Linda Bartošová Linda Bartošová | Názory
Aktualizováno 12. 6. 2021 11:49

Taková hezká holka, proč neukážete víc?

"Ajéje, tak už to z Ameriky dorazilo i k nám…" Ano, konečně. Okénko do života nejen televizní moderátorky.
Moderátorka ČT a autorka komentáře Linda Bartošová v televizním studiu.
Moderátorka ČT a autorka komentáře Linda Bartošová v televizním studiu. | Foto: Česká televize

"Jak sexy drží ten mikrofon." "No jo, Lindička, ta rouška je na ní moc sexy." "Tahle vyčichlá modelka, co ta dělá v ČT." "Měla jsi zůstat na mole, tam patříš." "Koukejte, tohle k nám přijde brzy do redakce, vydržte, pokud máte blbej tejden." "Hele, Barbie má výročí, tak to dáme napsat Lindě." "Čau, krásko, když uvádíš zprávy, vůbec nevím, co se tam říká." "Linda? Taková tuctovka. Mně se víc líbí moderátorka XY." "Dejte tam Lindu, ať se máme na co koukat /oblizující se emotikon/." "No jo, další hezká mluvící hlava." A už nějakou dobu evergreen, zejména po mém nástupu do hlavních pořadů : "Lindo, proč nosíte v té televizi oblečení jak babka, taková hezká holka, proč neukážete víc?"

Většinou na ty tweety nereaguji, odpověď není na 280 znaků. Teď udělám výjimku.

Přístupná bez optání

Fotky penisu nebo spodního prádla, které mi chodí ve zprávách na sociálních sítích. Fotky mužů s auty, v autě, s pistolí (ano, opravdu), v plavkách. Přiblížené fotografie mých prsou v televizních šatech, nohou v sukni u zpravodajského stolku, zadku z profilu, když stojím ve studiu.

Veřejně dostupná stránka na internetu, která tohle dělá se všemi televizními moderátorkami. (Pozornost jí tu nedopřeju, ale už dlouho se chci přinutit k akci, aby tahle černá díra oplzlosti zmizela.) Pokusy politiků navodit falešné teplíčko před rozhovorem komentáři mého vzhledu: "Teda, dnes to bude kráska a zvíře." "U vás je ta rouška škoda."

A takhle můžu pokračovat. Na pár normostran by to ještě vyšlo, i když normálního na tom podle mě není nic. Vyhnout se tomu nejde, musela bych zmizet z internetu a nepoužívat ani e-mail. Dřív jsem si to všechno ukládala, popřípadě v rámci sobě naordinované terapie sdílela na svých sociálních sítích. Teď - po opravdové terapii - už to spíš rovnou mažu. Nejsem ale tak daleko, abych to vůbec nečetla.

Jenže co smazat nejde, je ten život venku. Sevření zadku nebo jiných intimních partií na večírku (ne, neřekla jsem si o to, ničím). Snaha neznámého muže s rukou v kalhotách zamknout se se mnou a mou kamarádkou v kupé (díky bohu za omšelost Českých drah a vagony s nefunkčními zámky), lačné pohledy na mé třináctileté tělo od mužských rodinných známých nebo prostě mužů obecně, catcalling (pokřikování a obtěžování) na ulici mnohotisíckrát.

Ale hlavně - neustálý pocit méněcennosti. Přístupnosti bez optání.

Svět roláků a schovaných cest

Nevybavuji si moment, kdy by si některá z mých kamarádek dovolila sáhnout bez dovolení na mužské tělo (samozřejmě i my se - často i peprně - bavíme o tom, jak muži vypadají, ale vždycky a výhradně jen v našem uzavřeném prostoru). Že by si dovolila zahvízdat nebo zavolat na neznámého muže na ulici. Nebo že by snad některá z mých kolegyň pohladila na chodbě mimoděk kolegu po zadku.

A tyhle zkušenosti zdaleka nejsou jen moje, jdou napříč obory, napříč kolektivy - alespoň co vím od žen mně blízkých nebo těch, které mi kdy v reakci na mnou sdílené zážitky napsaly - studentky nejrůznějších českých fakult, mladé doktorky, umělkyně. Je vzácné najít ženu, která podobnou zkušenost nemá.

Výsledek v mém případě? V jeden moment, bylo mi kolem dvaceti, jsem se přestala malovat, začala jsem se halit do roláků a svetrů, přecházela jsem ulici, když jsem viděla mužské uskupení, které mělo "nabito", už jen tím, že jich bylo víc a byli spolu. V práci jsem se choulila chodbami, volila delší, ale schovanější cesty, aby mě nikdo moc neviděl, a celkově se z ambiverta mimo důvěrný okruh stal spíš introvert (vlivem i některých dalších věcí, aby to bylo úplně fér). Později, v začátcích před kamerou, jsem se pak úzkostně bála usmát, ukázat byť jen kousek ze sebe, abych nebyla vyzývavá, banální, prvoplánová. Obalila jsem se, zevnitř i zvenku, aby mě nic nezraňovalo.

