Koneckonců by nešlo o první sebevraždu v Miloševičově rodině, dobrovolně svůj život ukončili oba Miloševičovi rodiče a říká se to i o dvou sourozencích jeho matky.
I když tato tragická rodinná bilance měla jistě vliv na vývoj Miloševičovy osobnosti, jen těžko ji lze automaticky dávat do souvislosti s jeho smrtí. Spíše než psychickou labilitou se tento enfant terrible srbsko-jugoslávské politiky vyznačoval vždy touhou po moci a pragmatickým taktizováním za účelem jejího získání a udržení.
Po studiích práv na bělehradské univerzitě se dobře přiženil do prominentní komunistické rodiny Markovičů a s pomocí rodinného přítele Ivana Stamboliče (mimochodem také z prominentní rodiny) začal rychle stoupat po společenském žebříčku.
Po vypuknutí první, srbsko-(jugoslávsko-)chorvatské války se soustředil nikoliv na udržení územní integrity Jugoslávie, ale především těch území, kde většinově žilo srbské obyvatelstvo. Vojensky, ekonomicky i politicky tak podpořil vznik Republiky srbská krajina (RSK) i Republiky srbské v Bosně a Hercegovině. Uzavřením příměří v Chorvatsku počátkem roku 1992 si uvolnil ruce k plné podpoře bosenskosrbského vedení.
Po neúspěchu Vance-Owenova mírového plánu z roku 1993 Miloševič přešel z pozic nacionalisty do role mírotvorce. Vedla jej k tomu zejména vnitropolitická a hospodářská situace v Srbsku, jakož i odbojnost krajinského a bosenskosrbského vedení. Nechal proto padnout RSK i za cenu brutálního vyhnání dvou set tisíc krajinských Srbů z Chorvatska a donutil karadžičovské vedení bosenských Srbů souhlasit s mírovými dohodami z Daytonu.
Vše pro udržení moci
Daytonské dohody by bez Miloševiče jistě nebylo možno uzavřít, jeho motivací k jejich podpisu však nebyl altruismus či snaha o mír, ale potřeba udržet se u moci. To se mu také dařilo i v dalších letech, kdy pravidelně manipulovanými volbami, taktickým manévrováním mezi opozičními proudy a vytvořením jemu věrné podnikatelské oligarchie udržoval svůj mocenský monopol.
Ani letecký útok NATO a de facto ztráta Kosova v roce 1999 nevedly k jeho pádu, spíše naopak jich dokázal propagandisticky využít ve svůj prospěch. Vaz mu zlomila teprve sjednocená opozice, protestující proti zfalšování jugoslávských prezidentských voleb v září a říjnu roku 2000. Tři čtvrtě roku poté vydala Jugoslávie Miloševiče Mezinárodnímu trestnímu tribunálu (ICTY) v Haagu, kde s ním byl v únoru 2002 započat proces, ve kterém byl obviněn z genocidy a válečných zločinů.
Jeho smrt je pro ICTY jistě velmi nepříjemnou událostí. I kdyby se podařilo odstranit jakékoliv pochybnosti ohledně okolností Miloševičovy smrti, pro řadu Srbů půjde jen o potvrzení nelegitimity, neschopnosti a protisrbského zaměření haagského tribunálu. Ale co především, s Miloševičem definitivně odešla možnost plně objasnit řadu okolností krvavého rozpadu Jugoslávie a konfliktu v Kosovu, a to tím spíše, že řada jeho aktérů - jako například bývalý chorvatský prezident Tudjman, bosenský prezident Izetbegovič či kosovský prezident Rugova - již také zemřela.
Co tu Miloševič zanechal
Miloševič po sobě zanechává také dědictví, a to dědictví nikterak pozitivní. Zatímco Slovinsko je již v EU a Chorvatsko se do unie po zatčení generála Gotoviny úspěšně chystá, mezinárodní společenství se snaží držet pohromadě stále vnitřně rozdělenou Bosnu a Hercegovinu a s územím zbylé Jugoslávie (nazývané nyní Unií Srbska a Černé Hory) si prakticky neví rady.
Černá Hora je vnitřně rozdělená mezi prosrbské zastánce společného soustátí a příznivce černohorské suverenity a Kosovo je de facto mezinárodním protektorátem, jehož drtivá většina tvořená albánským obyvatelstvem nechce mít se Srbskem nic společného.
Postoje, s jakými se srbská a kosovská delegace chystaly na jednání o budoucím statusu Kosova, započatá letos v únoru, až příliš připomínají nesmiřitelné postoje vedení jugoslávských republik z počátku devadesátých let. Kosovští Albánci chtějí nezávislost a nic než nezávislost, zatímco Srbsko o něčem takovém nechce ani slyšet.
Situace je o to složitější, že případné osamostatnění Kosova by mohlo destabilizovat sousední Makedonii, kde žije silná albánská menšina, ale také Bosnu a Hercegovinu, kde by mohla srbská území podle stejné logiky vznést nárok na samostatnost, respektive připojení k Srbsku.
Po Titovi Tito...
Po Titovi Tito, to bylo heslo jugoslávských komunistů shrnující jejich strategii po smrti tohoto dlouholetého vůdce socialistické Jugoslávie.
Po Miloševičovi Miloševič, mohlo by nás napadnout vzhledem k možným zdrojům konfliktu plynoucím z nedořešeného statusu Kosova a Černé Hory.
Avšak tak jako po smrti Tita nebyl nikdo jako on, kdo by udržel Jugoslávii pohromadě, ani po smrti Miloševiče není na současné balkánské politické scéně nikdo, kdo by ve snaze udržet se u moci byl ochoten a schopen učinit takřka cokoliv. Tím spíše, že Srbsko již téměř šest let kráčí demokratickým směrem. Lze tedy doufat, že mezinárodní společenství pomůže dokončit to, co se v Haagu nepodařilo: Učinit tečku za jugoslávskými válkami a balkanizací postjugoslávského prostoru, a to pokud možno bez jakýchkoliv ztrát na životech.
Autor je interním doktorandem Střediska mezinárodních studií Jana Masaryka na Fakultě mezinarodních vztahů VŠE. Zabývá se prostorem bývalé Jugoslávie, zejména Bosnou a Hercegovinou.
