Jednou z bolestí, se kterými se česká společnost potýká, je nedostatek psychiatrů a psychologů, zvláště pak psychiatrů a psychologů pro mladé lidi a děti. Server iRozhlas psal na konci února, že "podle dat poskytnutých Ústavem zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) v Česku momentálně pracuje 797 psychologů, což činí 14,2 úvazku na 100 tisíc obyvatel. Pro srovnání: v Německu pracovalo v roce 2015 průměrně skoro 50 psychologů na stejný počet obyvatel".
Velmi podobné je to s psychiatry. Duševními nemocemi trpí čím dál více lidí, ale v Česku je teď podle psychiatrické společnosti celkem asi 1500 psychiatrů, přičemž čtvrtina z nich má v nejbližších letech už odcházet do důchodu. Proč se do těchto zdravotních oblastí hlásí málo lidí? Příčin najdeme jistě víc, jednou z nich může být i minulost psychiatrie v komunistickém Československu. Její zneužívání, na kterém se sami psychiatři (samozřejmě ne všichni, jen část) hojně podíleli.
V revui pro studium totalitních režimů Paměť a dějiny 2024/02 čerstvě vyšel až nečekaně drsný text Miroslava Vodrážky nazvaný Psychiatři pod správou StB a KGB. Jeho studie je výňatkem z připravované rozsáhlé publikace nazvané Systémově zneužívaná a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu (1948-1989).
V revui vydaná studie je rozsáhlá a vychází z materiálů státního Archivu bezpečnostních složek (ABS). Popisuje zneužívání psychiatrie v 50. letech i v době normalizace, zmiňuje pozdější vystoupení sovětské psychiatrie ze Světové psychiatrické asociace (World Psychiatric Association, WPA) a následky tohoto kroku, ke kterému se přidala Kuba, Bulharsko a také Československo…
Typické je zjištění, že se českoslovenští psychiatři nepodíleli pouze na zneužívání medicínských postupů, "ale stali se součástí systémové degradace psychiatrického diskurzu, a to na základě ideologických a politických pokynů KSČ, StB a KGB" (tedy sovětského Výboru státní bezpečnosti).
Vodrážka na základě získaných dokumentů popisuje, že sledování lékařů, kteří byli zastánci "západní reakční medicínské koncepce", probíhalo od roku 1948 až do konce roku 1989. "Součástí tohoto komplexu bylo i nezákonné zadržování osob v léčebných zařízeních, porušování principů lékařského tajemství, sponzí a etiky, podávání informací na kolegy atd."
StB od počátku 50. let kontrolovala vedoucí lékaře, zdravotnický personál, vybrané pacienty, ale také odbornou literaturu dováženou ze zahraničí. "Součástí tajného dohledu bylo vytvoření rozsáhlé agenturní sítě", tedy systému tajných spolupracovníků, především lékařů-psychiatrů. Donášeli ale i vrchní a další zdravotní sestry nebo sanitáři.
Bohnický "pavilon 17"
"StB vytvořila mechanismus moci, kdy zejména sami psychiatři poskytovali informace nejen o sobě navzájem, ale i o zahraničních kolezích a pacientech…" Pozoruhodné je, že ne vždy se ovšem muselo jednat o spolupracovníky StB: "…když byla v létě 1976 Vlasta Kazetská, ředitelka léčebny v Horních Beřkovicích, požádána, aby v souvislosti s vyšetřováním undergroundových aktivistů poskytla informace na lékaře Josefa Marholda, Danu Müllerovou a Kamila Kalinu, ochotně to udělala". Jen zároveň StB požádala, aby její sdělení byla považována za důvěrná.
Na psychiatrii v Bohnicích bylo v 50. letech vybudováno tajné oddělení N5, řízené prostřednictvím útvaru Nápravných zařízení Ministerstva vnitra, označované také jako "pavilon 17". Fungovalo až do roku 1989… Pavilon 17 se stal represivním nástrojem StB "a v léčebně byli často lidé bez odborné péče lékařů a bez soudu". Mezi roky 1950-1989 tudy prošlo 11 301 osob, obviněných nebo odsouzených bylo 7134, ve výkonu trestu se jich nacházelo 4167. Zemřelo tu dvacet lidí, z toho čtyři případy byly klasifikovány jako sebevraždy.
Jen dodám: kdo za to byl potrestán? Kdo byl pohnán před soud? Nevím o nikom, znám jen jména psychiatrů, kteří s StB spolupracovali, ale pokračovali dál i po revoluci.
Zneužívání mířilo i na mezinárodní psychiatrické organizace, spolupracovala při něm StB s ruskou KGB, konkrétně s 5. správou KGB, jež nesla název Ochrana ústavního pořádku - otázky ideologie a disentu. Spolupráce se rozvíjela od 70. let a od 80. let byla kryta i ministrem zdravotnictví ČSR. Byla to reakce na mezinárodní kritiku, která poukazovala především na zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu.
Metody StB se nijak nelišily od jiných oblastí, tajná policie sháněla kompromitující materiály na lékaře, pak je získala. Text jmenuje kupříkladu Zdeňka Dytrycha, Josefa Nesvadbu a Miroslava Plzáka. Na Dytrycha StB sehnala informaci, že měl v roce 1969 zneužít šestnáctiletou pacientku, kterou do Výzkumného ústavu psychiatrie v Bohnicích přivezli po sebevražedném pokusu a "údajně jí měl třikrát aplikovat i LSD". Podle studie tajná policie kryla selhání psychiatrů, kteří zneužili svého postavení lékaře. Zmíněn je i Jan Cimický, důvěrník StB, který se měl v letech 1979-2019 dopustit 35 případů vydírání a čtyř znásilnění.
Text letmo popisuje i roli známého psychiatra Cyrila Höschla, kandidáta tajné spolupráce (který vázací akt nepodepsal, přesto si ale zvolil své krycí jméno a ujistil StB, že podpis "není rozhodujícím pro naši spolupráci", což mimo jiné umožňovala směrnice pro práci s tajnými spolupracovníky, čl. 59). Höschl kupříkladu z vlastní iniciativy podal nadporučíkovi StB Otakarovi Černému hlášení o novém prezidentovi Světové psychiatrické asociace, kterým se stal v roce 1983 řecký lékař Costas Stefanis. Spolupracující lékař tehdy StB ujistil, že "je v budoucnu nutné odmítat jakékoliv snahy o pomluvy a diskreditaci socialistického zdravotnictví". Tento postoj se kupodivu podařilo udržet prakticky dodnes. Tajnou policií vodění aktéři se dokonce snaží působit, jako by StB a komunistům odvážně vzdorovali.
Vodrážka připomíná, že se někteří psychiatři po roce 1989 snažili bagatelizovat nejen svoji spolupráci s StB, ale i dokumentaci této tajné policie. Někteří o ní hovořili jako o "estébácké žumpě". Autor studie však připomíná, že "tuto žumpu vrchovatě naplňovali".
Je dost děsivé, jak v dokumentech komunistické Státní bezpečnosti figurují v zavrženíhodné poloze i velmi známá jména tuzemských psychiatrů. Jak jsem napsal v úvodu, i jejich pobyt na význačných postech může mladé lidi odrazovat od této profese. A jen zopakuji, že psychiatrů a psychologů je u nás zoufale málo.
