Právu na bydlení a na příznivé sociální podmínky odpovídá, zjednodušeně řešeno, povinnost bydlet způsobem, který zachovává byt (dům) ve stavu, v němž jsem jej převzal (samozřejmě s přiměřeným opotřebením), povinnost za poskytovanou službu platit a povinnost užívat byt a jeho okolí tak, abych neznepříjemňoval život ostatním nájemníkům v domě i v jeho okolí hlukem, špínou, atd. Poskytování bydlení je stejnou službou, jakou je poskytování služeb s bydlením spojených vody, elektřiny, plynu, topení.
Tuto službu by však měl stát, popřípadě obce v jeho zastoupení, regulovat pro ty občany, kteří se nikoliv vlastní vinou ocitnou v sociálně tíživé situaci, například vytvořením sítě tzv. sociálních bytů. Zde by mohla odpadnout nebo se výrazně modifikovat povinnost za užívání, nájem bytu, platit, povinnosti ostatní však zůstávají.
Tuto skutečnost někteří takzvaně sociálně nepřizpůsobiví občané nedokáží pochopit. Nejedná se přitom pouze o Romy, byť je jich v této skupině valná většina, situace je daná jejich odlišným kulturně-historickým vývojem a bezpochyby i přístupem státu k jejich etniku v minulosti. Ale to je neomlouvá.
Chápu tedy plně potřebu starosty jakékoliv obce zasáhnout vůči obyvatelům obce, kteří znepříjemňují život svému okolí, nejenom těm, kteří za užívání bytu neplatí. Ve vztahu k celé této skupině osob se totiž postupně ukazuje, že jedinou skutečně efektivní variantou přístupu je trest za nerespektování norem většiny menšinou. Jen ten totiž má vliv na její budoucí chování.
Nesnažme se namluvit si, že je to otázka legislativy, otázka kroků vlády, otázka nepochopení ze strany obce. Nikoliv, je to otázka nepochopení a nedostatku sebeuvědomění ze strany této sociální skupiny. Až dosud byla zvyklá na to, že jí její "sociálně nepřizpůsobivé" chování prošlo, že jí vždy někdo dal byt, peníze, ošacení pro děti, radu, pomoc a záštitu. Nakonec to je vidět i nyní. Neměla tedy potřebu své chování, které není z hlediska většinové společnosti (ve vztahu k bydlení, zda pracují či nepracují, je zcela odlišný problém) akceptovatelné, protože vytváří zřejmou nerovnost mezi těmi, kteří za poskytovanou službu platí a plní si řádně své povinnosti a mezi těmi, kteří tyto povinnosti neplní ani částečně nebo jenom částečně, nijak měnit.
Žádný zákon nemá vliv na to, jak se jejich chování mění. Změní se pouze tehdy, pokud si uvědomí a na svou kůži pocítí, že jejich chování má pro ně negativní následek. Že jim již není trpěno.
Na stranu druhou tam, kde došlo ke změně v jejich chování (nevěřím ani na moment, že začnou za bydlení platit nebo splácet své dluhy, nejsem tak naivní, ale aspoň tam, kde se začnou slušně k bytu, domu a svému okolí chovat) by měla následovat za tuto změnu odměna v podobě zajištění bydlení, které tomu koresponduje. Je však otázkou, zda je to v našich podmínkách možné. Ale je možné popřemýšlet i o jiných formách odměny.
Obávám se, že netrpět chování takovýchto osob je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Na jinou formu komunikace a výchovy neslyší.
A poslední, co musím zdůraznit stát a obec nejsou odpovědné pouze za tuto skupinu, za jejich práva, potřeby a za to, aby nebyla diskriminována. Stát a obec mají stejnou odpovědnost i vůči osobám ostatním. A je jejich povinností zajistit jim takové podmínky života, které nejsou narušovány kýmkoliv, bez ohledu na jeho sociální přizpůsobení, barvu pleti, či přesvědčení. I tuto povinnost by měl plnit.
Mgr. Petra Vrábliková, právník, Brno
