Küng znamená "král". A s přijatelnou mírou nadsázky lze říci, že v zesnulém švýcarském teologovi lidstvo opravdu přišlo o člověka, jenž byl novodobým králem svého oboru. Stejně tak byl ovšem jeho rebelem - jakousi obdobu mistra Jana z Husi. Proslul nejen brilantním myšlením, ale také kritikou úzkoprsé, do sebe zavinuté církve.
Sám se celý život snažil, aby se mu něco takového nestalo. "Kdybych se spokojil jen s vlastním jazykem a myšlenkami, znamenalo by to předem rezignovat na skutečné pochopení druhého. Je-li však možné myslet ve více jazycích, zaslechnete často symfonii i tam, kde se jiní domnívají slyšet kakofonii," říkával.
Teologický punk
Z nejdůležitější události moderních církevních dějin - II. vatikánského koncilu (1962-1965) - se dochovalo několik ikonických fotografií. Jsou to obrázky oficiální až oficiózní. Papež Jan XXIII. přinášený několika muži na nosítkách s tiárou na hlavě zahajuje jako středověký panovník koncil. Nekonečné řady biskupů a kardinálů z celého světa zasedají ve svatopetrské bazilice. Nástupce Jana XXIII. - papež Pavel VI. - odkládá středověký odznak moci, tiáru, a na znamení rozlučky s byzantinskou minulostí si nasazuje prostou mitru.
Z koncilního zákulisí ovšem známe také fotografie kuloární, které svědčí o teologickém "punku" v podpalubí. Mladičký Švýcar Hans Küng stojí v lítém myšlenkovém sporu proti velikánovi německé teologie Karlu Rahnerovi a o čemsi se s ním hádá. Další slavný myslitel, francouzský dominikán Yves Congar, s planoucíma očima cosi vysvětluje jiným teologům. Nad talířem s levnou kaší sedí vyhublý zastánce chudých, brazilský biskup Helder Camara, a diskutuje s ostatními o teologii osvobození, již mnozí pokládají za marxistickou.
Řada z těchto ctihodných mužů nebyla na onom slavném "progresivistickém" koncilu připuštěna k oficiálnímu jednání, coby teologové fungovali jen jako poradci. To bez nich by se ovšem žádné podstatné změny neodehrály.
Oficiální církev jim přitom do té doby pravidelně zakazovala vyučovat a jejich knihy končívaly na indexu Posvátného oficia, dříve zvaného inkvizice. Právě tito "neviditelní" ale nakonec prosadili, aby se římští katolíci otevřeli světu a dali definitivní vale jakékoli podobě antisemitismu nebo antijudaismu v liturgii i smýšlení. Silou argumentů opřených o výklad Bible otevřeli cestu pokojnému sbližování křesťanských církví a pomohli katolíkům s hledáním do té doby sotva představitelné vstřícnosti vůči jiným náboženstvím.
Ševcův profesor
Hans Küng přišel na svět 19. března 1928 do rodiny prostého švýcarského ševce. Už ve dvaceti se dostal na studia do Říma, působil pak jako kněz v Luzernu, záhy se ale rozhodl pro akademickou dráhu a stal se profesorem teologie na staroslavné univerzitě v německém Tübingenu, kde pak žil až do své pokojné smrti.
Svolavatel II. vatikánského koncilu Jan XXIII. Künga spolu s Josephem Ratzingerem (pozdějším papežem Benediktem XVI.) jmenoval oficiálním teologickým poradcem akce. Oběma akademikům tehdy bylo pětatřicet a Küng se rychle přiklonil k progresivnímu koncilnímu proudu, který požadoval "aggiornamento" - tedy "zdnešnění", modernizaci katolické církve. Nikoli ovšem ve smyslu levného zatraktivnění, nýbrž hlubšího pochopení pro potřeby moderního člověka, který už nikdy nebude stát o bezduché memorování katechismu a závazných pravd.
V roce 1967 pak Küng publikoval bestseller Církev a stal se asi nejuznávanějším teologem své doby. Usiloval tehdy o rehabilitaci myšlenky probírané už na Čechům velmi dobře známém kostnickém koncilu. Konkrétně mu šlo o společné, nikoli hierarchizované docházení k pravdě. Jinými slovy zpochybňoval dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry a chtěl sněm postavit nad papeže. Vatikánská Kongregace pro nauku víry (nástupce Posvátného oficia) reagovala zákazem knihu překládat do světových jazyků.
