Erazim Kohák nikdy nepovažoval za svůj program jít proti "duchu doby". Ale nakonec přesně to celý život dělal. Když se po dvaačtyřiceti letech exilu vracel ze Spojených států do Prahy, předcházela ho pověst učence i podivína.
V polovině 70. let se coby univerzitní profesor odstěhoval do skromného srubu postaveného vlastníma rukama v lesích státu New Hampshire. Za svými studenty na bostonskou univerzitu pak dojížděl odtamtud. Do staré vlasti se vrátil v době, kdy tady panovala dosti jiná představa o tom, jak vypadá úspěch v "zemi neomezených možností".
Excentrik z králíkárny
Filozofové jsou zkrátka svérázní, krčila řada lidí rameny nad Kohákovou volbou. Ostatně už Diogenes bydlel v sudu. Kohák ale později popsal svůj odchod v rozhovoru pro časopis Sedmá generace velmi srozumitelně: "Tehdy nás do lesů odcházela spousta. Byli jsme trosečníci městského života, vietnamské války, bojů za občanská práva," vysvětloval.
Dnes je i u nás Kohákovo tehdejší trosečnictví snáze pochopitelné. V jistém smyslu lze totiž říci, že v liberálním západním světě se právě začíná měnit v trosky celkem významná část dosavadního statu quo. Úsilí o obranu přírody i lidských práv je zhusta terčem posměchu, populisté rozvracejí dlouhodobé svazky hesly o návratu k soběstačnosti. A Kohák tehdy neutekl do lesů za romantickou fantazií večerního ohně pod hvězdami. "Dobrý život je ten, který se sám nad sebou pozastaví," říkal. Co jiného má filozof udělat než učit druhé pozastavit se a zpomalit, když převáží mentalita, jež planetu považuje jen za surovinu k získání vlastní spokojenosti?
Excentrikem zůstal Erazim Kohák i po návratu domů. Nastěhoval se do paneláku na pražském Chodově, a dobrovolně tak zvolil bydlení, které Václav Havel nedlouho před tím dosti nešťastně nazval králíkárnou. "Býval bych si díky tehdejšímu směnnému kurzu za své úspory mohl koupit domeček. Jenže já jsem sociální demokrat starého ražení. Nikdy jsem si nechtěl dovolit něco, co si nemohou dovolit moji běžní spoluobčané. To bych se styděl. Chtěl jsem bydlet tak, jak bydlí Češi," vysvětlil po letech v rozhovoru pro Salon Práva.
Skromnost jako nový luxus
Dá se říci, že Kohákovo filozofické myšlení mělo svůj počátek v zoufalství. V bezvýchodnosti ekonomické krize třicátých let a beznadějných časech hnědého i rudého teroru. Tedy v dobách, kdy se budoucí filozof narodil, prožil dětství a nakonec musel spolu s rodiči i odejít do exilu.
Jaký má tohle všechno smysl?, ptal se mladý muž, jehož maminka přežila Terezín a otec Mauthausen. Odpověď našel v přesvědčení, že lidský život je úkolem, jehož splnění člověk dluží sám sobě. Podstatné jsou přitom umění a odvaha dobře se rozhodovat v období nejistot a nestálosti. Tedy nejen v době, kdy byl svět pohlcen peklem války a holokaustu, ale i v turbulentních časech našich.
Témata, která Erazim Kohák předkládal českému čtenáři už od devadesátých let k přemýšlení, jsou dnešním konzervativním "protiproudem" zhusta parodována jako novodobé nápady radikálních ekologistů. Jenomže co může být konzervativnějšího než snaha při uvažování o ekologických otázkách rozvíjet etiku "načichlou Biblí", která v kralickém překladu nároky na ohled vůči stvoření formuluje lakonicky: "Pečuje spravedlivý o život hovádka svého, srdce pak bezbožných ukrutné jest."
Coby evangelický myslitel Kohák dobře rozuměl Augustinově myšlence, podle níž je základní obtíží každého člověka jeho zakřivení, zavinutost do sebe sama (incurvatus in se). Jinými slovy představa, že svět je pouhou materií určenou k uspokojení jeho potřeb.
Kohák byl, podobně jako je dnes papež František, teologem ekologie. Dobrovolná skromnost pro něj nebyla chudobou, kterou na sebe člověk uvalí, ale volbou lepšího oproti pouze dobrému. Výrazem života náročnějšího, a tedy bohatšího. Neopomínal ovšem zdůrazňovat, že ekologie potřebuje etické zakotvení, aby nezdegenerovala v pouhou ideologii. "Blahobyt je přirozený stav člověka. Toužit po něm ale nemá úroveň," shrnuje to Erazim Kohák pregnantně v už zmiňovaném rozhovoru.
Vypadá to, že dějiny u nás i za hranicemi kráčejí opačným směrem a Erazim Kohák mluvil do dubu. Veřejnou rozpravou cloumá volání po odloučení, rozdělení, znovunabývání samostatnosti. "Ukažte mi člověka, který se sám narodil, bez pomoci matky. A pak můžeme mluvit o nějaké soběstačnosti," zavtipkoval kdysi Kohák na téma sounáležitosti a solidarity.
Nevěřil ale, že nás do toho lidštějšího, soucitnějšího světa uvedou osobnosti morálně vyspělých vůdců. "Velké osobnosti se většinou objeví až ve zpětném zrcátku. Všímejme si dobra, které se objeví v davu, třeba při tom, jak se kdo zachová v tramvaji," navrhoval českobratrský evangelík a bytostný demokrat Erazim Kohák. "Když si lidé vyplachují ústa ideály, tak to moc neberu," vysvětloval. "Koukám, člověče, jak se chováš."
