Když se v polovině března začaly ve Spojených státech objevovat první odhady počtu nově nezaměstnaných v souvislosti s koronavirem, zdála se nejdřív mnohým ta čísla nadnesená. Analytici investiční banky Goldman Sachs předpovídali 2,25 milionu nových žádostí o podporu v nezaměstnanosti během jediného týdne. Bank of America jich předpovídala tři miliony. Šéf saintlouiské pobočky Federálního rezervního systému James Bullard věštil, že během pár měsíců bude ve Spojených státech bez práce skoro třetina lidí. Administrativa Donalda Trumpa se těchto čísel obávala a prosila jednotlivé státy, aby pozdržely zveřejňování nových údajů.
Minulý týden pak americká vláda publikovala oficiální čísla: podle metrik ministerstva práce přibylo skoro 3,3 milionu nezaměstnaných za jediný týden. Pokud se tedy analytici pletli, pak jenom proto, že nárůst nezaměstnanosti podcenili. Weby úřadů práce jednotlivých států byly pod takovým náporem, že padaly. A je zřejmé, že zdaleka ne všem se podařilo o podporu požádat. Čísla zároveň nezohledňují další velkou část amerických pracujících, kteří sice oficiálně nepřišli o práci, jejich zaměstnavatel jim ale seškrtal rozvrh pracovních hodin na minimum.
Takový týdenní nárůst nezaměstnaných Spojené státy nikdy nezažily. Během nejhorších týdnů ekonomické krize v roce 2009 zaznamenaly úřady práce asi 700 tisíc žádostí o podporu. Od černého čtvrtka v roce 1929 uběhly bezmála tři roky, než se nezaměstnanost vyšplhala na rekordních 25 procent. Když ale minulý pátek (27. března) umístil deník The New York Times na titulní stranu graf znázorňující aktuální čísla, museli jej editoři natáhnout přes celou stranu.
Born in the USA
Situace je o to horší, že pro velkou část Američanů znamená ztráta zaměstnání i ztrátu zdravotního pojištění. Léčba koronaviru přitom vyjde bez pojištění odhadem na 10 až 20 tisíc dolarů, s průměrným individuálním pojištěním na 5700 dolarů a s průměrným zaměstnaneckým na 1650 (to je v přepočtu na koruny rozpětí asi 40 tisíc až půl milionu). The New York Times varují, že mimo jiné v důsledku pandemie mohou doplatky za zdravotní péči v příštím roce stoupnout až o 40 procent.
Americký Kongres se pochopitelně snaží na bezprecedentní krizi zareagovat. Koncem minulého týdne tak schválil CARES Act, který má pomoci strádající ekonomice. Donald Trump jej neprodleně podepsal. Zákon vznikl především za spolupráce senátních lídrů obou stran, republikána Mitche McConnella a demokrata Chucka Schumera. Asistovala jim předsedkyně dolní komory, demokratka Nancy Pelosiová, a za Trumpovu administrativu jednal ministr financí Steve Mnuchin.
Nejpropíranější položkou zákona je jednorázový šek na 1200 dolarů (necelých 30 tisíc korun) pro většinu Američanů. Peníze se mají vyplácet na základě daňových přiznání z let 2018 nebo 2019. Z návaznosti na daně ale vyplývá hned několik problémů. Jednak je tu přibližně 12 procent Američanů, kteří daňové přiznání za minulé dva roky nepodávali. Patří k nim samozřejmě často ti nejchudší, kteří tak o tuto nouzovou dávku budou muset žádat daleko komplikovaněji a dostanou se k ní daleko pomaleji.
Šeky má vyplácet americký daňový úřad IRS a z toho vyplývá další obtíž. Přibližně tři z pěti Američanů mají u IRS zařízený takzvaný direct deposit, službu, která úřadu umožňuje připisovat jim peníze (většinou daňové přeplatky) přímo na účet. Tito lidé by měli dostat pomoc během několika týdnů. Ostatní na ni ale budou čekat i několik měsíců.
Ještě mnohem problematičtěji ale působí fakt, že CARES Act chce krom podpory v nezaměstnanosti, podpory pro menší podnikatele a nemocnice i města uvolnit půl bilionu dolarů také pro obří korporace. 425 miliard z toho má být k dispozici právě ministrovi financí Mnuchinovi. Jak na něj, tak na korporace, kterým budou peníze vypláceny, přitom zákon klade naprosto minimální požadavky. Obzvláště v porovnání s pravidly pro drobné podnikatele jsou kontrolní mechanismy financování velkého byznysu naprosto komické.
