Je léto a Donald Trump je na cestách. Zamířil do Ohia i Texasu a čekali tam na něj zástupy. Ani dovolené, ani příjemných předvolebních setkání si ale neužíval. O víkendu se totiž v Americe střílelo. Už zase, a dokonce hned dvakrát. Tedy počítáme-li jen střelby masové, při kterých zemřou více než čtyři lidé. "Žijeme v zemi, která potřebuje definovat, co je to masová střelba, protože jsme jedinou zemí na světě, kde se něco takového děje tak často," komentoval dění profesor práva a kritik amerického vězeňského systému John Pfaff.
Smutná fakta jsou známá, shrňme je tedy jen stručně.
V texaském El Pasu zůstalo po sobotním řádění jednadvacetiletého střelce dvaadvacet mrtvých. Chvíli před svým činem přitom vydal manifest, v němž vyčítá oběma dominantním stranám, že zemi otevírají imigrantům. Rasový motiv nijak neskrýval. Devět dalších zastřelených přibylo jen o několik hodin později v ohijském Daytonu. Tamnímu pachateli bylo čtyřiadvacet a hlásil se pro změnu k levici. Na sociálních sítích se označoval za socialistu a paradoxně propagoval přísnější regulaci střelných zbraní.
Nabízí se tedy napsat, že Amerika zažila během jediného víkendu teror z obou stran politického spektra. Byla by to chyba. Na rozdíl od texaského masakru totiž vůbec není zřejmé, že by vrah v Ohiu mačkal spoušť kvůli svému politickému přesvědčení.
Ostatně i v samotné Americe se po většině podobných tragédií debata rychle stočí od pátrání po motivech střelců k diskusi o tom, jak to bude v zemi dál s přístupem ke střelným zbraním. Není divu. Korelace mezi jejich množstvím (na každého Američana připadá v průměru více než jedna) a počtem zastřelených je ve Spojených státech nepřehlédnutelná.
Nějaké omezení přístupu ke střeleckému arzenálu dnes podporuje okolo 70 procent Američanů. Ti ale nesedí v kongresu a na volené zastupitele má ohromný vliv zbrojní lobby v čele s Národní střeleckou asociací (NRA). Je těžké nesouhlasit s tím, že alespoň mírné zpřísnění prodeje střelných zbraní by Americe prospělo. Přehnaných zákazů se ale nebojí jen republikáni, kteří mají k NRA dlouhodobě blízko. Obavy dávají najevo i zástupci levice. Varují například před tím, že drsné regulace by měly neblahý vliv na nízkopříjmové skupiny obyvatel, především pak na menšiny. Jejich šance účinně se bránit například před rasově motivovanými útoky by rapidně poklesla.
Propadlé dno Ameriky
Přístup ke zbraním je ale jen jedním (byť výrazným) dílem skládačky. Kniha Going Postal, v níž novinář Mark Ames popisuje historii amerických masových střeleb, totiž upozorňuje na fakt, že o zbraně nebyla ve Spojených státech nouze nikdy. Lidé jich tam vždy vlastnili nadprůměrné množství, k masovým střelbám je ale používají až v několika posledních dekádách.
Název knihy připomíná, že jejich prvním terčem bývaly poštovní úřady a pachateli nejčastěji nespokojení zaměstnanci. Se zbraní v ruce si chodili na své (někdy bývalé) pracoviště vyřizovat účty. Poměrně často přitom ušetřili kolegy, kteří jim sice nebyli vyloženě sympatičtí, ale nepředstavovali pro ně "systém", jemuž se přišli pomstít. Primárním cílem se zkrátka často stávali nadřízení. Buď proto, že byli drsní, nebo prostě v očích útočníka reprezentovali neosobní útlak korporace.
Vytvořit podobně jasný profil masového střelce dnes je ale téměř nemožné, píše Ames. Přesto se o něj pokouší. Nabízí tezi, podle níž je třeba hledat jeden z klíčů k pochopení "náhodných" masových střeleb v časech, kdy po deregulaci a škrtech za vlád Ronalda Reagana a později Billa Clintona přišly nízkopříjmové skupiny o socioekonomické jistoty, na než se do té doby mohly spolehnout. Pod Amerikou jako by se náhle propadlo dno, existenční tlak se umocnil, argumentuje Ames. Po druhém klíči pak pátrá ve vysoce stresujícím a kompetitivním prostředím amerických škol, kam se epidemie střeleckého násilí během 90. let rozšířila.
Při pátrání po příčinách americké masové střelby se ovšem nelze vyhnout ani otázce duševního zdraví, byť je na podobné zmínky značná část tamní populace alergická. Dlužno říci, že celkem právem, protože svou neochotu podnikat složitější a bolestivější kroky nejeden politik ve Spojených státech maskuje právě důrazem na tento dílčí - a jistě nikoli nejdůležitější aspekt celé věci. Na faktu, že pocit křivdy, osamění a neschopnost komunikovat o své beznaději patří k časté charakteristice těch, kdo se rozhodli položit prst na spoušť, to ale nic nemění.
Potíž spočívá v tom, že po každé další tragédii se klíčoví aktéři americké politiky vždy přimknou k některé ze svých "oblíbených" příčin, aby se nemuseli zabývat těmi, jež jsou pro ně nepohodlné. Tentokrát se tak na mušku (převážně republikánskou) dostaly počítačové hry.
Kultura násilí (která ovšem zdaleka nesouvisí jen s nimi a filmovou či televizní tvorbou) dost možná bude jedním z důležitých faktorů. Je ale čím dál zjevnější, že příčin je celá řada a tvoří velmi komplikovaný spletenec. Začít jej rozmotávat zrovna od klávesnice, je nejspíš nejméně namáhavé. A zhruba stejně účinné.
