Slibem nezarmoutíš. Vicepremiérka a ministryně financí Alena Schillerová navrhla zrušení superhrubé mzdy a následné snížení daní na 19 procent z hrubé mzdy. Není se ale na co těšit. Paní ministryni lze možná věřit, že chce nepovedenou superhrubou mzdu přivést do hrobu, ale sama také dobře ví, že na to nemá sílu. Na její straně nejsou ani partneři z ČSSD a KSČM, ale ani zpomalující ekonomika, která už tolik nekropí erární kasu dodatečnými daňovými příjmy.
Snad ministryně promine, ale zcela zde sedí bonmot připisovaný Albertu Einsteinovi: "Šílenec se pozná podle toho, že opakuje stejnou věc znovu a znovu a očekává přitom jiné výsledky."
Ve skutečnosti tedy nejde o víc než populismus: Národní investiční plán, zrušení superhrubé mzdy a nižší daně mají zjevně posloužit jako taháky ekonomického programu ANO před sněmovními volbami, které nás čekají už příští rok.
Na promyšlenou daňovou reformu, která by řešila nejen nepovedenou superhrubou mzdu, ale především zatížení populace neúnosně vysokým sociálním a zdravotním pojistným, tak můžeme zapomenout. Nenabízí ji ani vláda, ale bohužel ani opozice.
Ruším, rušíš, rušíme
Co nyní navrhuje ministryně Schillerová, není žádná novinka. Jen oprášila svůj starý nápad, aby zaměstnanci místo současných 15 procent ze superhrubé mzdy (reálně 20,1 z hrubé) nově platili 19 procent z hrubé mzdy.
Že ale zrušení superhrubé mzdy nelze nijak smysluplně prosadit, sama přiznala už loni na jaře v rozhovoru pro týdeník Ekonom: "Zkoušela jsem to už dvakrát. Poprvé k tomu nebyla politická vůle. Podruhé jsem to nyní zkoušela s ministrem Adamem Vojtěchem spojit s reformou zdravotního pojištění." Sice rovnou slibovala, že to ještě jednou přinese na jednání koaliční rady, ale také rovnou dodávala, že nečeká úspěch: "Upřímně říkám, v této chvíli jsem k tomu skeptická."
Zjevně tedy i letos navrhuje věc, u níž se už opakovaně ukázalo, že nemá sebemenší šanci projít.
Není to ale jediná špatná zpráva. Ministryně při oznamování staronového záměru mimoděk také přiznala, že návrh má stále hluchá místa a některým skupinám obyvatel by daně fakticky zvyšoval. Na starý návrh tedy v Letenské ulici nikdo zjevně ani nesáhl, prostě ho jen vytáhli z archivu, aby se na něj zas chvíli neprášilo.
Když jej přitom loni výzkumníci z akademického think-tanku IDEA kontrolně propočítávali, zjistili, že vládní ekonomové vůbec nebrali v úvahu minimální základy pro pojištění a další proměnné. Systém by tak notně zakopával o daňové schody a chudým vůbec nepomohl.
Takže jsme tam, kde od roku 2008 prakticky pokaždé: než mizerný způsob rušení superhrubé mzdy, raději ji ještě jeden rok - ale už opravdu poslední! - nechme. Je vlastně skoro k neuvěření, že už desátým rokem se politici permanentně snaží o její zrušení, ale žádný alespoň trochu logický návrh pořád ještě nedokázali přinést. I to něco vypovídá o stavu zdejší politiky.
Padouch nejsou daně, ale pojistné
Situace se přitom rozhodně nelepší. Tančení na hrobu superhrubé mzdy, která ale pořád ne a ne zemřít, nabírá už spíše tragikomické obrysy.
Když se na konci minulého roku sešli v televizi premiér Andrej Babiš a lídr opozice Petr Fiala, předseda ODS slavnostně vytáhl na předsedu vlády dokument k podpisu, že do roka zruší superhrubou mzdu. Vypadalo to skvěle, státnicky. Jenže ODS chce jen zrušit superhrubou mzdu při zachování daňové sazby, což by v praxi znamenalo okamžitý výpadek desítek miliard korun ročně. A ani by to nepomohlo všem, protože mnohé nízko- i středněpříjmové rodiny už stejně žádné přímé daně neplatí, drtí je ale vysoké odvody na zdravotní a sociální pojištění.
A zde je jádro pudla. Rušení superhrubé mzdy je třeba spojit nikoliv se snižováním přímých daní, ale především s reformou důchodového a zdravotního systému. Základem by mělo být uměřené snížení pojistného, což ale nelze provést bez velké reformy sociálních systémů. Ta je samozřejmě extrémně nepopulární a vyžaduje velkou porci politické odvahy. Tou však nikdo z tuzemského politického panoptika momentálně nedisponuje, a tak dál všechno zůstává u jednoduchého hesla na billboardy: volte nás, zardousíme superhrubou mzdu a snížíme vám daně!
Tak tomu bylo ve volbách 2010, 2013 i 2017. A nepochybně to naši političtí furianti ještě minimálně jednou otočí i v roce 2021.
Ta vytrvalost dává vzpomenout na čtrnáct let staré přiznání někdejšího maďarského premiéra Ference Gyurcsányho "lhali jsme ráno, v poledne i večer". Jako bychom teď v Česku zažívali něco podobného: slibovali jsme předminule i minule, slibujeme teď a uděláme to i příště. Nikdo jiný vám nedá tolik, kolik vám my umíme slíbit…
