Mistrování historie prostřednictvím zákonů není tedy po listopadu 1989 něčím neobvyklým. Vždy to však šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, kteří upozorňují, že nejde o žádnou neškodnou snahu kádrovat historii.

Návrh zákona o Ústavu paměti národa totiž nejen podivně zachází s historií, ale prohřešuje se i proti prvnímu a základnímu stavebnímu kameni demokracie, kterým je zásadní otevřenost jejího hodnotového systému. Pokud se autoři posuzovaného zákona považují za demokraty, nemohou například absolutizovat hodnotu tradičního vlastnického práva a stejně tak nemohou s absolutní platností zatracovat nahrazení tržního hospodářství direktivním řízením. A už vůbec nelze spojovat direktivní řízení pouze s autoritativními režimy, jako byl například režim sovětský.

Dirigismus, direktivní řízení nebo etatismus mají totiž svůj původ podstatně širší. Porodila je uznaná impotence samotného tržního hospodářství, které stálo bezradně před opakovanou hospodářskou krizí a donutilo stát, aby se svými rozšířenými pravomocemi a zmocňovacími zákony ujal iniciativy ve zvládání toho, co tržní hospodářství samo o sobě zvládnout nedokázalo. Právě to zrodilo ve Spojených státech amerických New Deal a řadu let tu rovněž fungovalo jakési válkou vynucené plánované hospodářství, které také bylo direktivním řízením.

Hrozí nám falšování historie

Znovu a znovu se tedy ukazuje, že každé absolutizování hodnot, které jsou zcela logicky relativní, například určitého ekonomického modelu a jejich uzákonění je porušováním svobody občanů a dochází tak k teroru proti nositelům odlišných názorů, k teroru, který sama námi posuzovaná předloha odsuzuje. Takové počínání by bylo právem označeno za tendenční, neslučitelné jak s otevřenou, tak i s občanskou společností.

To, co předkládá Senát jako návrh na zřízení rozsáhlé instituce Ústavu paměti národa, nemá tedy nic společného se skutečnou pamětí českého národa ani s upřímnou snahou kvalifikovaných historiků a dalších odborníků o postižení jednoho z významných období naší novodobé národní minulosti.

Nemohu tedy tento návrh označit jinak, než jako produkt politické účelovosti, která se pokouší politicky usměrnit historické bádání a samotným historikům vnutit pomocí zákona primitivně stranické vidění světa jako jediný kanonizovaný a přípustný směr bádání, ale i výkladu celého složitého období let 1945 až 1990. Jde o trapný ideologický záměr institucionalizovat a uzákonit dosavadní nedůstojné pokusy o falšování historie s přesahem do kampaní politického charakteru.

Tato snaha znásilnit historickou vědu a vlámat se do ní ohrožuje nejen dobré jméno kvalifikovaných poctivě bádajících historiků, ale i věrohodnost České republiky jako právního státu.

Otevřeně připouštím, aby náhodou nevznikly pochyby, že také v období let 1945 až 1990 byla omezována a porušována řada základních lidských práv a svobod. Také v tomto období se odehrály akty státního násilí, a dokonce došlo i k ničím neospravedlnitelným justičním vraždám.

Ale tvrdit, že dějiny let 1945 až 1990 byly jenom o těchto jevech, mohou jen lidé - s prominutím - kulturně negramotní nebo lidé nepoctiví. Lidé, kterým nenávist a zášť zaslepuje zrak a nedovolují říkat celou pravdu o dějinách československé státnosti.

Senátní návrh zákona o Ústavu paměti národa zesměšňuje český stát a je v přímém rozporu s ústavou a její Listinou základních práv a svobod.

Raději trpět. Pro pravdu

Dovolím si tvrdit, že i zkušenost zmiňovaných posledních 17 let mne upevňuje v přesvědčení, že pravdu nelze zamlčet, že člověk může čelit zlu a nesmí sám sebe odsoudit k tomu, že se stane hříčkou událostí nebo jejich udiveným pozorovatelem. Proto konstatuji, že i v naší dnešní společnosti tu a tam jde o řečičky a čachrování, kdy obratná vypočítavost, cynismus a bezohlednost jedněch může vést k potlačení základních lidských práv druhých.

Proto se neztotožňuji s výrokem známého amerického automobilového krále Forda, který se svého času nechal slyšet, že "dějiny jsou humbuk, dějiny jsou žvást". Daleko příznivěji však vnímám ono známé "raději chci trpět, protože říkám pravdu, než aby pravda měla trpět pro mé mlčení".

Za zmínku stojí i Lessingův výrok: "Co tvoří základ dějin? Slova, stále jen slova. Slova vytesaná do kamene, namalovaná po zdech, napsaná na papyru, na pergamenu, vytištěná na papíře. A to všechno mají ve své správě myši, jež co sami nesežerou, přenechávají pozdějším časům."

Novodobé kádrování

Nemohu nereagovat na to, co někteří ideologicky probuzení senátoři kolem svých inkvizitorských a lustračních zájmů hrají - způsob, jakým oni a skupina extrémních antikomunistů kádrují a znásilňují minulost, má těžké dopady na českou společnost jako celek.

Způsob, jakým se pokoušejí pod záminkou vyrovnání se s minulostí definovat nebo dokonce deformovat realitu a zpochybnit skutečné historicky vyrostlé a žijící hodnoty sociální spravedlnosti, mezilidské solidarity a rovnosti je podle mého názoru až nehorázným. Jejich devastační účinek na českou společnost má totiž dva rozměry. Ten první je rozměr bující nenávisti a nesnášenlivosti často ušlápnutých nebo po kariérách dychtících průměrných lidiček, kteří dneska stejně jako před rokem 1989 potřebují úřad a funkci, aby vyrostli.

Materiálně a ve svých kariérách neuspokojení vyšetřovatelé a nejrůznější spolupracovníci ÚDV, bezpečnostních složek a další političtí lustrátoři potřebují novou základnu. Nejlépe takovou, která bude financována ze státního rozpočtu. Proto tak přepečlivě vypočítávají platové nároky kariérních funkcí nově navrhované inkviziční stolice. Lustrace, kádrování, udávání, špiclování, ale také falšování, nebo selektivní a jednostranné výklady historie, a to vše ve jménu a za peníze údajně politicky neutrálního právního státu.

Nebylo toho už dost? 17 let skutečně nestačilo? Nestačila někomu ani osobní zkušenost Václava Havla, který sám měl obhajovat svou nespolupráci a postupně odmítl podpisovat lustrační zákony, když mu lustrátoři a nejrůznější noví udavači začali probírat nejbližší spolupracovníky, kamarády a okruh známých i jejich rodinných příslušníků?

Skutečně tolik někdo stojí o to, aby z peněz státu a za spolupráce a podpory veřejnoprávních médií pokračovali zneuznaní političtí policajti ve svých politických kampaních? Tyto kampaně, oč méně mají společného s minulostí, se seriózním studiem historie, o to více pohlcují prostředky státu, zabírají drahocenný čas a vyčerpávají síly české společnosti, které se pak nedostávají na řešení velmi vážných problémů současnosti.

Autor je poslancem a bývalým dlouholetým předsedou KSČM. Článek je záznamem jeho projevu v poslanecké sněmovně při projednávání zákona o Ústavu paměti národa. Miroslav Grebeníček souhlasil s jeho otištěním v naší Debatě týdne.