Ne, určitě není v polské katolické církvi žádné hnutí podobné německorakouskému My jsme církev, žádné hnutí, které by požadovalo například kněžské svěcení žen nebo zrušení celibátu, případně aspoň tyto otázky nastolovalo ve veřejné diskusi. I ta katolická média, která v Polsku jejich protivníci obviňují z liberalismu, ba levičáctví, by podle západních měřítek byla nanejvýš v umírněném středu.

Na otázku položenou v úvodu se neptají se ani tak (nepočetní) otevření ateisté nebo volnomyšlenkáři, ptají se spíš sami katolíci, kněží i laici. Jako varovný bývá uváděn příklad Irska, kde prudká eroze nastala v jedné generaci.

Polský paradox

Už na to upozornili mnozí, že Polsko je i v tomto v Evropě výjimečné. Nedávný skandál donutil jak známo kandidáta na varšavského metropolitu, aby se jako podezřelý ze spolupráce s někdejší polskou Státní bezpečností vysokého úřadu zřekl.

• On-line rozhovor: Každý desátý kněz byl agentem, čtěte ZDE
• Největší skandál v polské církvi, čtěte ZDE

Na biskupa ovšem nezaútočila levicová média ani volnomyšlenkáři, obvinění padlo nejprve v listu pravicovém, pěstujícím "tradiční národní a křesťanské hodnoty". Nebyl to první takový skandál, ale poprvé se dotkl někoho tak vysoce postaveného a hlavně někoho, kdo ideově patří právě k tradiční národní pravici. Lze tedy říci, že také v Polsku vzali věci do vlastních rukou nebo se aspoň chopili iniciativy do značné míry právě katoličtí laici, ovšem určitě ne levicoví či liberální.

Atmosféra se ovšem mění.

Krátce po sobě ohlásili, že opouštějí kněžský stav i svůj řád dva velmi populární kněží. Oba patřili k nekonformním a k těm nepočetným, kteří byli otevření i vůči necírkevním médiím; byli proto už dlouho váženi i nenáviděni, ale v každém případě byli všeobecně známí, i když nezastávali žádný vysoký úřad. Změna ovšem není v tom, že odešli; to se samozřejmě také v Polsku stávalo i dříve, když kněz ztratil víru (či přinejmenším víru ve smysl svého vlastního povolání) nebo když se rozhodl oženit.

Odcházívali však v tichosti, zatímco poslední případy byly docela jiné: tito dva své důvody zveřejnili, jeden dokonce už vydal knižní rozhovor, kde o své víře i o krizi svého vztahu ke katolické církvi hovoří.

Dobrý kněz, dobrý manžel

O odchodech kněží, odchodech veřejných i těch, které se odehrávají v tichosti, se v každém případě vede debata otevřenější než kdykoliv předtím. "Problémem naší církve není to, že více než polovina kněží by chtěla mít ženu a děti. Starost je třeba mít spíš o těch víc než čtyřicet procent, kteří podobné touhy necítí. Kněz, který nechce být manželem a otcem, nebude dobrým knězem," píše publicista Tomasz P. Terlikowski v katolickém listu Tygodnik Powszechny.

Podle jeho názoru by celibát neměl být útěkem od vlastní dospělosti, ale vědomým rozhodnutím. K těm uvedeným procentům se vyjadřuje v tomtéž časopise sociolog Józef Baniak a upřesňuje: "Rozhodný požadavek zrušení celibátu se projevuje u deseti až patnácti procent kněží. Většina mluví o jakémsi "právu" na volbu stylu kněžského života buď v celibátu, anebo v manželství, tedy podle příkladu pravoslavné církve."

S jistým zjednodušením lze tedy říci, že tabu padají "napravo" i "nalevo". I když někteří ještě trvají na tom, že za všechno může jen zkaženost Západu, diskutuje o tom, zda také kněz mohl (ze strachu, ale i pro kariéru) kolaborovat s ateistickým režimem. Diskutuje se ale také jinak než dřív o vztahu osobního svědomí a církevní autority.

Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů (www.listy.cz)