. Spočítáme-li hlasy pro ně a SPD, je to ve vztahu k výsledkům z roku 2017 dohromady téměř 11 % navíc, což lze číst jako jasný signál, že německá společnost se chce vydat směrem, který obě levicové strany nabízejí ve svých programech. Zvlášť pokud si uvědomíme, že SPD získala na svou stranu nově dalších 1,4 milionu lidí, Zelení pak 830 tisíc.
Žlutí, červení a černí
Aby ale mohli oba přirození programoví partneři vládnout, potřebovali by přesvědčit ke spolupráci liberální FDP. Vyjednat ovšem kabinet v barvách silničního semaforu - tedy koalici červené SPD, žluté FDP a Zelených - bude velmi obtížné. Už proto, že sociální demokraté před volbami na liberály celkem nevybíravě útočili. Ti navíc slibovali lidem snížení daní, což se zase prakticky vylučuje s velmi náročnou sociální a klimatickou politikou, kterou mají vetknutou ve štítu SPD i Zelení.
Lídr FDP Christian Lindner už dal ostatně v prvních povolebních vystoupeních jasně najevo, že před „semaforem“ preferuje koalici „jamajskou“ - tedy souručenství své žluté FDP s černou konzervativní unií CDU/CSU a Zelenými.
Do soutěže o kancléřský post a sestavení vlády se tak dostává i poražený konzervativní lídr Armin Laschet, třebaže jej Němci považují za největšího škůdce křesťanských demokratů. Celkem 56 % voličů si podle průzkumů myslí, že své straně neprospívá. Ba co hůř, je o tom přesvědčeno i 46 % těch, kdo CDU volí.
Laschet si ovšem místo sypání popela na hlavu připisuje zásluhy za to, že marginalizace potkala postkomunistickou, ostře levicovou partaj Die Linke. Podle svých slov to považuje za jasný signál, že Němci chtějí vládu, která bude podporovat nejen klimatická opatření, ale také ekonomický růst. Což lze chápat jako jasné gesto vůči Zeleným, že CDU je připravena vyjít jim maximálně vstříc v jejich klíčové agendě, pokud by se odhodlali utvořit spolu s ní a FDP „jamajský“ kabinet.
Nic jiného ostatně Laschetovi ani nezbývá, chce-li se udržet ve hře. Lídryně Zelených Annalena Baerbocková totiž nikoho nenechala na pochybách, z jakých pozic bude vyjednávat: „Výsledek voleb ukazuje, že voliči chtějí Klimaregierung“ - vládu, jejíž hlavní agendou bude ochrana klimatu.
Alternativa, která má alternativu
Jasné každopádně je, že Němci žádají změnu. Podobně zřetelné je ovšem také to, že nemá být nijak radikální. Chtějí si prostě jen odpočinout od vládnutí křesťanských demokratů, kteří zemi řídili celkem 52 ze 72 svobodných let.
Porážka CDU/CSU totiž není jen osobním krachem nepřesvědčivého Armina Lascheta, nýbrž i výsledkem jalové kampaně celé unavené konzervativní unie, která tentokrát po dlouhé době nefungovala jako přesně vyladěný politický stroj. Což výmluvně ilustruje krom jiného i fakt, že SPD připadl také celý volební okrsek končící a osobně stále mimořádně oblíbené Angely Merkelové.
Spolková politická scéna se fragmentarizuje, lidové celostátní strany slábnou. Během šestnáctileté éry odcházející kancléřky přišly celkem o šestinu voličů. Zatímco dříve získávaly dohromady až dvě třetiny hlasů, dnes dosáhnou zhruba na jejich polovinu. Německo čeká období názorově pestřejší demokracie, pro niž jsou charakteristické početnější, a tím pádem i o něco bouřlivější vládní koalice. Může přitom ale těžit ze zkušeností, které už politici nasbírali na zemských úrovních, kde se takovým vládám celkem dobře daří. Je tedy důvod věřit, že to nakonec zvládnou i celorepublikově.
Krom toho přinesly nedělní spolkové volby ještě jedno důležité poznání: Alternativa pro Německo (AfD) není alternativou pro Německo, ale jen pro vybrané východní regiony. Extrémní národovecká strana zvítězila pouze v Durynsku a Sasku. Celostátně si ale pohoršila o 2,3 %.
Spolu s ní pak propadli i již zmiňovaní kritici kapitalismu Die Linke, kteří ztratili více než čtyři procenta voličů. Ve volbách tak tentokrát nepřekonali hranici nutnou pro vstup do Bundestagu a jejich přítomnost v něm zachránila až velmi komplikovaná specialita německého volebního systému, přímé mandáty.
Vzdor všem krizím tedy extrémní naladění v Německu spíše mírně klesá, a to ve prospěch demokratických stran v levém středu. O sestavení nového kabinetu se tak teď budou z vůle Němců pokoušet demokratické strany, které se v předvolební kampani dokázaly vyhnout největší politické nemoci současnosti - totiž zhoubnému populismu. Laschetova kampaň proti levici tento nádech sice nepostrádala, ale měřeno tím, co známe z našich zeměpisných šířek, šlo stále o velmi věcnou demokratickou diskusi.
Německo se probudilo do nových politických časů a nepochybně teď ještě nějaký čas potrvá, než se v nich jeho čerstvá reprezentace zorientuje. Pokud by se ale z obav či neschopnosti nalézt kompromis rozhodla pro již vyzkoušenou minulost (velká koalice SPD s CDU/CSU), byla by to špatná zpráva pro celou Evropskou unii, která potřebuje nový impulz. A od koho jiného jej očekávat než od ekonomického i politického motoru celého kontinentu?
Autor je analytikem týdeníku Euro.
