Spousta lidí, kteří sledují britskou politiku, ráda připodobňuje nového premiéra Borise Johnsona k Donaldu Trumpovi. Oba se dostali k moci poté, co je velká část komentátorů několikrát odepsala; oba jsou upovídaní a umí dobře odvádět pozornost; oba jejich odpůrci považují za nepřijatelné; a oba koneckonců nosí výrazné blonďaté účesy. Daleko zajímavější než povrchní podobnosti jsou ale momenty, které je dělí. Dodejme, že velmi výrazně.
Úspěch Donalda Trumpa vězí mimo jiné v tom, že se s ním jeho voliči identifikují. Přes veškeré milionářské pozlátko je americký prezident v jádru prostě tak trochu buran - v dobrém i zlém. To mu dobře slouží u voličstva, naplněného silnou nedůvěrou k elitám. U Borise Johnsona je to v podstatě přesně naopak.
Britové často mluví o tom, jak se politické (i mediální) elity rekrutují z velmi úzkých kruhů, znají se od dětství a vychodily stejné školy. Těžko hledat typičtějšího reprezentanta této vrstvy, než je právě aktuální premiér Spojeného království. Studoval na Eton College a v Oxfordu, byl poslancem, starostou Londýna i ministrem zahraničí. Prakticky nijak se tedy v tomto ohledu neliší od předposledního premiéra Davida Camerona. Zatímco je ale robotický Cameron chodícím stereotypem britské smetánky, Johnsonovi se dlouhodobě daří vytvářet zdání, že je mužem z lidu.
Jeho hranou bezprostřednost skvěle vykresluje ve svém sloupku pro web časopisu The Spectator moderátor Jeremy Vine. Popisuje, jak před mnoha lety zažil Johnsonův pozdní příchod na akci, kterou měl tehdejší poslanec uvádět. Nynější premiér působil nepřipraveně a příliš se to ani nepokoušel maskovat. Teprve na místě si naškrábal chaotické poznámky na papír, který si pak zapomněl vzít na pódium. Když ovšem začal mluvit, strhl celý sál nestrojeným, improvizovaným projevem. Tak to alespoň na první pohled vypadalo. Vine ale o několik let později zjistil, že všechno - včetně pozdního příchodu a naoko zapomenutého papíru - bylo důmyslným představením, které Johnson později v jiném sále na úplně jiné akci do puntíku zopakoval.
Boris Johnson zkrátka podle všeho daleko promyšleněji pracuje s plácáním nesmyslů než právě Donald Trump. Před několika týdny například v jednom z rozhovorů vyprávěl, jak si ve chvílích volna doma vyrábí modely proslulých londýnských autobusů a do jejich oken pak maluje šťastné pasažéry. Po krátkém kolečku mediálního vysmívání vyšlo najevo, že touto absurditou chtěl pravděpodobně zatlačit do pozadí negativní zprávy o vlastní osobě.
Královna nám pomůže
Zatím stále není moc jasné, jak se bude Borisi Johnsonovi v čele kabinetu dařit. A zejména jak dopadne v nejbližších parlamentních volbách. Zjevné ale je, že si bude chtít udržet obraz rozhodného politika, který se s věcmi příliš nepáře. Je celkem pochopitelné, že pro část Britů může být rázný a riskantní přístup po třech letech pachtění celkem atraktivní. Therese Mayové je právem přičítán lví podíl na chaosu, který Británii v posledních třech letech ovládl. Za vzestup Johnsona ale nesou zodpovědnost i britští labouristé. Sami se totiž s brexitem nikdy nedokázali vypořádat. V čele s Jeremym Corbynem k němu dlouho nebyli schopni zaujmout jednoznačné stanovisko.
Částečně je to dané jejich voličskou základnou. Ta z historických důvodů zahrnuje nejen dělnické vrstvy, ale i početný zástup městských liberálů, na jejichž hlasy se strana od dob Tonyho Blaira naučila spoléhat. Zatímco první skupina má blíže k brexitu, druhá by daleko raději v Evropské unii zůstala. Ti, kteří hlasovali pro brexit, se od referenda bojí, že jeho výsledek nebude respektován. Mají k tomu pádné důvody, protože v Británii opravdu každých několik dní někdo z proevropského tábora přijde s nápadem, jak brexit zastavit za pomoci královny, druhého referenda nebo prostě ignorováním výsledku toho prvního.
Lze si sice jen těžko představit, že si chudší, "obyčejní" Britové snadno najdou vztah k někomu, jako je Johnson. Fakt, že se ale ostatní politici nedokážou vypořádat s brexitem, dává současnému premiérovi příležitost uzmout žezlo populismu a vypolstrovat tak svoje preference mezi skupinou obyvatel, která by na něj jinak hleděla s velkou nedůvěrou. Nedávný průzkum dokonce odhalil, že ti labourističtí voliči, kteří hlasovali pro brexit, hodnotní Johnsona pozitivněji než Corbyna!
Nabízí se říct, že by si labouristé měli vybrat, chtějí-li být stranou střední, nebo "dělnické" třídy. Nelze ale pominout variantu, že schopná hlava strany by dokázala zájmy obou skupin propojit a vyvážit. Jeremy Corbynovi zanedlouho vyprší čas na to, aby Brity přesvědčil, že to dokáže on. Britští konzervativci jsou u moci téměř deset let. Ani po neúspěchu Theresy Mayové ale nic nenasvědčuje tomu, že by se to v nejbližší době mělo změnit.
