Když padne na Ukrajině nějaké město, může to být jen bod na mapě. Anebo vás to píchne u srdce - jako v případě Kurachove. Tohle nijak oslňující průmyslové městečko vypadalo jako všechna jiná místa na Donbase - průmyslový podnik (elektrárna) a kolem paneláky. Ale bylo to něco jako domov, když jsme navštěvovali jihodoněckou frontu. Dost blízko bojů, aby už bylo cítit, že jste skoro "na čáře", a zároveň dost daleko na to, aby tu už byly obchody, stánky s rychlým občerstvením, kavárny, elektřina i tekoucí voda.
Poprvé jsme sem přijeli v květnu 2022. Vezli jsme starlink jednomu mladému důstojníkovi, operátorovi dronů. Ten večer jsme skončili po setmění v lesíku hned u fronty, když vojáci s mávnutím ruky směrem doprava a slovy "kdyby něco, tamhle jsou zákopy" odjeli se zhasnutými světly kamsi dál s tím, že se pro nás ještě vrátí, až něco vyřídí. Naštěstí se opravdu vrátili a my jsme pak strávili dva dny na jejich základně v bývalém kolchoze. Bylo to jiné než na samém začátku války v Kyjevě. Tady jsme poprvé potkali i místní, kterým by asi až tak nevadilo, kdyby je obsadili Rusové, protože "jsou to přece taky lidi". Prostě Donbas se vším všudy, včetně prvních opilců v deset ráno.
Vojáci nám vysvětlili, že proukrajinsky smýšlející lidé, ti vzdělanější a ti bohatší, odjeli na západ země nebo do ciziny. A zůstali ti, kteří čekají na Rusy, nebo různí samorosti, kteří odmítají opustit svůj dům. A skutečně, samotné Kurachove bylo tak trochu městem duchů. Lidí pomálu a vesměs starších, mladé ženy a dívky chyběly úplně. Bylo to typické frontové městečko plné vojáků, pro které i tahle díra byla luxusem, kde si mohli pronajmout byt v paneláku a tam se vysprchovat, vyspat a potěšit se s manželkou, která je přijela navštívit. Město bylo necelých deset kilometrů od fronty, ale pořád sem občas přijel autobus, vyvážely se odpadky a fungovalo malé tržiště.
O rok později byla situace o dost jiná. Fronta se zdála být stabilní, dokonce se (naivně) doufalo v úspěch ukrajinské protiofenzivy, a město ožilo. Vrátilo se sem dost lidí, na ulicích se objevily i ženy mladší 50 let a na tržišti nám uzenou slaninu prodala paní, která se vrátila z Polska, protože "doma je doma". Místní zjistili, že na válce se dá docela dobře vydělat - k nelibosti vojáků. Ceny v obchodech tu byly vyšší než v Kyjevě, desítky armyshopů a stánků s vojenským vybavením nabízely předražené kanady, oblečení, batohy, patrontašky a množství dalšího vybavení, které voják potřebuje, ale armáda ne vždy dodá. Objevilo se tu i několik nových stánků s jídlem, hojně vlastněných podnikavými Uzbeky a Gruzíny, které najdete v celém bývalém Sovětském svazu.
A především se tu rozjel trh s krátkodobými pronájmy - a to tak, že noc ve špeluňce v šedivém paneláku tu stála víc než noc v pronajatém krásném bytě v centru Kyjeva. Proč? Protože funguje zákon nabídky a poptávky. Ve městě sice nebyl ani jeden turista, ale byla tu spousta vojáků. Ti měli na místní poměry slušné peníze z žoldu, na korunu nekoukají (proč taky, když můžete druhý den zemřít), a když měli opušťák, chtěli si odpočinout. Nejlépe s manželkou či milenkou. A na to musíte mít byt…
Vojáci, často ze západu Ukrajiny, to nenesli úplně sportovně, že je místní, za které přijeli krvácet, takhle obírají, ale nikdy jsem si nevšiml nějakého špatného chování. Místním nevěřili, avšak vztah byl korektní. Vlastně mě překvapilo, jak málo bylo kázeňských problémů ve městě plném vojáků, kteří se vrací ze silně stresových situací na frontě. A stejně jako v minulosti se tradičně snaží ulevit si pitím. V celé Doněcké oblasti sice platila prohibice, byla ovšem asi tak stejně efektivní jako ta americká před sto lety. Paradoxně bylo jednodušší sehnat si vodku než pivo - to se prodávalo na tržišti pod krycím označením "žabák" a při jeho nákupu se člověk cítil asi tak dobrodružně, jako kdyby si kupoval drogy.
Ale zpět k vojákům… Na Ukrajině moc nefunguje vojenská policie, vojáci si však problémy většinou řeší sami. Pokud se tedy někdo napije a dělá problémy, obvykle ho vyřeší jeho kamarádi. Když dělá problémy pořád, vyřeší to jeho velitel. Nejprve po dobrém, pokud to nejde jinak, tak po zlém - fyzické tresty jsou zcela běžné. A jak říkají důstojníci: "Nejdřív ho napomenu, pak mu dám srážku z platu a potom ho zmlátím." Všichni to berou jako zcela normální postup.
Kurachove bylo, popravdě řečeno, ošklivé město. Ale mělo pro nás svoje kouzlo. I ten stánek s jídlem, jehož majitel nás naléval ilegální vodkou a litoval, že se za války nedá sehnat kokain. I ten špinavý hotýlek, kde nefungovalo skoro nic, ale člověk tam vždycky potkal někoho zajímavého, koho sem osud zavál. I autobusové nádraží, kde jsme si dávali sraz s ukrajinskými vojáky, se kterými jsme jezdili dál na frontu. Teď už si tam dávají dostaveníčko Rusové, kterým místní podnikaví obyvatelé prodávají vodku, vařené raky, uzenou slaninu a pronajímají byty v paneláku…
