Všechno jde tak lehce, až se člověk musí zeptat, proč to tak nešlo hned. Proč jsme museli absolvovat děsivou roční anabázi ministra Staňka a poněkud trapnou vložku s kandidaturou nekandidaturou Michala Šmardy. Je-li Lubomír Zaorálek ideálním kandidátem na tento post, jak dnes najednou tvrdí všichni (včetně vládotvorných komunistů v opozici), nedává smysl, proč přichází až teď.
Vysvětlení, že jde o zkušeného politika, který nastupuje na ministerstvo kultury jako krizový manažer, což je právě teď potřeba, neobstojí. Ministerstvo není v provozní krizi, jakkoliv by se to po odchodu Staňka, který na poslední chvíli odvolával z funkce kdekoho, mohlo zdát. V tom, že úřad provozně funguje, měl Staněk více méně pravdu. Snad až na platové podhodnocení příspěvkových organizací, které v jednáních o rozpočtu částečně už dorovnal jeho náměstek.
Kultura je dlouhodobě v krizi politické. Přesněji v krizi koncepční a také komunikační. Nikdo nedokázal dát kulturní politice jasnou, sympatickou a přesvědčivou tvář, aby se naplnily krásné věty z programového prohlášení vlády, kde se hned na začátku píše, že "kulturu považujeme za jeden z nejdůležitějších faktorů zdravého rozvoje společnosti, který zásadně ovlivňuje všechny její stránky".
Fakt, že Lubomír Zaorálek se kulturní politikou nikdy nezabýval, by při jeho politické zkušenosti a silném intelektuálním pozadí nemusel příliš vadit, kdyby… Kdyby se měl o co opřít. Kdyby sociální demokracie disponovala jasnou představou o kulturní politice, na kterou by mohl Zaorálek osobně tvořivě navázat. Nic takového ale neexistuje. I Antonín Staněk jen jednoduše využil dokumentu, který na dalších pět let formálně připravil jeho předchůdce Daniel Herman. Ministroval tedy podle spisu s názvem "Státní kulturní politika na léta 2015-2020 s výhledem do roku 2025". A to tak, že jej rovnou zkopíroval do programového prohlášení jako základ své činnosti. A bylo hotovo.
Formální plnění tabulek, slibů a krásných vět v oficiálních koncepčních materiálech ale není to, co česká kultura potřebuje. Té chybí ministr, který by všechny ty sliby a fráze konečně naplňoval. Který by jimi žil natolik, aby i většina občanů uvěřila, že bez toho se česká společnost ve 21. století neobejde. Že se bez toho mezi ostatními zeměmi kulturně ztratí.
To ale předpokládá mít svůj plán, svou jasnou představu. Lubomír Zaorálek ji bohužel nemá. Chce se, jak včera prohlásil, podívat na předchozí rozhodnutí ministra Staňka a zachraňovat veřejné instituce, které se dostávají pod diktát peněz. Do toho se vejde všechno a nic. Pokud ČSSD dokázala tak rychle najít nástupce, který projde prezidentovým filtrem, měla si dát trochu více práce s tím, aby měl plán. Aby měl připravené tři čtyři body, které za dva roky stihne prosadit. Absence agendy hned na začátku jen potvrzuje, že u ministerstva kultury o obsah nikdy nešlo. Že to bylo vždy ministerstvo až na doplnění sestavy a dělení postů, případně místo, kde si neschopní politici naplňují mocenské sny a užívají chvíle prchavé slávy.
Lubomír Zaorálek má při nástupu bez agendy přesto jednu velkou výhodu. Výřečnost. I když se jeho rétorickým schopnostem řada kolegů politiků (ale i novinářů) poněkud škodolibě směje - a baví se tím, jak se budoucí ministr kultury dokáže nadchnout svou vlastní řečí -, nelze přehlédnout, že Zaorálek umí slovem zaujmout. Bude-li mít časem k dobré vyřídilce i nějaký ten programový obsah, mohl by pro renesanci kultury ve společnosti udělat víc než perfidní úředník Staněk a opatrný formální reprezentant Herman.
Politická legrace skončila, začíná práce. Snad si teď kultury všimne i premiér Babiš a ministryně financí Schillerová, aby konečně naplnili ty dlouholeté sliby o jednom procentu HDP. Zaorálek v boji o peníze jistě slyšet bude, teď ještě aby k tomu přidal i trochu kulturního obsahu, rozhledu, tvořivosti a přímočarého marketingu.
Co sbližuje Lubomíra Zaorálka s kulturou
Ostravský rodák dokončil v roce 1982 studium filozofie a ekonomie na Univerzitě Jany Evangelisty Purkyně v Brně. Nejvíce se podle svých slov zajímal o Tomáše Akvinského, o kterém psal i závěrečnou práci. Poté působil jako dramaturg v ostravském studiu České televize. Tvrdí, že toto zaměstnání ale musel opustit z politických důvodů.
Na začátku 90. let nastoupil jako odborný asistent na katedru filozofie ostravské univerzity. Přednášel zde politickou filozofii, současnou filozofii, etiku a české politické myšlení 19. a 20. století.
Ke kultuře měl blízko i po část své politické kariéry. V ostravském městském zastupitelstvu zastával funkci předsedy kulturní komise a i v současnosti působí v Poslanecké sněmovně ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu a mládež a tělovýchovu.
Jak sám uvádí na svém blogu na Aktuálně.cz, mezi jeho zájmy patří literatura a divadlo.
"Já mám vlastenectví spojeno s kulturou. Pro mě je významné to, co dokázala vytvořit česká poezie a česká hudba, samozřejmě i výtvarné umění. Domnívám se, že kdo nepochopí českou poezii, kdo nezná český jazyk, ztrácí šanci znát svou zemi. Věci se nedají jednoduše překládat do cizích jazyků. Svět vnímám přes českou kulturu. A nestaví mě to proti ostatním státům. Obdivuji Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, jejich díla mi poskytují pocit sebevědomí, vlastenectví. To, co nám dala česká kultura, je obrovský kapitál," řekl v roce 1998 pro Plzeňský deník.
Jeho politická kariéra:
Zaorálek byl do Poslanecké sněmovny poprvé zvolen v červnu 1996. Před tím se politicky angažoval na Ostravsku, odkud pochází. V roce 1998 se stal místopředsedou ČSSD a od roku 2002 za stranu vystupoval jako stínový ministr zahraničních věcí. Od roku 2002 do roku 2006 působil jako předseda Poslanecké sněmovny a v letech 2010 až 2013 jako její místopředseda. Mezi lety 2013 a 2017 zastával post ministra zahraničí.
