"Český vozíčkář se chtěl uzdravit v Santiagu. Zemřel cestou vyčerpáním," shrnuje titulek internetového portálu televize Nova. Přecenil se? Zcela určitě. Alespoň tak vypadá na poslední fotce. Utrápené tělo poseté čidly a hadičkami v příšeří nemocničního pokoje. Klidný, odevzdaný pohled člověka, který si nedělá iluze o svém stavu.
Vzděláním lingvista, který během svého dobrodružného života dokázal krom jiného udělat z Olomouce bezbariérové město, se podle všeho přeceňoval snad ve všem, co dělal. Jako by to byl odkaz, který tady po sobě muž na vozíku chtěl zanechat: nebojte se chtít víc, než na co vaše síly zdánlivě stačí. Nebojte se cílů, které vyžadují odhodlání a námahu.
Milan Langer měl podle všeho smysl pro humor. Obvykle se tím myslí schopnost podívat se na realitu z nečekaného úhlu. Neuškodí proto s trochou nadhledu vnímat i konec jeho pouti. Podle citovaného titulku by se zdálo, že vozíčkář putoval do Santiaga za uzdravením, asi jako se lidé o berlích s představou zázraku vydávají do Lurd, aby byli takoví jako my; totiž zdraví. Jenomže je to přesně naopak. Pouť muže s nevyléčitelnou chorobou nám odkrývá, jak moc potřebujeme uzdravení my sami. Nebo spíš vysvobození od představy, že život je sledem více či méně nahodilých dějů, na které máme jen malý či vůbec žádný vliv. Putování, včetně toho nedokončeného Langerova, je miniaturou života: obrazem cesty zaměřené k našemu vlastnímu, osobnímu cíli.
Pouť ke svatému Jakubovi bývá označována za duchovní zážitek, ale poslechněte si svědectví těch, kdo jí projdou. Mluvívají o puchýřích, o počasí, donekonečna se opakujícím rytmu chůze. V tom smyslu nic extra spirituálního. Anebo paradoxně právě naopak, protože to, jak člověk nakládá se svým tělem, je duchovní záležitostí už z podstaty. Spiritualita není nadstavbou praktického života. Jak říkával praotec funkové hudby, nebožtík James Brown: Move your ass and your mind will follow. Tedy "pohni zadkem, a mysl tě bude následovat". Jako by mluvil o poutnících meditujících chůzí, nebo třeba jízdou na vozíku.
Jen je to spiritualita podobně neokázalá jako tichá role, již v celém příběhu přijali Langrovi přátelé, kteří dobrodruha k cíli na pobřeží oceánu tlačili a táhli za deště i horka klikatou a místy bolestně úzkou svatojakubskou stezkou. Jako by připomínali, že šílené nápady nám ani nejlepší přátelé nevymluví. Ale jsou-li opravdu dobří, zůstanou s námi až do hořkého konce.
Milan Langer cíle nedosáhl. Řekli byste ale, že neuspěl?