Čím uznávanějším teologem se Küng stával, tím obskurněji vatikánské zákazy působily. Ten nejrazantnější přišel v roce 1979, kdy mu byla odňata takzvaná "kanonická mise", tedy povolení oficiálně vyučovat katolickou teologii.
Následné čtyři měsíce označil Küng "za nejtěžší chvíle svého života". Jak už to tak bývá, povýšené napomínání a tresty podnítily slavného teologa k tomu, že veřejně pranýřoval mocenskou pozici papeže a římskokatolickou církev označoval za nenápadnou formu diktatury.
Osmašedesátý
Když v roce 1968 propukly po celé západní Evropě studentské nepokoje, vyučovali oba hvězdní teologové německého jazyka - Küng a Ratzinger - na levicově orientované katolické škole v Tübingenu. Každý na studentské vzedmutí reagoval po svém. Právě v té době začala kolovat církví anekdota, která dobře charakterizuje situaci.
Karl Rahner, Hans Küng a Joseph Ratzinger stojí u Genezaretského jezera a o čemsi diskutují. Po vodě k nim přichází Ježíš a mává na ně, aby šli za ním. Starý jezuita Rahner vyrazí jako první a po jistém zaváhání dorazí k Ježíšovi skoro suchý. Ratzinger se vydá elegantním krokem - a zvládne to docela suchý! Ovšem Küng, i když vyrazí asi nejodvážněji, žuchne do vody a před utopením jej zachrání až Ježíšova pomocná ruka. Rahner pak Ratzingerovi pošeptá: "Měli jsme mu prozradit, kde jsou ty šutry." Ratzinger odvětí: "Tam nějaké byly?"
Vtip už tehdy dobře předznamenával Küngovo později formulované přesvědčení, že "víra v Boha je jako odvaha plavat. Člověk se musí svěřit živlu a dívat se, zda ho nese".
A když už byla řeč o šutrech, lze říci, že švýcarský teolog jich svým myšlením hodil do stojatých církevních vod hned několik, mnohým se ale vzniklé kruhy nezamlouvaly - a patřil k nim i jeho někdejší přítel Joseph Ratzinger. Ten se studentské rebelie v osmašedesátém zalekl a stáhl se po ní do tradicionalistických pozic, jež později náramně vyhovovaly polskému papeži Janu Pavlu II., takže jej jmenoval prefektem Kongregace pro nauku víry. Instituce, která pak v 80. letech vydala vůči Küngovi řadu restrikcí.
Přesto se oba velcí teologové nakonec dokázali usmířit. Stalo se tak v roce 2005, už za Ratzingerova pontifikátu. Na společné veřejné disputaci se tehdy po dlouhých letech v některých ohledech názorově opět sešli.
Král na cestě ke Králi
Co se papežů týká, souzněl ale v pozdních letech svého života Hans Küng především s tím současným - Františkem. Nadace Světový étos, kterou založil, usiluje už čtvrt století o smír mezi náboženstvími, o hledání společné myšlenkové základny pro globální etiku, o nenásilnou komunikaci, řešení chudoby a ochranu životního prostředí.
"Které hodnoty nám pomohou, abychom spolu na světě vycházeli v míru a pokoji?" zněla základní otázka, již si Hans Küng v přístupu k etice a náboženství kladl. Od pátrání po tom, jak pomoci ve sbližování církvím, se posunul k mnohem širšímu přemýšlení. Kritici by nejspíše řekli, že se stal "ideologem globalismu a environmentalismu". Mnozí proto považují jeho pozdní práce za projev naivního snění, což by se ovšem dalo říci i o Komenském, dalajlamovi nebo současném papeži. A koneckonců třeba i o Václavu Havlovi. Snílků je zkrátka v leckdy až příliš realistickém světě třeba. O jednoho z nich právě přišel.
Hans Küng zemřel ve středu 6. dubna, necelé tři týdny po svých 93. narozeninách. Král ekumenické teologie odešel ke svému nebeskému Králi.
Autor je katolický kněz.
