


Socha provází dějinami. Tomanův román vtipně a vášnivě vypráví o české historii
Spisovatel Marek Toman rozumí neživým předmětům. Ty se v jeho knihách stávají živými, až živelnými vypravěči, kteří líčí české dějiny lépe než postavy z masa a kostí.



Spisovatel Marek Toman rozumí neživým předmětům. Ty se v jeho knihách stávají živými, až živelnými vypravěči, kteří líčí české dějiny lépe než postavy z masa a kostí.



Zvláštní spojení „ozdravení těla se zdravou frustrací“ předkládá aktuální výstava nazvaná Vítejte v těžkých časech, která je v těchto dnech k vidění v pražském Centru současného umění Dox.



Uprostřed obrazovky se blyští koruna palmy. Náhle kolem propluje obří zlatá rybka. Kamera se pohybuje jemně, ale už je jasné, že palmy představují jen dekoraci v akváriu, které stojí vedle pracovního stolu. Za ním si žena nervózně rovná tužku tak, aby ve správném úhlu lícovala s ostatními předměty na pracovní desce.



Historické události nás stále přitahují a vzrušují. Nemůžeme se vymanit ze vztahu k minulosti, protože si nevíme rady s budoucností, s tím, kam jít, kam vyrazit, po tom všem, co jsme jako civilizace a svět zažili.



Seriál Narcos v současné kvalitní televizní tvorbě představuje ostrov obdivuhodné vyrovnanosti.



V prostoru se vznáší leitmotiv čtyř pečených kachen. Účastníky "potravní slavnosti", která spočívá v konzumaci těchto pečených ptáků, jsou čtyři životem unavení mládenci kolem šedesátky.



Na počátku byla rvačka s Ernestem Hemingwayem. Či spíše to, co ji vyprovokovalo.



Představení Odysea – Bloudění podle Homéra, které včera v Centru současného umění DOX uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka, zkoumá a boří mýtus jednoho z nejslavnějších antických hrdinů. V inscenaci hamburského Thalia Theateru vystupují pouze dva herci a komunikují takřka výhradně smyšlenou řečí.



Koncert české skupiny Lucie je svým způsobem obřad, návrat do bezstarostné atmosféry poloviny 90. let minulého století, připomínka dob, kdy vše šlo snadno.



Jaroslav Rudiš je hvězdou současné české literatury, jedním z mála, jimž se dostává pozornosti, sotva ohlásí novou knihu.



Filmař Emir Kusturica stojí ve sklepení polorozpadlé ruiny, které v něm vyvolává vzpomínky na Dostojevského román Zápisky z podzemí.



Z původní tetralogie o boxerovi Rockym se dodnes nejvíce mluví o dvou filmech. Prvním a posledním. Ten první z roku 1976, melodrama o podceňovaném outsiderovi, získal Oscara pro nejlepší snímek a v některých ohledech nezestárl. Na tom čtvrtém naopak zestárlo vše.



K románům japonského spisovatele Harukiho Murakamiho už takové scény patří. Jsme v chatě na vrcholku hory, daleko od civilizace. Je klid. Kolem švestkový háj, v dálce bzučí sršně. Na zahradě banánovník, tradiční lucerna, ještě dál kamenná mohyla. Ve vzduchu svěží vůně lesa.



Válečné příběhy vyprávěné běloruskou spisovatelkou Světlanou Alexijevičovou v knize Poslední svědci s podtitulem Sólo pro dětský hlas byly prožity v útlém dětství. Působí jako chorobné vidiny plné krutosti, jako halucinační kresby Franciska Goyi či Hieronyma Bosche.



Neapolská chudinská čtvrť Luzzati byla v 50. letech minulého století místem, kde se i pro dívky školou povinné stalo násilí základním dorozumívacím prostředkem.



Paul Gauguin roku 1889 namaloval sám sebe v oblíbeném oblečení: hnědém plášti, s baretem naraženým až k nosu. Na obraze se míjí s bretaňskou vesničankou, která ho zdraví.



Nádherně hudebně nastudovaná, zábavná i těžko uchopitelná byla inscenace Příhod lišky Bystroušky, kterou včera začal šestý ročník festivalu Janáček Brno.



Malíř a sochař Jan Kaláb vystřídal několik pseudonymů, než začal vystavovat pod svým pravým jménem. Nápisy Splash, Cakes a Point vídali Pražané na ulicích od 90. let minulého století, později výtvarník pár svých podpisů „rozdal“ také v New Yorku, Londýně či Moskvě.



Sál s kapacitou tři tisíce lidí, v němž se uskutečnil včerejší pražský koncert britského muzikanta Stinga a jeho současného spolupracovníka Shaggyho, se pro hvězdu takové velikosti zdál být příliš malý.



Tolik odhalených žen jako v novém snímku Paola Sorrentina o Silviu Berlusconim jsem v mainstreamovém filmu ještě neviděl, tvrdí kritik Kamil Fila. Snímek nazvaný Oni a Silvio, který nyní promítají kina, podle Fily ukazuje vnitřní prázdnotu bývalého italského premiéra.