Na návsi chyběl parčík s památníkem. Zmizel jako ranní rosa v horkém dni. Začal proto zjišťovat, kam se poděl.

"Kam by se poděl? Ukradli ho," odtušila babička.

"Jak ukradli park? To není auto nebo peněženka," namítl známý.

"Nejdřív," udělala významnou pomlku babička, "zmizel plot. Pak se vytratila dlažba z chodníčků. Pak někdo vytrhal keře a nakonec se ztratil i ten velký památník uprostřed," soukala ze sebe znuděně babička.

"A kdo to ukradl? Na návsi. Před vašima očima," žasl kamarád.

"No kdo, kdo. Cikáni kradou, Turci kradou, no a Bulhaři, Bulhaři, ti taky kradou," kroutila nad tou nevědomostí babička a šla si po svých.

Docela nedávno se hodně z diskutujících na blogu posmívalo mé alergii na kolektivní vinu. Historka o bulharském venkově není berlička, kterou chci jejich názory rozmetat. Jen dokazuje, že pojmenovávat viníky kolektivně je hluboko v nás. Rádi zjednodušujeme a rádi máme jasné viníky pěkně pohromadě.#reklama

Jednou jde o Turky, jindy o rybáře nebo cyklisty.

Zažil jsem to mnohokrát v Bruselu v souvislosti s Evropskou unií. Nesnášel jsem heslo: Za to může Brusel. V devadesáti devíti procentech případů to byl nesmysl nebo polopravda. Brusel, stejně jako Evropská unie, ale dobře plní funkci kolektivního otloukánka. Jako ti Turci.

Je náročnější - časově i intelektuálně - najít konkrétního viníka nebo ve složitém světě hledat vysvětlení složitých věcí. Musíme se o to ale přece pokoušet! Číst stohy knih, abychom svět pochopili. Abychom věděli, proč došlo k holocaustu a masovým hnutím vedoucím k totalitě ve 20. století.

Babiččina historka je z Balkánu. Tam se to dá pochopit. Ale u nás?

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT