Třebaže euforie, která se v sobotu vznášela nad pražskou Letenskou plání, mohla leckomu připomínat třicet let staré listopadové dny, chybí dnes naší zemi něco úplně jiného než nový "samet".
Nežijeme naštěstí v době, která by potřebovala solidaritu otřesených a víru v moc bezmocných. Nejsme nuceni stát se disidenty, dokud máme k dispozici přesně ten nástroj, o který jsme před třiceti roky tolik stáli: střet politických stran ve svobodných volbách.
I kdyby byly další protesty sebemasovější a sebekreativnější, mohou v demokratické společnosti sotva docílit něčeho jiného, než je vyhlášení předčasných voleb a nového rozdání politických karet.
Stačí ale i jen letmý pohled na průzkumy veřejného mínění, aby bylo jasné, proč právě tohle žádný z protestujících dosud ani slovem nezmínil: premiérovo hnutí by opět drtivě vyhrálo.
Má-li tedy mít v současné české politice kladení ultimát vůbec nějaký smysl, měla by si je vyslechnout především demokratická opozice - strany, které se dva roky před řádným termínem voleb nacházejí v rozvalu. A které bez tlaku zjevně nejsou schopny přestat s opečováváním svých pětiprocentních políček a najít cestu k úzké formální i programové spolupráci.
Jak nezvítězit
Občanské probuzení si ale rozhodně nezaslouží, abychom jej studovali jen s černými brýlemi na očích. Je spravedlivé Milionu chvilek po svátečním víkendu věnovat i milion pochvalných slov.
Letenský protest byl kultivovaný, vybrané osobnosti inspirativní (ke slovu se konečně dostaly i ženy), organizátoři ze všech sil upírali zraky shromážděných do budoucnosti a kladli velký důraz na osobní odpovědnost. Sestavili například třicítku velmi smysluplných bodů, mezi nimiž si může vybrat způsob svého všednodenního občanského angažmá prakticky každý. A nenajde-li třeba takový exprezident Václav Klaus slova chvály pro pobídku ke vstupu do politických stran, usvědčí sám sebe z vyprázdnění a falše.
Byť to tak na první pohled nevypadá, je ale nejcennější a nejprozíravější rozhodnutí spolku nespojit se s opozičními politiky, odmítnout jejich náhlou přízeň a žádat po nich aktivitu.
Smutným faktem totiž je, že dosud předvádějí především intelektuální impotenci. Demonstrovat to lze třeba na programu ODS "Země, která vítězí". Špatně okopírované návrhy polského Práva a spravedlnosti a obří náklady na všechny návrhy dokonale ilustrují neschopnost občanských demokratů se rozhodnout, zda vůči Babišovi investovat politický kapitál do promyšlených reforem, nebo se pokusit předhonit jej v populismu.
Probuďte je
Pokud by energie, kterou akumulovaly víkendové protesty i oslavy, dokázali politici ODS a Pirátů využít k ochotě hledat oblasti, na jejichž reformě by mohli spolupracovat, bylo by to skvělé.
Pokud by kandidáti na předsedu TOP 09 svorně vyhlásili, že jejich cílem je společná střešní strana se STAN, bylo by to skvělé.
Pokud by lidovci vyhlásili program, který je dostane do roka na osm procent, a nezvládnou-li to, zvolí koalici s ODS nebo TOP 09 + STAN, bylo by to také skvělé.
Na nic podobného ale nedošlo a zatím bohužel ani nevypadá, že by dojít mohlo. Skvělá byla "jen" sounáležitost statisíců lidí odhodlaných bránit svobodu a demokratické principy. Program ale musí nabídnout strany, od toho je koneckonců máme a ze státního rozpočtu platíme.
Řešení je kontraintuitivní. V zájmu lidí, kteří touží po nápravě zdegenerovaných politických poměrů, není dnes ani tak tlak na premiéra vybaveného krom stabilní voličské podpory zjevně i hroší kůží, ale především na demokratickou opozici. Jednak je to ona, kdo má kultivaci politické scény v popisu práce. Hlavně ale už promarnila příliš mnoho času a zatím vše nasvědčuje, že v tom hodlá pokračovat i po volbách v roce 2021. Neměli bychom jí to dovolit.
