Málokdo o ní slyšel, málokdo si vzpomene na jméno. Přesto její osud patří k nejzajímavějším, které české poválečné dějiny znají. A ona sama patřila k těm opravdu hodně odvážným českým ženám. I když bylo tehdy docela dost příležitostí, jak tu odvahu projevit, a také ji docela dost lidí opravdu projevilo, je její příběh z těch výjimečných. Irena Šimonová. Rozená Vlachová, tak se jmenovala.
Ženy to měly ve vězení samozřejmě těžší. Ale Irena Vlachová jako politická vězeňkyně dokázala z vězení utéct. A nejen to. Dostala se tajně až do Německa.
Mířila do Berlína, později tak trochu v jejích stopách půjdou bratři Mašínové a jejich přátelé. Jejich útěk vstoupí do historie studené války, na útěk Ireny Vlachové se téměř zapomene. I když vydržela se spoluvězeňkyní na své ilegální pouti ve dvou různých zemích celých jedenáct dní. Jen pro představu - bylo to v době, kdy podezřívavost a strach dosahovaly vrcholu a před udavači si nebyl jistý nikdo. Její útěk tak svou odvahou odkazuje na tradice českých válečných útěkářů, ke kterým patřil například neohrožený letec Josef Bryks.
Plán na útěk Ireny Vlachové vznikl v létě 1951 na vězeňském pracovišti, které hlídali "jen" milicionáři. Bylo jí tehdy dvaadvacet let. Spolu s ní se vydala na dobrodružnou ilegální uprchlickou pouť spoluvězeňkyně Anna Sejčková. Původně chtěly do Berlína, pak putovaly východní částí Německa, kolem města Plavna (Plauen) až k tehdejší železné oponě. Potřebovaly se dostat na Západ, samozřejmě. Ale neuspěly, byly zatčeny a poslány zpět.
Nešlo o první útěk Ireny Vlachové za hranice. Ten první byl z roku 1949 a vůbec se nejednalo o pokus dostat se do země, kde může žít lépe než doma. Už tehdy totiž utíkala před pomstou komunistického režimu; spolu se svou přítelkyní - sekretářkou předsedy advokátní komory - se krátce předtím dostala k seznamu advokátů, kterým měl být zakázán výkon profese, nebo měli být přímo zatčeni. Obě ženy se je pokusily varovat, ale…
Samozřejmě, byla to nesmírná odvaha. Jak to mohlo dopadnout v zemi plné udavačů?
Takže utíkala. První pokus. Skončila osamocená na Šumavě uprostřed lesa. Při návratu ji zatkli. Vyslýchali. Mučili a bili.
Prý měla takové modřiny, že jí zakázali se svlékat před spoluvězeňkyněmi, aby nezačaly panikařit.
Také ji přivedli před otevřené okno světlíku. Co takhle sebevražda, slečno?
Dostala pětadvacet let vězení (je to čtvrt století!) a po onom nepovedeném útěku do východní části Německa jí další tři roky přidali. Irena Vlachová se ve vězení účastnila hladovek, ale nakonec přežila; na svobodu se dostala v roce 1960. A o osm let později utíká potřetí, úspěšně a definitivně; po sovětské okupaci odchází do Holandska.
Irena Šimonová-Vlachová zemřela 27. července 2017. Její příběh je ukázkou české nezdolnosti a vůle k odporu. Totalitní režim, který dokázal ovládat celou zemi čtyřicet let, si tuhle jednu ženu podmanit nedokázal. Poslední rozloučení s ní se koná ve čtvrtek 3. srpna odpoledne v Praze.