Postupně jsem se částečně smířila s faktem, že ať už jsem devatenáctiletá modelka, nebo skoro třicetiletá novinářka, budu automaticky objektivizována. A že je česká společnost ve svých kořenech stále konzervativní - takže pokud ženy budou původce podobných komentářů konfrontovat - slušně, věcně, občas ironicky -, bude k nám přistupováno jinak než k mužům. "Jo jo, Linda, ta je fajn, až na ty feministický žvásty." (Mimochodem - vše v uvozovkách v tomto textu skutečně bylo napsáno nebo řečeno.) Anebo: "Ajéje, tak už to z Ameriky dorazilo k nám." Tohle mi nedávno řekl jeden muž, když jsem se ohradila proti jeho nevhodné poznámce (v pracovním prostředí).

Žena ženě vlkem

Protože tady zdaleka nejde o jednu kauzu, o přecitlivělé hnutí dnes slavných žen, které objevily "své" téma a "svůj" moment (jak mnozí bohužel zjednodušeně vnímají hnutí #MeToo). Nejde ani o politiku. Téma sexuálního obtěžování a nevhodných a zraňujících invektiv není pravicové nebo levicové. Je podle mě dokonce hluboce veřejnoprávní, proto jsem se ostatně i já rozhodla přispět do debaty.

Je o respektu, o debatě, o snaze napravit zpátečnické zvyklosti, zachránit to celé pro dceru i syna - protože status quo není rozhodně jen chybou mužů, ale i výchovy a celkového pozadí doby, kdy se jejich vztah k ženám formoval.

Neznám ženu, která nesnáší muže. Naopak. Chceme s nimi žít v lásce a míru, a i proto se musí věci měnit. (A taky jsou tu samozřejmě zneužívaní muži, jen mám pocit - a statistiky to potvrzují - že to je případ o dost vzácnější.)

Co s tím vším? Nemám jednoznačný návod, mám jen svoje zkušenosti, které jsem se tu pokusila popsat, a roky trvající pocit, že se věci musí pohnout.

Vidím už nějakou dobu jen dvě cesty - tu zpět, kdy budeme výpovědi kterýchkoliv obětí automaticky zpochybňovat, téma zlehčovat a podrývat obvyklými a otřepanými dotazy - za všechny: proč teď? (Protože to není jako žalovat rodičům, že vám někdo ukradl lízátko, jde o cejch, který s vámi bude navždycky, a ne každý má sílu s ním žít lehce a sebevědomě.)

Anebo tu cestu kupředu - kdy budeme ctít presumpci neviny, ale i bolesti a svědectví těch, kdo se rozhodli promluvit, kdy budeme nastavovat hranice společně, den za dnem, moment za momentem, pracně, ale s vědomím důležitosti tématu. Kdy budeme mluvit, přenastavovat zažité vzorce, nebanalizovat citlivost druhých.

A mimochodem - to platí i pro ostatní ženy, protože žena ženě vlkem. Sama jsem to několikrát zažila - to, co jedné nevadí, ba je jí to příjemné, může druhou zraňovat, mysleme i na to, prosím.

Potřebujeme všichni ještě ujít dlouhou cestu, není čas si zbytečně zacházet.

P. S. Už si dovoluju se smát i před kamerou a chodbami volím tu nejpřímější cestu. I proto, že se o všem víc mluví.

Video: "Tohle mi vadí." Při zastavení nevyžádaného osahávání je důležité stát si za svým

Důrazným "ne" dojem neuděláte, ale získáte svobodu pustit si do svého prostoru jen ty, o které stojíte. | Video: Jasmína a Pavel Houdkovi
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 minutami

V Německu zadrželi čtyři lidi, podle policie chystali útok na synagogu v Hagenu

Německá policie uvedla, že v souvislosti s možným útokem na synagogu ve městě Hagen zadržela čtyři lidi. Jedním z nich je 16letý mladík, který se podle médií chystal zaútočit výbušninou. O hrozbě před nejdůležitějším židovským svátkem Jom Kipur (Den smíření) informovala policie ve středu večer.

"Vyšetřování vedlo k identifikaci a zatčení 16letého Hageňana. V průběhu vyšetřování byli zadrženi celkem čtyři lidé," uvedla místní policie na Twitteru.

Magazín Der Spiegel a deník Bild předtím uvedly, že se k útoku na synagogu s pomocí výbušniny chystal 16letý Syřan. Jeho byt v Hagenu nyní podle agentury DPA prohledává policie. Informaci o hrozícím útoku podle zmíněných médií obdržely německé úřady od zahraniční zpravodajské služby, která zaznamenala islamistovo podezřelé chování na internetu. 

Zdroj: ČTK
Další zprávy