Příčiny, které k tragédii vedly, připomínají seznam zásadních problémů srbské společnosti - od vlivu zkorumpovaných místních politiků přes nedodržování předpisů a zákonů až po neprůhledné čínské investice do srbské infrastruktury. Tragédie, jež si vyžádala patnáct mrtvých včetně několika dětí, se stala rozbuškou statisícových demonstrací, které vedou srbští studenti.
Starší generace Srbů u toho cítí jakési déjà vu. Takhle demonstrovali studenti proti Slobodanu Miloševićovi v roce 1991, 1996 a nakonec 2000. Ale je tu rozdíl. Protestní hnutí se v Srbsku tradičně vyznačovala silným nacionalistickým nábojem: jejich účastníci zpravidla za pomoci vlasteneckých hesel, vlajek a pravoslavné ikonografie hlasitě dokazovali, že skutečnými a mnohem většími národovci jsou oni, nikoli momentální vládci, ať už šlo o Miloševiće, nebo jeho následovníky.
Současné masové protesty mají překvapivě úplně jiný, převážně občanský a praktický charakter. Jádro protestujících tvoří vysokoškolští studenti, kteří přišli na svět v prvních letech 21. století. Války v bývalé Jugoslávii a Miloševićova diktatura jsou pro ně dávnou minulostí. Vyrůstali a dospívali až za Vučićova režimu. Prezident se prezentoval jako spasitel národa, udatně bránící Srbsko před prohnilým Západem i agresivními balkánskými sousedy, soustavně zneužíval kosovský mýtus a udržoval naživu pocity ukřivdění z válek v bývalé Jugoslávii i dávnější minulosti. U starších generací to zabíralo, mladá generace dnes ale evidentně považuje jeho rétoriku za poněkud vyprázdněnou.
Přesto to Vučićovi léta vycházelo. Většina srbských médií, státních i soukromých, je už roky pod pevnou kontrolou jeho režimu. S výjimkou malého deníku Danas se nezávislá, kritická žurnalistika dávno přesunula na internetové portály. Sleduje je spíš mladá generace a vzdělanější obyvatelé velkých měst. Vučićovi věrní voliči z menších měst a z venkova ovšem sledují státní televizi nebo komerční kanály a čtou prorežimní bulvární tisk. Klasická parlamentní opozice, kterou reprezentuje několik hašteřivých politických stran, vedených okoukanými a nepříliš charizmatickými osobnostmi, je dlouhodobě v defenzivě. Vučićova koalice i díky tomu získala v posledních volbách skoro polovinu hlasů a opírá se o výraznou parlamentní většinu. I proto se studenti vyvarovali užšího propojení s nepříliš populárními opozičními stranami a snaží se oslovit voliče napříč spektrem.
Studenti i zemědělci
V Srbsku v posledních letech doutnala občanská nespokojenost zejména na lokální úrovni, kvůli případům korupce, nepotismu nebo konkrétním ekologickým problémům, ať už šlo o problémy poblíž dolů a továren, které koupily čínské firmy, jež se neohlížejí na předpisy, nebo o nebezpečí spojená s plánovanou těžbou strategicky důležitého lithia v západním Srbsku. V posledních týdnech pak roky doutnající nespokojenost s často ryze praktickými problémy běžného života obyčejných Srbů nakonec explodovala. Do masových protestů se po studentech zapojili obyvatelé větších i menších měst, zemědělci na traktorech i důchodci.
Vučić se pokoušel neutralizovat rostoucí protesty různými způsoby. Režim protesty zpočátku bagatelizoval a kalkuloval s tím, že během svátků na přelomu roku poleví. Studenti, kteří se z Bělehradu a Nového Sadu na svátky vrátili do menších měst a na venkov, ale místo toho rozšířili nespokojenost a občanské protesty do dalších částí země. Prezident hrál chvíli na populistickou kartu, tvrdil, že všechny jejich požadavky budou splněny, a sliboval studentům výhodné půjčky na bydlení. Poté se uchýlil k temným výhrůžkám a pohrozil, že jeho režim je připraveno se zbraní v ruce bránit "sedmnáct tisíc loajalistů", jakási stínová paramilitární organizace vládnoucí strany.
