Překonal komunistické kriminály a rudý režim plný trapičů, kteří mu znepříjemňovali život. Zdolal rakovinu, tisíce poutních kilometrů do všech světových stran (Compostely, Říma, Valdsteny i na Chersones). Přežil okradení, vykradení, vyloučení i zákazy. Až teprve svinský covid jej smrtelně ťal.
Františka Líznu, mimo jiné autora pozoruhodných poutních deníků a básnických textů Jak teskná je noc, považuji za nebojácného křesťana, radikálně spoléhajícího na všechna zaslíbení, která mu slíbil (nabídl) jeho Mistr. Neokázale se solidarizoval s bezdomovci, kriminálníky, zoufalci a vyděděnci, na své faře se s nimi dělil o chleba, majetek i bydlení. Ve shovívavosti a mužné něze.
Dokázal naslouchat druhým, poradit, ale být také ostrý a nekompromisní. V roce 1995 nabídl svému provinciálovi (jako poslušný jezuita) tři svá přání - možnosti, kam by chtěl jít sloužit. Vybral si ty nejtěžší štace: buď na misie do Ruska, nebo do proslulého romského ghetta v mosteckém Chanově, anebo jako vězeňský kaplan do nejtěžší věznice, na Mírov.
Byl poslán na Mírov, ale nakonec dělal všechno - misionáře na svých cestách, pomáhal Romům a přijal jejich národnost i místo kaplana mezi mírovskými vrahy. S nasazením a intenzitou. Zbožné farářské fráze vyměnil za účinné objetí a podanou ruku.
Františka jsem poznal ve druhé polovině devadesátých let přes svého redakčního kolegu, jezuitu Petra Koláře. Párkrát jsem s ním pak natáčel pro Český rozhlas, několikrát se pod jeho vedením účastnil duchovních cvičení v Českém Těšíně a jednou za námi přijel také na Vysočinu.
Podíval jsem se mu při jedné z těch příležitostí kdysi tajně do breviáře - měl v něm vepsanou krátkou báseň v próze o myšce, kterou zahlédl z vlaku. Soucitně v ní patří na myš, která se v chladném předjaří zimomřivě choulí k chuchvalci suché trávy kdesi na mezi. Byla psána s takovou něhou a prostotou, jako by ji zaznamenal před mnoha staletími nějaký potulný buddhistický mnich.
Představuji si, že František v botách Mefisto (jeho oblíbená značka) putuje na nebeskou hostinu k Beránkovi. Bez roušky, zato ve společnosti oné myšky a dalších, pro tento svět ztroskotaných, malých a bezvýznamných.
A nám nezbývá než se s Ivanem Martinem Jirousem pomodlit:
Jestli mě ještě popáté,
nedopusť Bože líznou,
dopřej mi aspoň ve vazbě,
setkání s Františkem Líznou.
Autor je básník a dokumentarista.
