Kdo si dnes projde předvolební Bratislavu, jako by projel celé Slovensko. V bohatém centru je to samý optimismus: z billboardů pokukuje bývalý prezident Andrej Kiska a vyzývá kolemjdoucí, aby měli "hlavu vzhůru". Vedle něj sympatičtí mladí lidé z Progresivního Slovenska ujišťují, že nepřestanou bojovat za "férové a hrdé Slovensko". Ale sotva chodec přejde most SNP do Petržalky, úsměvy rázem zmizí.
V chudší části hlavního města se najednou odevšad vynořuje zlost. Šéf populistické strany Sme rodina Boris Kollár hřímá "nejsem jako oni". O kus dál patriarcha z dob někdejší mečiarovské zvůle Štefan Harabín absurdně slibuje "právo a pořádek". Extremista Mariana Kotlebu tu moc vidět není. Přece jen je to ještě hlavní město a tady toho moc nepochytá. Ale úsměvy se zde nerozdávají. Převažují zamračené tváře populistů, kteří si to bez rukaviček chtějí vyřídit s establishmentem.
A mezi tím tu a tam na plakátech přešlapuje opuštěný Peter Pellegrini, který slibuje "zodpovědnou změnu", což je dost náročné zařídit, když jste aktuálně premiérem.
Evidentně spíše trne, zda v rozvaleném státě, který ovládla mafie, dokáže splnit svůj hlavní úkol - udržet moc pro svého šéfa Roberta Fica.
Sázet na jeho úspěch je poměrně riskantní. Slovensko je ve varu a zloba je všudypřítomná. Kdo by ale chtěl oslavovat odstavení strany prorostlé zločinem od moci, nechť se nejprve podívá, co za ní čeká ve frontě.
Extrémní léčba
Zahraniční pozorovatele mohl překvapit nástup opravdu extrémních kotlebovců, proti kterým český Tomio Okamura vypadá jen jako upovídaný strýc. Jak se to mohlo stát v zemi, která si nedávno ve všelidovém hlasování vybrala za prezidentku Zuzanu Čaputovou?!
Takové úvahy jsou ale jen známkou hlubokého nepochopení toho, co se nyní na Slovensku děje. Mimořádná společenská zloba je patrná už delší dobu. Loni sice všichni oslavovali nástup první ženy do prezidentského paláce, stejně důležitou zprávou byl ale fakt, že dohromady čtvrtinu hlasů posbírali extrémní kandidáti Štefan Harabín a Marian Kotleba. Kdyby se spojili, dostal by se jeden z nich se svou nesnášenlivou agendou snadno do druhého kola.
A během uplynulých měsíců se situace jen zhoršila. Leckdo se radoval z nástupu nových demokratických stran a koalic. Ty ale ve chvíli, kdy společností dlouhodobě cloumá silný hněv, naději přinést nemohou. Natvrdo to v rozhovoru pro Aktuálně řekla socioložka a bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová: "Bezmocný, beznadějný, rozhněvaný volič nebude volit někoho, kdo byl možná v opozici, ale nějak se podílel na chodu věcí veřejných. Tak to je."
Mnohý slovenský volič si připadá jako zmítaný bouří a chytá se čehokoliv, co by mu snad mohlo pomoci udržet se na nohou: "Ta potřeba najít pevný bod je opravdu silná. A lidé nevyhodnocují, jestli takové opory mohou opravdu reálně dosáhnout, ale jak lákavý je její příslib," vysvětluje Radičová.
Jen ne Matovič
Abychom ale nebyli jen za škarohlídy. Stále je dost pravděpodobné, že Směr ztratí moc. Nikdo ze slušnějších partají už s touto státostranou nechce vládnout a součet poslanců Fica a Kotleby zřejmě na nadpoloviční většinu stačit nebude. Směr je na tom dokonce tak špatně, že by nemusel získal ani 30 křesel. Z parlamentu by tak vypadl mimo jiné i kamarád Andreje Babiše z Petrimexu Maroš Kondrót, který na Slovensku neúnavně hájí zájmy Agrofertu.
Jenže kdo by tedy sestavoval antificovskou většinu?
Minulý rok to nejprve vypadalo na spojenectví mladých lidí z Progresivního Slovenska a strany Spolu. Evropské volby vyhráli s 20 procenty. Jenže je o rok později, už se trochu okoukali a klesají k devíti procentům. To už je skoro na dohled od minimální hranice sedmi procent, kterou na Slovensku musí překročit volební koalice.
Pak s novou stranou Za ľudí zazářil exprezident Andrej Kiska. Ale i jeho preference už klesají směrem k jednociferným číslům.
Nakonec se posledním hitem stal nevypočitatelný Igor Matovič, kterého lze i s jeho stranou Obyčejní lidé jen velmi obtížně k někomu přirovnat. Možná by tak fungovaly Chvilky pro demokracii, kdyby se rozhodly jít do politiky. Dobré úmysly se nedají upřít, ale nikdo nikdy přesně netuší, co se Matovič rozhodne udělat zítra: koho opustí a s kým se spojí. Je nepravděpodobné, že by se stal premiérem. A to i v případě, že by se jeho strana stala nejsilnějším demokratickým uskupením.
Jeho eskapád je celá řada. A všechny mají společného jmenovatele: snahu, aby z radikálního odporu vůči establishmentu netěžili jen extremisté, ale také on. Proto jezdí teatrálně odhalovat na francouzskou Riviéru majetek slovenského exministra financí. A proto také nechává lidi na webu hlasovat o bizarní otázkách - emoce je třeba udržet ve víru.
Jednou z nejbizarnějších akcí slovenské předvolební kampaně se tak stal výběr jedničky pro Matovičovu kandidátku. Aby mohl předstírat, že kandidují opravdu ti nejobyčejnější lidé, učinil lídrem své strany zcela náhodně vybranou učitelku z východního Slovenska, která v rozhovorech upřímně říká, že neví, proč je jedničkou, a vůbec netuší, co by v politice měla dělat.
Varování pro Česko
Výsledek voleb ještě neznáme. Je pořád možné, že se nakonec přece jen podaří sestavit vratkou koalici čtyř nebo pěti středopravých demokratických stran. S takovou vládou by se pak asi země mohla dočkat nestranného vyšetření korupce z Ficovy éry. Nic moc dalšího už by se ale asi v takovém konglomerátu protichůdných zájmů prosadit nepodařilo.
Poslední "neficovská" premiérka Iveta Radičová si změnu také přeje, ale že by došlo na racionální reformy, neočekává: "Tady mám problém se odstřihnout od své zkušenosti premiérky různorodé koalice, která se nakonec rozpadla. Pokud by nyní zase vznikla takto pestrá vládní sestava, neočekávám žádné hluboké reformy."
Svým způsobem tak Slovensko už trochu prohrálo před samotnými volbami. Atmosféra je tak vypjatá, negativní a emocionální, že nedává moc šancí na sestavení soudržné reformní demokratické vlády.
A to je poučení i pro Česko, jakkoliv stát tady zatím pořád není v takovém rozkladu, jako je u východních sousedů. Pokud u nás do sněmovních voleb nepůjde demokratická opozice sjednocená a se silným reformním programem, nikdo by pak neměl být překvapen, že zklamou-li se voliči v Andreji Babišovi, nenaházejí volební lístky do uren jí, ale - podobně jako na Slovensku - v lepším případě populistům. V tom horším extrému.