V lednu zase zorganizoval "kontramítink" na svou podporu ve městě Jagodina, kam byli autobusy svezeni jeho příznivci z celé země, výsledná demonstrace byla přesto menší a méně přesvědčivá než spontánní shromáždění ve velkých městech. Příznivci vládnoucí strany (obvykle "úderky" z řad fotbalových chuligánů) opakovaně napadali studenty, najížděli do protestujících auty nebo je surově mlátili při lepení plakátů. Záběry, jak auta srážejí studentky na ulici, ovšem jen dále pobouřily veřejnost. Když nic nepomohlo, odstoupili koncem ledna z funkcí premiér Miloš Vučević, člen prezidentovy strany, i starosta Nového Sadu. Masové protesty ale neutichly, naopak. Všem je jasné, že Vučević je pouhá figurka ve Vučićově loutkovém představení.
Podporu studentskému hnutí postupně vyjádřil rostoucí počet osobností ze Srbska i ze zahraničí. Od Vučiće se v médiích distancoval režisér Emir Kusturica. Názory slavného, ale dávno vyčpělého filmaře, který celé roky vládnoucí režim okázale podporoval a na oplátku z něj profitoval, většina Srbů moc vážně nebere, nicméně jde o jasný důkaz, že Vučiće opouštějí už i jeho dosavadní věrní. Studenty bezvýhradně podpořily světoznámé osobnosti, jako je tenista Novak Djoković a umělkyně Marina Abramović. Letecký záběr jedné z obřích demonstrací zveřejnila na sociálních sítích také americká zpěvačka Madonna a upozornila, že jde o jedno z největších studentských hnutí od roku 1968.
A co Západ?
Když Srbové v 90. letech opakovaně protestovali proti režimu Slobodana Miloševiće, představitelé západních států je vždy alespoň rétoricky podpořili, ačkoli se někteří jeho protivníci vyznačovali okázalým srbským nacionalismem a nedali se vždy označit za rozené demokraty. Nyní je situace paradoxně jiná. Jistě nepřekvapí, že Vučićův režim veřejně podpořila mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová.
Srbského autoritativního vůdce, kterému "teče do bot" jako nikdy předtím, ale zatím fakticky drží nad vodou také Spojené státy. Před několika týdny, kdy již protesty nabíraly na síle, se americký velvyslanec v Srbsku Christopher Hill okázale objevil po boku Vučiće při slavnostním otevírání nového dálničního úseku, které prominentně přenášela režimní média místo ignorovaných protestů. Speciální vyslanec prezidenta Trumpa pro krizové situace ve světě Richard Grenell, který již za první Trumpovy administrativy vykazoval jako pověřenec pro otázku srbsko-kosovských vztahů silné sympatie pro Vučićův Bělehrad, ve svém nejnovějším vyjádření studentské protesty fakticky odsoudil jako údajné násilníky.
Není ovšem tajemstvím, že rodina Donalda Trumpa má v Srbsku své obchodní zájmy. V očekávání Trumpova vítězství nabídl před několika měsíci srbský prezident firmě jeho zetě Jareda Kushnera lukrativní pozemek uprostřed Bělehradu. Místo budovy bývalého jugoslávského ministerstva obrany, která byla poškozena za letecké kampaně NATO proti Miloševićově Jugoslávii v roce 1999, vyroste brzy obří exkluzivní hotel, vlastněný rodinou staronového amerického prezidenta. Sázka na jakousi postmoderní verzi feudálních vazalských vztahů se Vučićovi zatím zjevně vyplácí.
V případě jeho politického pádu budou možná v sázce také rozsáhlé čínské investice do srbského průmyslu, nerostného bohatství a infrastruktury (včetně dráhy Bělehrad-Novi Sad-Budapešť, s jejíž výstavbou souvisí tragédie z listopadu minulého roku, která celé protestní hnutí odstartovala), nebo arabské investice do budování moderních čtvrtí uprostřed Bělehradu. Mlčí ale i Evropská unie a evropské státy.
Pokud zůstane Vučić u moci, začne se v Srbsku bez ohledu na ekologické dopady a odpor místních obyvatel pravděpodobně brzy těžit strategicky důležité lithium, na kterém mají některé evropské země v čele s Německem velký zájem. Již delší dobu kvůli němu upřednostňují Vučićovu nacionalistickou, ale stabilní autokracii s úzkými vazbami na Rusko a Čínu před variantou nejisté demokratizace, která by mohla znamenat, že by se tamní občané svobodně vyjádřili proti těžbě lithia.
Autor je historik a balkanista.