Pomocí mechanismů Federálního rezervního systému navíc zákon umožňuje ministrovi financí získat ve finále pro velký byznys přes čtyři biliony dolarů. 300 miliard, které mají jít do rukou řadovým Američanům, je vedle toho jen drobnou poznámkou pod čarou.
Jednou z velkých firem, které mají z vládních peněz těžit, je United Airlines. Letecký průmysl je pochopitelně koronavirem tvrdě zasažen. Přesné částky státní podpory nejsou zatím zcela jasné, ale v případě United Airlines má jít řádově o miliardy dolarů z celkových 25, které jsou pro aerolinky určeny. Legislativa na ně klade mírný požadavek, aby výměnou za federální peníze nepropouštěly alespoň půl roku více než desetinu zaměstnanců ani jim nesnižovaly platy. Ředitel United Airlines Ed Bastian ale minulý týden ve zprávě pro zaměstnance naznačil, že propouštění přijde dost možná hned po vládou vyžadovaném moratoriu.
Svůj podíl má dostat také Boeing, jelikož Washington považuje společnost za důležitou pro národní bezpečnost. Není divu: firma každoročně plní miliardové zakázky pro Pentagon. Překvapivější už je, že se ředitel společnosti Dave Calhoun nechal před několika dny na stanici Fox Business slyšet, že pokud federální vláda bude chtít výměnou za miliardovou pomoc podíl ve firmě, pravděpodobně odmítne a zváží jiné možnosti, jak si s krizí poradit. Zní to jako jednání firmy, která opravdu potřebuje pomoc? Má-li jiné možnosti, proč by měla dostávat peníze daňových poplatníků a odčerpávat tak pomoc potřebnějším?
Rovní a rovnější
Jak je možné, že takový zákon prošel Kongresem? CARES Act vznikal primárně v Senátu, kde drží většinu křesel republikáni a jdou pochopitelně Bílému domu i ministru financí Stevu Mnuchinovi na ruku. Pro zákon ale ve výsledku hlasovalo všech 96 přítomných senátorů (čtyři zbývající jsou v karanténě kvůli koronaviru).
Například prezidentský kandidát a demokratický socialista Bernie Sanders svůj hlas hájí tím, že demokraté vyhádali rozšíření podpory v nezaměstnanosti, proti kterému byl například republikán Ben Sasse. Za rozšíření podpory se ale postavil Donald Trump i Steve Mnuchin. Podle informací deníku The Washington Post pak Mnuchina o nutnosti tohoto rozšíření nepřesvědčil Sanders, ale demokratický senátor Ron Wyden.
Drobné ústupky ve prospěch řadových Američanů a malých podnikatelů nevyhádali jen demokraté, ale podle dostupných informací také ti republikánští senátoři, kteří po zvolení Donalda Trumpa začali opouštět republikánská volnotržní dogmata ve prospěch pravicového ekonomického populismu. Mezi ně patří například Josh Hawley, Tom Cotton nebo Marco Rubio.
Jedním z mála kontrolních mechanismů vůči velkým korporacím, který se do CARES Actu podařilo prosadit, je institut inspektora. Ten má kontrolovat, zda jsou dodržována alespoň ta mírná pravidla, o nichž byla řeč. Trump ale ihned po podepsání zákona řekl, že bude vyžadovat, aby veškeré zprávy od inspektora musel sám schválit, čímž se efekt celého opatření nuluje. Namísto tvrdší kontroly naopak do zákona prošla klauzule umožňující větší daňové úlevy některým vlastníkům nemovitostí. Podle The New York Times ji využije v podstatě jen nejbohatší procento daňových poplatníků. S řešením koronavirové krize to samozřejmě nemá vůbec nic společného.
Demokraté drží dolní komoru Kongresu a teoreticky si tak mohli vynutit politický boj o podobu CARES Actu. Předsedkyně dolní komory Nancy Pelosiová ale naopak zařídila jeho poměrně hladké schválení. Když před několika týdny schvaloval Kongres předchozí balík nouzové koronavirové legislativy, obhajovala naopak vetchou podobu rozšíření nemocenské s tím, že nechce "subvencovat korporace". Byla to laciná výmluva i předtím, po prosazení nového zákona je ale navíc zcela jasné, že i naprosto vylhaná. Současný zákon totiž není ničím jiným než obrovským darem pro velký byznys, zatímco řadovým Američanům přisuzuje pár drobáků.
Autor je redaktorem Alarmu.
